Jan Kolda ze Žampachu, starší a mladší. 1437 - 1456

Jan Kolda ze Žampachu a na Černikovicích, nepochybně z rodu pánův z Potensteina, již roku 1419. vyskytl .se mezi výstředními přívrženci strany Táborské, a při ní až do smrti setrval; neboť nalézáme jej r. 1427, při vojsku Prokopa Velikého u Tachova, r. 1428. v Slezsku, kdež jemu svěřen důležitý hrad Sobotka, r. 1434. stál při Tábořích, ač skoro veškerá šlechta vyšší i nižší sjednotila se proti nim, však udati nevíme, byl-li při bitvě Lipanské čili nic, r. pak 1436. spojen s Hradeckými, Sigmunda za krále uznati se zpěčoval. Syn jeho Jan, řečený Kolda z Žampachu, připomíná se r. 1437. co bakalář svobodných umění35.

Císař Sigmund onemocněv v Praze téhož dne, kdež pana Roháče oběsili kázal, a vida nový odpor, který v zemi proti němu se objevoval, mimo nadání Prahu opustil a do Uher se vydal, daje se nésti v křesle; — však dne 9. prosince 1437 v Znojmě umřel. Pozůstavil jedinou dceru, provdanou za Albrechta, vévodu Rakouského, jemuž zvláště Táboří nepřáli, anť právě proti nim bojovnost a udatnost svou byl objevil. I svolán sněm o volení krále do Prahy; však kdež strana mírná převahou hlasu Albrechta za krále vyhlásila, tu strana Táborská v rozčílení velikém opustila sněmovnu, načež v Kutnéhoře, a později na sjezdu v Mělníce provedla dávné přání Sirotkův, aby koruny Česká i Polska spojeny byly, když Kazimíra, třináctiletého bratra krále Polského Vladislava, za krále Českého zvolila, a posly do Krakova vypravila. Náš Kolda při všem tomto jednání strany Táborské osobně a horlivě se účastnil. — Vladislav nemeškal vypraviti pana Sudivoje, z Ostroroha, vévodu Poznaňského, a Jana z Tenčína, vévodu Sudomírského, s 4000 jízdních, kteří přes Náchod do Hradce Králové (6. července 1438) dorazili, a když se s nimi byli spojili, páni strany Táborské dále ku Táboru táhli. Ač král Albrecht s vojskem znamenitým proti Táborům se byl položily přec bitva nebyla svedena, ale více rokováno. Konec celé této výpravy byl, že Poláci ničeho nepořídivše, z Čech se vrátili domů; jediný pan Sudivoj z Ostroroha usadil se na hradě Náchodském páně Koldy, Polákům oddaného, aspoň na pomezí Českém háje právo pána svého ku koruně České zvoleného. —

Brzká smrt krále Albrechta (27. října 1439) nových zmatků stala se příčinou; neboť královna Alžběta teprv po smrti jeho porodila synáčka, Ladislava pohrobka; nebylo tedy dědice, který by rukou mocnou byl se ujal vlády zemské, i nastalo bezvládí, o němž starý letopisec takto vypravoval: „Po smrti krále Albrechta páni Čeští sami jedni s druhými váleli, a kdo s koho mohl býti, ten toho pod se manil, jemu bera a hubě.“ Tak i oba Koldové stali se z pánův korouhevních na čisto loupežníky, vypadajíce z hradův a tvrzí svých: Náchoda, Richemberka, Černikovic, Bolehoště, Skalice na pocestné, jež obírali a šacovali, na městečka a vsi, jež oloupivše zplenili, ano i daleko za hranice na plen a lup vybíhali, jakož o tom svým místem bude povědíno.

