Viktorin z Kunstatu a z Poděbrad, 1425

Viktorin z Kunstatu a z Poděbrad, –1427– 1425

O Viktorinovi z Kunstatu a bratru jeho Hynkovi Bočkovi na Poděbradech častá byla již řeč, nevědouce však, kdy otec jejich, Boček starší, zemřel, neumíme udati rok, kterého pan Viktorin vládu panství Náchodského nastoupil; to však jisto, že hlavní sídlo páně Hynka byly Poděbrady, páně Viktorina pak hrad Litice nad Orlicí. Oba bratři, byvše věrnými pomocníky Žížkovými, po smrti jeho přidali se k Pražanům, uznávajíce knížete Korybuta za nejvyššího správce od Pražan do země z Polska povolaného. Město Hradec Králové po smrti Žižkově přidrželo se Sirotkův, kteříž Kunce z Bělovic za vrchního vůdce si zvolili, pod nímž pak. hejtmanili Velek Koudelník z Březnice a Jan Královec z Kralovic; — strana pak Orebská rozpadla se, když většina šlechticův přistoupila k Pražanům, lid pak obecní více lnul k Sirotkům a k Táborům. —

Roku 1425. Sirotci dobyvše Litomyšle a Mýta Vysokého, vydali se s Hradečany k Radku neboli Radkovu ve Kladsku, tehdáž již pouze německému, i byl s nimi kněz Ambrož, farář Hradecký, ode dávna vášnivý Husita. Probořivše zdi zmocnili se města, kteréž sami obyvatelé zapálili, aby Čechové aspoň: pro oheň nemohli k nim, když se do kamenného a prostranného domu Fojtova utekli. Konečně vyjednáváno, mužští byli jímáni, aby byli šacováni, ženy a děti propuštěny na svobodu. Farář Radkovský nechtě odříci se víry své, k rozkazu kněze Ambrože otepěmi slámy jest obložen a vůkol těla obvázán; na to, zapálivše slámu, nechali ho v ohni potáceti se až se zadusil; pak tělo jeho mrtvé hodili do vařící vody v pivovaru, a za ním kněze veského spolujatého, který takto spolu umučen byl. Kaplané hledali spásu, přestrojivše se v šaty ženské; jeden z nich však prozradiv se, dal se na outěk, ale byl utlučen; druhý pak šťastně vyvázl.

Sirotci při návratu svém oblehli Opočen, a dlouho dobývajíce, konečně hrad vybořili.

Snad zmíněný nájezd na Radek stal se příčinou, že času letního Slezané s biskupem Vratislavským do Čech vtrhli silně a všecky vesnice okolo Náchoda a Visenburka až k Trutnovu pálili. —

Obojí nebezpečenství přimělo panoše Gabriele z Otoslavic, purkrabí na hradě, že poručil obci Náchodské, by na svůj náklad opevnila hradby městské; když pak odpírala, a on na lidech starých se doptal, i penězy i stavivem byl obci nápomocen. —

Když takto země hubiti a pleniti se nepřestávala, že nehrubě cos na polích vyrůsti, ba dozráti mohlo, a téhož léta horko veliké trvalo ve žni, tak že od horka lidé mřeli, na poli dělajíce, povstal k sv. Václavu mor veliký, že lidé jámy kopali, nemohše stačiti nadělati hrobův. Při městě Náchodě, prý, na 1500 (?) zemřelých pochováno.

Jediná písemní památka po panu Viktorinovi co pánu Náchodském zachovala se v listu nadacím, kterýž r. 1663. uhořel, a jehož bohužel jen kusý opis podati můžeme.

„Ve jméno Bozie amen. Všecky vieci, kterez u vrtkýchi časech jdú, aby spolu časem nezahynuly, potřebi jest k jistotie, aby pismem listu trvajicieho utvrzeny byly.