V těchto nesnázích sjeli se pánové všech stran do Prahy na sněm, kdež se (29. ledna 1440) o společný mír zemský umluvili v ten způsob, „aby záštie a záhuby přestaly a všecky hořkosti, nechuti, nepřiezni, hněvové, nelibosti v tom zášti kterakkolivěk vzniklé úplně potuchly, pominuly, a ovšem mezi námi uhasly, a na věky v potomních časiech aby ničímž zlým žádnému člověku spomínány nebyly;“ — načež i pánové a vladykové ze čtyř krajův, Hradeckého, Chrudimského, Čáslavského a Kouřimského v Čáslavi na sjezdu (17. března) se spojili na ten konec, aby, přijavše usnesení sněmu Pražského, předně mezi sebou pokoj zachovali, a kdežby třeba bylo, sobě věrně pomáhali na všecky násilníky, žháře, loupežníky, zloděje a vůbec na všecky zlé a neřádné lidi, kteříby tyto čtyry kraje hubili, aby v těchto krajích silnice všecky svobodně šly, a žádný aby kupcům a vozkům nepřekážel a t. d. K zachování toho míru či landfridu uložili si daň s lidí svých a s dědin, s lánu po 4 groších pro potřebu téhož kraje, a města, což dědin mají, a s domův, jakž oni sami mezi sebou pořídí, a dědinníci po poloukopí grošóv dáti měli. A kdožby v těch krajích k tomuto jich zápisu přistoupiti nechtěl, toho jakožto pomocníka zlých lidí mezi sebou trpěti nemají, nýbrž zbožím jeho se živili pro obecné dobré. Nad to ustanoveno, aby když hejtman proti škůdcům pole zdvihne, a den jmenuje a místo položí, všickni podle moci a dostatečenství svého s čeledí k tomu místu táhli a rozkazům hejtmana se podrobili. — Z kraje Hradeckého k tomuto míru zemskému zapsali se mimo jiné: Jetřich z Miletínka, kterýž učiněn hejtmanem, Arnošt z Černčic, Jan z Veselice, oba hejtmanu k radě přidáni, Hynek z Červenéhory, Jiří z Visenburka, Jan z Adrspachu, Aleš starší a mladší z Risenburka, Jan ze Chvalkovic, Jan z Ratibořic, Jan Čelák ze Třtice, Mikuláš Koloděj ze Skalice, Jetřich ze Skalice, Výšek z Veselíce, seděním v Dúbravici, Petr z Bezděkova; — jen pana Jana Koldu ze Žampachu a na Náchodě v tomto míru nenalézáme; — vždyť také a to hlavně proti němu opatřiti se hleděli; — a že on míru držeti nemíní, osvědčil dosti rychle, když již na den sv. Víta „tovaryši“ jeho s Homole na Kladské vypadli, a je mezi Kladskem a Štivnicí porazili, zabivše jich na místě 70, a jiné zjímali; — druhé, odvážil se i Prahy zmocniti se, a takto opět Táborům převahu pojistiti, když maje srozumění s novoměstskými stavil duchovního i světského, a s Sigmundem Slámou, konšelem staroměstským, spolčil se s Tábory zarytými: Benešem z Mokrovous na Malešově a Bedřichem ze Strážnice na Kolíně — s drábem tímto starým — a s jinými pomocníky z některých měst vpadl (29. července) na úsvitě do nového města Pražského děrou ve zdi pod branou horskou. „A šli k starému městu k bráně, ježto slove odraná, a tu volali, aby je pustil branný, že vezú ryby panu Slámovi, aby jim nezemřely. A když žena branného odmykala zámky u brány, vyhlédla děrú ven, i uzřela mnoho, lidu zbraní oděného; i pověděla to muži svému, a muž vstav i hned učinil okřik na ně.“ Tím zmařena lest, a Praha uchráněna od krveprolití. — Kolda pak se svými beze škody ušel, když se byli rychle po novém městě mezi přátely rozkryli. — Vrátiv se do Náchoda, obvyklé výjezdy po okolí činil; — tak v prvních dnech prosince ztekl předhradí u Nového Hradu (nade vsí Úhřinovem na Rychnovsku) a osadil, nezdá se však, žeby byl hradu dobyl; neboť hejtman kraje, Jetřich z Miletínka s zemany proti Koldovi polem lehl, a potřebnou špíži na hrad dodal; — za to obrátil se do Slezska, kdež loupeže lépe dařily se jemu. —

Rokem 1441. dovršila se míra Koldova -— „zhoubce koruny, člověka nešlechetného, ježto byl hlava všech zlostí.“ Neboť když nepřetrženými nájezdy, obíráním, loupením, a tudíž hubením celého okolí útisky veliké činil se služebníky svými, tuť páni a vladykové sjednotili se, a dle úmluvy sjezdu Čáslavského „veřejnost“ proti Koldovi prohlásili ve kraji Hradeckém, Chrudimském, Čáslavském a Kouřimském, sbírajíce vojsko pod hejtmany svými. K nim připojil se i pan Jiří z Poděbrad, dědic Náchodský, s krajem Boleslavským, a nad to ku pomoci vyzvali i knížata Slezská s městy, jakožto poddané koruny České, kteřížto ochotně příležitosti této použili by pomstili veliké loupeže od Koldy na zboží jich zpáchané.

Hned v prvních dnech měsíce máje knížata Slezská s Vratislavskými, Svidnickými a s jinými vtrhli do Čech. Kolda, vida kterak mračno nebezpečné nad hlavou jeho se sráží, a žeby lze nebylo jemu odolati silám tak velikým proti němu sjednoceným, neváhal hledati pomoci u starých spolutovaryšův svých, a vůbec při straně Táborské; i rozesílal psaní o pomoc na vše strany. Předkem obrátil se na Svojši z Zahrádky, ten čas meškajícího v Písku, který (16. máje) pomoci své přislíbil, pokud bude moci s p. Menhartem z Hradce Jindřichova v příměří vjíti, chtě přijíti s jízdnými i pěšími; též rozeslal psaní Koldovo do Klatov a jinam. Nejhorlivěji však přičinilo se město Tábor, by Koldovi nebylo ublíženo; tak radda městská (23. máje) píše Hradeckým, a napomíná je, „aby radni a pomocni byli Koldovi, napřed pro božské dobré a pro lásku bratrskú. A také Jaromirské a jiná města kraje obsielajte, ať jsú stáli a zmužili, žádnému se nedadúce ustrašiti a uhroziti — ; neb co sie p. Koldovi návodem panským nynie dieje, snadby sie nám též stalo, ač chtielibychom se tomu kterak dievati“; — a téhož dne hejtmanu kraje Kouřimského, Hincovi Ptáčkovi z Pirksteina, hejtmanu kraje Čáslavského, Janu Hertvíkovi z Rúsinova a jiným píše, aby Slezákům proti Koldovi nápomocni nebyli, neboť „nemohlibychom se tomu dievati, aby přietelé naši jměli od Niemcóv utištieni býti, a vy jim pomáhati,“ zvláště pak i na tom velice zakládá, že p. Kolda jest „služebník krále Polského“ (Kazimíra, za krále Českého požádaného), a tudíž nemá býti tisknut. —

Toho času však Slezáci, ješto si byli přispíšili, již u Skalice se položili, a spálivše Skalici i vsi okolní, zpět se táhli; neboť vojska krajská ještě polem se nepoložila36. Konečně pak páni po krajích sbírati se počali, když byli prvé pana Oldřicha z Rosenberka vybízeli, by s Táborskými, kteří Koldovi ku posílení lidi jednali, v příměří nevcházel, ale ku poli hotov byl i s přátely svými; — tak p. Hertvík z Rúsinova s krajem Čáslavským (26. máje), p. Ptáček z Pirksteina s krajem Kouřimským (27. máje) vytrhli na pole, spojivše se (29. máje) na Lichtenburce; Jetřich z Miletínka a p. Jiří z Poděbrad (28. maje) v Bydžově se nalézali; Pražané pak, zplácejíce návštěvu Koldovu, s děly, s vozy, s jízdnými a pěšími (30. máje) ku pomoci vytáhli, ovšem pak i Slezané opětně v zem vešli, a s vojem panským se spojili. Jetřich z Miletínka co hejtman kraje Hradeckého vedl vojsko landfridní před hrad Dubenec, kterýž strhli (10. června) a obořili, na to (30. června) dobyli Černikovic, a hrad Richenberk (5. července) oblehli, kdež zdělajíce bašty, a dostatečného vojska k obléhání ponechavše, hnuli se k Náchodu, hlavnímu to doupěti dravce panského, kdež všickni spolu shlukše se, hradu dobývati počali. Kolda přemoci té odolati nevěda, poradil se s Vaňkem, když času nočního s 37 jezdci ze hradu se vyloudil; noci druhé opět se jich as 70 vykradlo, třetího dne pak více než na 150 koních z města vyrazili a v útěku spásy hledali. I vypálili páni hrad Náchodský a zkazili, při čemž i město samo popelem lehlo37. Den udati nevíme; toliko známo, že Pražané dne 20. července od Náchoda domů se vrátili, vypálení tedy Náchoda dříve před se šlo.

Po této výpravě položili sobě pánové, zemané a města sněm do Čáslavi na den 17. srpna, jak vypravují letopisové: „k rozmlouvání o velikých a znamenitých věcech království Českého; a zvláště o konečné smíření mezi Koldú a pány a zemany a Pražany i jinými. A vyhlášeno jest, aby Kolda držal hrad s městem Náchodem až do budúcieho krále. Smířili neb smluvili také Bedřicha (ze Strážnice na Kolíně) s Sádlem (Janem ze Smilkova na Kostelci černém); ale Keřský (někdy hejtman Táborský) ujel, boje se že mnoho kradl a lúpil. A tu všickni jednostejně smluvili se, že chtie mieti pokoj a dobrého královstvie hleděti; a ktoby chtiel své vuole požívati, lúpiti, jímati a lidi šacovati, aby všickni byli proti takovému.“ — Z tohoto zápisu vidíme bídný stav správy zemské. Nejvyšší soud zemský docela byl zastaven až do usazení krále, a ten byl dítě dvouleté; a proto také pan Jiří z Poděbrad nemohl toho dosáhnouti, aby jemu dědictví jeho Náchodské bylo vydáno; ale vráceno ono zhoubci zemskému, ač v boji zjevném přemoženému! —

Roku 1442. připomínají se služebníci Koldovi zejména: Mikeš Hložek ze Žampachu (na Bolehošti), Václav Kokumen purkrabí, Vojslav (ze Skalice?).