Protož já ViktorinKunstatu, odjinud z Litic, známo činiem všem, ktož list tento čiesti nebo čtúc slyšeti budú, jakož dobree pamieti pan Jetřich z. Nachoda řečeny z Janovic, v ty časy zbozie Nachodskeho v drzienie jsa, list s pečietmi vysutejmi mieštianuom a lidem mým z Náchoda, z Bilovce, z Rúdného a z Starého Nachoda i jich budúciem učinil jest, v kterémž listie šieře se to ukazuje, téhož listu k prosbie lidi svých svrchu psanych, z sve dobree vóle a s dobrým rozmyslem jim i jich budúciem potvrzuji a mocí listu tohoto potvrdil sem tak jakož se list ten má ve všech svých artikulích, slovech i závazcích ze svolenie mého k prozbie jich dobrovolného na tom ja i moji budúcie i ktožby koliviek zbožie toho po nas v držienie byl lidem svym svrchupsaným i jich budúciem zmatku a přikořie ziadneho, jenžby list ten rušiti miel, činiti nemame. A toho na potvrzenie a pro lepšie jistotu k tomuto listu přiviesil sem svú přirozenú pečiet a podle mne slovutnie panoši Jan Lacembok z Chlumu, Mikuláš z Veselíce, Vaniek z Pacova, Matiej z Vlčnova, sluziebnici moji sve pečieti pro jistotu plníejšie k sviedomie listu tomuto přiviesili Jenž jest dán na hradie na Náchodie Letha od Narozenie Syna Bozieho Tisicieho čtyřstého pietmecitmého tu sobotu před Narozenim Božiem.“ — (22. prosince 1425.)

Rok 1426. památný jest velkým vítězstvím Pražan, Táborův a Sirotkův nad Němci u vsi Předlice, blíž Ústí nad Labem. Vojsko německé, sebrané ze všech zemí Saskýeh, Durinských, Míšenských a Lužických, zrostlo na 70.000 bojovníkův s 180 děly a 3000 vozův, a předc od 25.000 Čechův poraženi jsou tak úsilně, že „od toho bojiště Ústského až na hory Míšenské hustě leželi zbití Němci, jako ve žni snopové na poli; a ten potok, kterýž skrze Ústí teče, veškeren hustě od velikého zmordování lidí i koní krvavý běše." (16. června.)

Ztráta Němcův páčili se může na 20.000 (ač někteří i do 50.000 udati chtěli), a všecky vozy a pušky s 66 stany padly do rukou Čechům, kterým, až víře nepodobno, toliko; 30 mužův padlo, kdežto v místech nynějšího slavného kostela poutního u Bohusudova na jedné hromadě přes 300 pobitých, rytířův se našlo. Nazejtří město Ústí dobyto, vypáleno a zbořeno, a plná tři léta v ssutinách necháno. —

Vůdcem vrchním mezi Tábory byl zde kněz Prokop Holý či Veliký; mezi Pražany stáli páni Hynek a Viktorin bratři, z Poděbrad.

Kněz Prokop, chtěje použíti tak slavného vítězství, měl k tomu, by ihned celé vojsko České stíhalo nepřátely do zemí jejich; tomu ale odpírali Pražané, hlavně pak pan Hynek z Poděbrad, jemuž Táboři zle vážili, že byv někdy přítelem Žižkovým, k Pražanům se obrátil.— Sotva že vojska se rozešla, Táboři a Sirotci, hledajíce pomsty nad panem Hynkem, oblehli ho na Poděbradech, ukrutně hradu dobývajíce po 13 neděl praky a puškami. Pan Hynek však mužsky se bránil, a velikou škodu jim činil, a mnoho jich zbil střelbou z pušek a častými výpady; jakož jednoho dne, když kněz kázal a Táboři poslouchajíce seděli, jedním střelením z pušky zabil jich jedenácte. Konečně nic nepořídivše, s hanbou museli pryč odtrhnouti bratři. Než nedlouho těšil se pan Hynek z vítězství svého; neboť chtěje ztéci město Nymburg s Tábory spojené, když kvapně vrazil na předměstí, a panoše jeho dost rychle jej nenásledovali, zabit jest na místě s písařem svým. (16. října.)

Nedlouho na to i bratr jeho pan Viktorin z Poděbrad (z Litic a na Náchodě) umřel dne 1. ledna 1427 na Poděbradech, muž mladý v 25. roku věku svého, pozůstaviv po sobě synáčka šestiletého, Jiříka, napotomního slavného krále Českého.