Kolda starý nemohl zapomenouti Slezákům, že mu hrad i město Náchod vypálili s pány Českými, i protož vyčkav času příhodného, sebral lid svůj branný, a do Slezska se vypravil, kdežto (19. srpna 1444) ztekl město Bolkenhain, a když je byl vydrancoval a vypálil, s lidem zajatým vracel se do Čech; a však města sousední sychle se sebrala, a pustivše se za Koldou, u Křesova jej dostali, porazili a vězně i kořisti jemu odejmuli. —

Toť pamět poslední, i nevíme ani rok, ani způsob smrti Koldovy udati; — snad že on, byv morem pro vlast, sám také na mor zhynul, kterýž po Narození Matky Boží 1445. v Hradci nejprve se objevil, a napotom po krajích jiných se rozšířil, tak že mnoho tisíc lidí umřelo hlízami, a pro povětří nakažené. —

Jan Kolda mladší ze Žampachu, ač bakalář svobodných umění na školách Pražských, zdařilý potatilec předešlého, beze strachu a studu dále provozoval ohavné řemeslo panského loupežníka, jako otec jeho. I on celé okolí široko daleko až za hranice znepokojoval s tovaryši svými, se hradův i v zálohách číhaje, přepadával trhem jedoucí neb jdoucí obchodníky a kupce, zajímal vozky zboží vezoucí, a pobraná zboží, vína a stáda zavážel a zaháněl na hrady a tvrze své, napředně na Náchod. Na něho zajisté svědčí:

Dnem i nocí ozbrojený na loupež jezdíval,

pocestné porážel, kupce obíral.

Hned první zprávu o něm podávají nám letopisové v tato slova: Po velikonoci r. 1447. „jeli kramáři a kupci na jarmark do Vysokého Mýta: a mladý Kolda zvěděv to, oblúpil je udeřiv na ně, a jiné zjímal a všecko kupectví jim vzal, cožkoli na vozích měli.“

V těch dobách ale dle příkladu pánův i chasa zbrojná hrady opuštěné osazovala, živíc se řemeslem loupežnickým na vlastní účet svůj. V okolí Náchodském nejedni takoví zběhové z hradův nájezdy činívali do Slezska sousedního; i smluvili se všecka knížata Slezská a města: Vratislav, Svidnice, Hořelice, Budišín, Žitava a jiná města jim příležící, a sebrali s sebe peníze, kterými zplatili pánům a zemanům ty hrady, z kterýchž škody a zlodějstva činili; načež s lidem svým do Čech přišedše na začátku června 1447., hrady jímali, bořili a zkazili, totiž: Visenburk páně Jiříka z Dubé, seděním na Žlebích, Adrspach páně Hynka z Náchoda a z Dubé, Zacleř páně Hanušův, Belver a Skály páně Salavy z Lípy. Vesnicím blízkým ublíženo nebylo; zůstaliť pod mocí pánův svých. —

Roku 1448. stal se znamenitý převrat v zemi České. Čechy rozpadaly se na tři strany: katolickou, kališnickou, kteráž se držela smlúvy sněmu Basilejského, a Táborskou, k níž náleželi i pánové bezvládí a loupeže milovní, jako Kolda; Bedřich ze Strážnice. Hlavou strany katolické byl pan Menhart z Hradec Jindřichova, nejvyšší purkrabí, k němuž držel i mocný pan Oldřich z Rosenberka. Při straně kališnické vynikal pan Jiří z Poděbrad, který ač v mladém věku (stár 28 let), v čelo se postavil, svolav do Hory Kutné všecky obce pod obojí, od nichž také za hejtmana zvolen byl. I sebral se s mnohými pány, zemany a s městy, zvláště z Hradecka, a vojensky ku Praze táhl, maje všeho lidu v počtu 9000. Dne 3. září 1448 zlezli Hradečtí Vyšehrad, a na Karlov udeřili, prvé než v městě o útoku zvěděli; tak vešel pan Jiřík s vojském svým až před dům radní i s lidem Pražským, kterýž k. němu houfně sbíhal a přidával se; a když pana Menharta jíti a na Poděbrady odvézti dal u vězení, a radu městskou novými konšeli osadil, ujal se vlády zemské co nejvyšší správce čili gubernator království Českého.

Oldřich z Hradce, syn páně Menhartův, nejdříve začal se zdvihati o propuštění otce svého z vazby, ač v ní poctivě chován byl dle urozenosti své; když pak pan Menhart (2. unora 1449) na Poděbradech zemřel, již i pány svolal na sjezd do Strakonic, kdežto se vespolek zavázali proti Jiříku Poděbradskému a jednotě jeho pode cti a víru pomocní sobě býti. Při této jednotě nalézáme pány z Rosenberka, — avšak i Táboři, ač protivníci katolíkův, však zášť proti Jiříku Poděbradskému majíce, přistoupili, jakož: Bedřich ze Strážnice; ano i sám Kolda k nim se táhl, — ač mu toliko šlo o mocné spojence a. příchrance proti správci zemskému, aby i dále nájezdy své svobodně provozovati mohl; i nemeškal škody činiti pánům a zemanům strany Poděbradské. — Za tou příčinou vydal se k Bedřichovi ze Strážnice do Kolína, odkudž přijavše ku pomoci lid pana Oldřicha z Hradce, odpověděli panu Jiříkovi, a blízké zboží jeho Poděbradské hubili, ano i po třikráte lid jeho porazili.

Mezitím za příčinou Koldy sešli se páni kraje Hradeckého, umluvivše se k hotovosti, jak svědčí psaní od 23. unora.

„Služba naše Vám, přietele milí! Věděti Vám daváme, Jakož za to máme, že Vás tajno není, kterak pani a zemané kraje tohoto byli jsme spolu v Bydžově, a ze spolka jednostajného svolenie učiněno jest bylo poselství ku p. Koldovi podávajíce jemu rovného; a on mimo to nám kraj hubí. I tak jsme na tom v Bydžově zůstali, jeslližeby p. Kolda toho našeho podání přijíti nechtěl, abychom sobě proti němu radni a pomocní byli, by se nám toho od něho nedálo. A tak jsme se svolili, abychom na pole vytrhli v tento čtvrtek první postní (27. února).“

„Soběslav z Miletínka, hejtman

a radda kraje Hradeckého.“

A tak učinili; neboť asi 6. března Soběslav Mrzák z Miletínka, Jan Pardus z Vratkova a syn Kostkův z Postupic na Litomyšli s městy a zemany, sebravše lid, Koldovi vtrhli do Černilova, „a tu leželi tři dni.“ Psaní p. Koldy, posud zachovalé v archivu Třeboňském, vylíčí nám nejlépe postavení jeho:

„Urozenému pánu Oldřichovi z Hradce, přieteli mému zvláště; milému.

Službu svú vzkazuji Tvojí Milosti, urozený pane a přieteli mně zvláště milý! Jakož mi píšeš, kterakťbych psal knězi Bedřichovi“ — (ze Strážnice, pánu na Kolíně), — „a žádaje, abyste mne neopúštěli: netoliko Bedřichovi, pane, ale i toběť sem psal, lečťby tebe list mój. nedošel. Dále pane píšeš, že mne opustiti nechcete, a že ste o to i Mrzáka“. — (Soběslava z Miletínka) — „obeslali, aby mne od vás netiskl: i věziž pane, list ten, kterýžs Mrzákovi poslal, a mně přiepis list toho, a cožť Mrzák na to odpisuje, tenť sem otevřel, a T. Mti věřím, že mi v tom za zlé mieti nebudeš; nebť sem to pro to učinil, aťbych se věděl čím richtovati, nebť by mi, pane, bylo poselstvie vašeho dlúho čekati, a to pro to, žeť již Mrzák na poli leží a táhne na mě. A cožť tú, pane, Mrzák o mne vypisuje, křivěť a klamavě píše. Nebť píše, bychť já jim kraj hubil svévolně; tohoť pane nenie, nebť já na kraj nesahám, než toliko na p. Jiříka“ — (z Poděbrad) — „a na služebníky jeho, kteřížť jsú nepřietele vaši i moji tudiež odpovědní. Protož pane Mrzákovi toho nevěř, nebť, pane, Mrzák jde svú zpurnosti, a chce sobě slova dobyti a mě svévolně od vás utisknúti, jakožto z jeho psanie pane muožeš rozumieti; a jáť bez vás nic učiniti nechci. Protož pane to věda, žeť sem já pro vás zašel, a moha u pokoji býti, věřímť, že tomu Mrzákovi v tom odlehčovati nebudete; než máte-li se k čemu přičiniti, neopúštějtež mne bez meškánie lidmi. Neb vězte, žeť oni vám psanie pěkného dosti dadie, a na mneť se smýkati budú. Také pane rač věděti, že jsem se s Šoffem“ — (Šafgočem) — „spolu zapsal“ — (k jednotě Strakonické) — „žeť nám pomáhati má, a hradu Valšteinu tohoť mi jest stúpil. Protož pane to věda, žeť já myslím pravě a věrně a pomoc tvú, pomyslíž na to, aby mne také neopúštěl; neb sobě pane daleko přisedíme, a protoť já neučiním, než jako dobrý člověk. Neb i toto pane rač věděti, žeť kraj Chrudimský na poli leží, Kostka s jinými, p. Jiříkovi ku pomoci. A mělť sem od nich poselstvie osobnie i listnie skrze služebníky páně Žampachovy, abych s těmi kraji příměřie měl: a já sem jim chtěl ku příměří svoliti tiem obyčejem, aby p. Jiříkovi ku pomoci nebyli. I nerozumiemť, by to učiniti chtěli, než svévolněť mě chtie od vás odtisknúti. A jáť věře pánu Bohu a vám, jich svévolnosti se brániti budu. A vy již vědúce to, že oni chtie p. Jiříkovi jeho tance pomáhati, račtež jim některak jinak psáti; neb já jim již odpoviem; nebť mi neležie již než toliko snad tři míle od zámkuov. Datum Náchod (10. března 1449.)

„Jan z Žampachu

seděním na Náchodě.“

Čím pilněji však Kolda pány jednotní o pomoc upomínal, kněz Bedřich a Oldřich z Hradce na panu Oldřichu z Rosenberka vojska pomocného vymáhali, tím pilněji jednotníci Poděbradští obléhali tvrze jeho; tak Soběslav Mrzák z Miletínka dobýval Černikovic, i musil Kolda v příměří vejíti, by se uchránil větší pohromy. —

Na to sjeli se páni, rytířstvo i města, jedni do Pelhřimova, druzí do Jindřichova Hradce, a tu konečně uzavřeli smlouvu na mír zemský (10. dubna 1449), z níž aspoň tato slova vyjímáme: „… mají strany napřed dotčené, vstúpili v pravé křesťanské příměří, pan Jiřík (z Poděbrad), což se Moravy dotkne38 a pan Kolda a Šoff ve středu po neděli velikonočnie (16. dubna), a jiní všichni ten úterý před tiem najprv příští, od východu slunce během svým přirozeným, obojí páni se všemi jich pomocníky, služebníky i jich jednotami a lidmi poddanými: a to příměřie má trvati … od tohoto sv. Jiřie najprvé přištieho až do roka pořád zběhlého.“

Ale Kolda zachoval příměří na ten způsob, že dříve než přišel sv. Jiří, veliký zájem učinil okolo Mýta Vysokého, a pobrav lidem zboží a dobytek, hnáti kázal na hrady své. — Tato výtržnost zarazila i jednotníky Koldovy; neboť tak pan Oldřich ze Hradce, jehož hlavně přičiněním Kolda v Pelhřimově do míru zemského přijat byl, psal Bedřichovi ze Strážnice (2. máje) …„slyšímť, žeby pan Kolda a Šuoff nemienili s námi státi v tom příměřie … Protož milý pane kmotře, byloliťby tak, opatř to, abychom základu pro ně nepropadli a vymaž je: pakliby chtěli v příměří státi, ale buďte napsáni.“

Šloť však Koldovi o to, aby se mocných přátel nezbavil, ale v tužší vešel s nimi svazek, i protož s spolutovařyši svými: Vaňkem z Pecky a Šofem vydal se do Jiňdřichova Hradce k Panu Oldřichovi, ano i do Krumlova Rosenberského; neboť tak psal pán z Rosenberka Hradeckému (28. máje): …„poněvádž jsú již k tobě tu přijeli, prosímť tebe, pověziž jim odemne službu a pros jich, jakožto přátel mých dobrých, a sám tebe také prosím, abyste spolu sem ke mně přijeli; a jáť vás velmi rád uzřím, jakožto přátely své milé. A tu bohdá o potřebné věci spolu rozmluvíme.“

Ačť mír zemský umluven byl do příštího sv. Jiří, předc míru nebylo, nepochybně že se Koldovi i jeho bratřím: Vaňkovi a Šoffovi zaháleti nechtělo; udati však více nevíme, než že p. Oldřich z Hradce v psaních svých k pánu z Rosenberka (27. září a 2. října) píše, kterak strana Poděbradská k vojně se chystá, a že „ti dobří naši přietelé“ Kolda Vaněk a Bedřich ze Strážnice utiskáni jsou.

Rok následující 1450 vyznamenal p. Kolda opět nájezdy loupeživými; neboť dne 5. června učinil veliký zájem po vesnicích okolo Jaroměře, Smiřic a Holohlav; načež pan Jetřich z Miletínka, hejtman kraje Hradeckého, s landfridem t. s vojskem krajským v ten čas přede žněmi vytrhl polem, a když byl dobyl Skalice a Bolehoště (tvrze), proti Koldovi v Dobrušce polem se položil; avšak v ty chvíle Kolda a Svojše ze Zahrádky na Opočně pálili a hubili chudé lidi z obojí strany.

Co se tyto věci daly, držán byl na hradě Vildsteině sjezd strany Strakonické. a Poděbradské, kdež uzavřeno příměří (11. června) až do svatého Jiří, a o panu Koldovi mimo jiné ustanoveno, aby on dne 17. června, „když slunce za horu zajde“, v příměří vstoupil „konečně a bez fortele“; — nad to ustanoveni čtyři úbrmané, t. mocní rozsudcové: páni Jindřich z Rosenberka, Zdeněk ze Šternberka, Vilém z Risenberka a Zdeněk z Postupic, kteří na sjezdu v Pelhřimově takto vypověděli (25. července): 1.) Pan Kolda aby zůstal v smlouvě na Vildsteině a na Švihově, udělané vedle jednoty p. Oldřichovy z Hradce, a při svou za týden aby položil napsanou před pány úbrmany. 2.) Aby věznům hned rok dal. 3.) Aby se Slezáky přiměří měl až do sv. Jiří, a taktéž s p. Jetřichrem z Miletínka a jinými v kraji. 4.) Aby p. Zdeněk z Postupic uvázal se k ruce pánů ubrmanů ve tvrze Skalici a v Bolehošť až do rozsouzení. —

Konečně všecky strany sjely se k valnému sněmu svatokateřinskému do Prahy (25. listopadu 1450 do 6. ledna 1451), kamž také Kolda poslal panoše svého Jana Straku z Nedabylic pod listem věřícím s plnou mocí na svém místě. — Z výnosu ubrmanův uvádíme toliko, že tvrz Bolehošť i se zbožím k ní příslušným navrácena byla opět Mikšovi Hložkovi ze Žampachu (služebníku aneb tovaryši Jana Koldy); o sporu pak Koldovu s Jetřichem z Miletínka a s krajem Hradeckým poukázali na výpověd, která se později učiní; než obsah její neznáme.

Však ani později pokoje sobě a jiným nedal Kolda, živ jsa jen z násilí, loupeže a války. Podrobnějších zpráv nedostává se nám; toliko Slezáci dosvědčují, že prý Kolda r. 1454. proti Lehnickým bojoval, města Němčí dobyl, a s mnohými vesnicemi vypálil. Konečně po dlouhých bouřlivých letech odbila hodina zpupnému Koldovi k potrestání, ubohým pak poddaným a sousedům jeho k vysvobození. — Že Koldové na hradě Náchodském, dědictví pána z Poděbrad mocně odňatém, udržeti se mohli, hledati musíme dílem v bezvládí zemském, kdež krále nebylo, a zemský soud nešel před se; dílem, že Kolda jednotil se s mocnými pány Českými, a to nepřátely strany Poděbradské, kteří jej na sjezdech a sněmích zemských do příměří zavírali, a pře jeho na krále budoucího odkazovali.

Konečně pohnán jest pan Kolda k právu zemskému, aby navrátil panu Jiříkovi z Poděbrad, správci zemskému, hrad jeho dědičný Náchod, též i hrad Richemberk, kterýž roku 1455. pan Jiřík postoupením p. Zdenka ze Šternberka byl obdržel. Kolda k soudu zemskému státi nemohl; neboť práva na zboží zadržalé prokázati nebyl s to; však postoupiti je nechtěl. Smluvil se tedy pan Jiřík s přátely svými, že sebravše postačitelného vojska, všecky tři hrady Koldovy jeden den obehnali, totiž Náchod, Černikovice a Richemberk. „U Náchoda sám ležel dvě neděle (asi od 8. dubna 1456); potom udeřili k šturmu, a tu jest zbito Čechův, sám milý Bůh ví jim počet; a při tom šturmu zabit jest znamenitý rytíř pan Častolov, chtěje rytířství svého dokázati; i přivezen umrlý do Prahy. I dobyli jsú i jiných hraduov páně Koldových, a zbořili.“ — Jisto jest, že pan Kolda při tomto dobývání nezahynul, ostatně bylo co by po něm voda slehla. —

O témž vzetí Náchoda takto zapsáno v knize gruntovní I. 34. „Léta Narozenye bozieho tisicziho ccccl6 — (1456) — znamena sie kterak wssemohuczy pan buoh wzezrzel — (rzezrzer!) — gt na tuto obecz a wiswobodil gt ge z ukrutnosti a nemilosrdenstwie od p. Jana Koldi a to skrze pana girzika z kunstatu pana diedicze tohoto sbozie a to ten stwrtek posticze se k swatému girzie — (22. dubna) — a tito su wolenye konšele páně girzikē, waniek kumpost, matiss z harti, kazek swiecz, farsa, ondrzei kabat, marek, kubka kragezi, jakub mazanek, petr nawara, wawra rzeznik, chochol swiecz, gira bumbalek.“

Donášíme též nález soudní proti Koldovi:

„Jiřík z Kunstatu a z Poděbrad, gubernator a hofmistr království Českého, slovem královým a na králově místě a jiní páni na plném soudu rozkázali jsú tuto pamět dskami znamenati; že jakož Jan Kolda z Žampachu svévolně v mírné zemi zprotivil se jest právu zemskému, k puohonuom ani právuom svevolně stávati ani komu práv bývati nechtěl, a vedle toho páni zemští sáhli jsú na takového právu protivného, a zámkuov, kteréž jest držal, na něm dobyli a konečně jsú se páni na tom ustanovili, aby již více on Jan Kolda pro takovú svú vuoli v království českém příbytku neměl, a žádný aby ho na svá obydlé nepřijímal, a hraduo, měst, tvrzí aby jemu v království českém nižádný neprodával ani postupoval; pakliby se kdo toho dopustil, má naň saženo býti tak jakožto na rušitele a zkázce obecného dobrého, a k němu též hledíno k hrdlu i k statku jako k nadepsanému Koldovi; než bude-li milosti hleděti na králově milosti a správcovi, ta mu se nezavírá. Stalo se leta 1456 (dne 12. máje). — "

A tenť konec loupežnické slávy obou Koldův! —

Náchod během téměř 20 letého násilného panování Koldův utrpěl všeliké bídy a strasti v hojnosti. Pro ustavičné nájezdy museli sousedé stále připraveni býti k obraně městské, čímž ovšem řemesla svá a obchody zameškávali; a když mnohými poplatky a náklady na opravování hradeb městských stížení jsouce, od nepřátel zahraničných mnohokráte obklopeni a vydrancováni byli, mimo vypálení všech předměstí r. 1427., město celé r. 1441. popelem lehlo, a r. 1450. čtvrt města shořelo, obec celá do největší chudoby uvržena byla; — i nemohli jinak než pana Jiříka co spasitele uvítati hlučnou radostí. —

Snad se nejednomu čtenáři zavděčíme, když podáme některý výpis z knihy gruntovní od r. 1442.

Roku 1442. za času Petra z Březan, purkrabí na hradě, byli správcové města: sudí neb rychtář Jan Pipon, konšelé: Martin pekař purkmistr, Kozlík, Vierka, Kuba, Kolín, Kříž řezník, Erazim, Marek, Martin kovář, Jan krajčí, Vindušek, Petr Navara.

Obnovení této rady městské dálo se ročně od samého pána hradu aneb od hradníka či purkrabí jeho. —

1444. Slovútný panoše Tamchyn (z Doubravice) dobrovolnie přičinil sie k mostu zdielání, ne z práva, tu u Bílejovce napřed pro buoh a pro tuto obec.

Asi r. 1449., kdež zprávu dávají o clu mostním, pravějí: „…buoh vie, že jest ta obec velmi chuda a jineho žádného platu nemá než ten peniez (clo).

1447. „Urozený pán pan Jan z Žampachu, pán náš milostivý, spatřiv nedostatky teito obce, hnut jsa milostí a lítost 84 maje, dal třidceti a šest zlatých šacunku niekterého vieznie, aby to bylo naloženo na obecnie dobrého.“ Z těch peněz vydali za 30 ½ kopy šípův sedm zlatých a od nasazení osm grošů, opravili most, koupili salnitr za devět zlatých a j.

Obec dala na Polickú bránu dvě píšťaly s jedním lóžem a k nim kulek 17, a druhú v lóži železném, k ní 15 kulek a libru prachu s měchem koženným. Na Hradeckú bránu tarasničku měděnnú v lóži, při ní kulek 12, a druhú železnú, při ní kulek 20 a libru prachu v koženném měchu. Mrvovi půjčili píšťaly měděnné a k ní měch, libru prachu, kulek železných půl kopy. Mimo to 25 sousedův mělo po jedné píšťale.

1450. Konšelé pro nedostatek veliký a pilnú potřebu, v núzi teito obce svolavše staršie z obce učinili s nimi zmienku, kterak z dopuštienie bozieho pro hřiechy našie stala se veliká škoda, že miesta čtvrt shořalo jest, i mieli veliké nedostatky zasie opravujíce pargany miestské i penieze špitálské s povoleniem obce vzali.

Povinnosti na domech, rolích a t. d. dle zápisův:

R. 1443. Bartošek kúpil od Slona puol domu s polovicí nádob pivných za 8 kop gr., a mají společně zastati všecko, „poddacie“ vedle súsed, i robotu i vojnu.

R. 1466. Matěj Mléčko prodal Slonovi dvuor „ve třech dvorciech“ a kus role nade dvorem podle Neřadova, jakož voda děli, za 11 kop gr., a z toho činže 4 gr., puol korce ospu, robotu jednu voznú.

R. 1467. Thuoma Filipuov kúpil od Mléčka kus role od cesty jistbické až do končin i s lesem, ježto slove Rozkoš, za 8 kop gr. Z té role má platiti činže 5 gr., ospu púol korce žita a ovsa tolikéž, robota podle rolníkuov a ponůcku.

Konečně zápis o pastuchu.

(1445.) Purgmistr a konšelé ujednali Michala pastuchu na dvú a třidceti korcóv žita do roka, a s těmito užitky. Když počne pásti a dokudž pase, na polovici města, kdež slópek stojí, ve čtvrtek tu má vzíti za haléř piva, a druhý čtvrtek na druhé polovici, tak vždy. Chléb pořadovní, neb peníz, ktož honí, má dáti; — kdo kúpí prase a žene do stáda, má dáti peníz, a ktož by ovec přikúpil, od trého peniez… A došky mají dáti k chalupě a on požívati; a pruth k zahradě mají dáti a on rubati, a nemá páliti ani rušiti.


35Nápadné to, že kdež Jan Kolda dne 29. září 1437 co odbůjce císařův ztekl Náchod, syn jeho Jan Kolda bakalář dle zápisu ve dskách dvorských dne 6. listopadu téhož roku na císaři úrok ve vsi Lovčici u Bydžova po panně Petře z Řičan vyprosil, na kterýžto úrok r. 1439. do jednoty přijal Martina, syna Ivana z Žampachu a z Hronova, a Jana, syna Kokomenova z Hronova; konečně pak r. 1454. celý ten úrok postoupil témuž Martinovi ze Žampachu a Hronova.

36 Táborští rozepisovali, že Slezáci „okolo Náchoda mnoho vsí a městeček spálivše, lidi obého pohlavie mordem zahubili, a mladice násilím podávili“; načež p. Hertvík z Rúsinova (26. máje) Táborským odpovídá: „Věztež, žeť jsú nepálili viec, kromie panu Adrspachovi (Janovi z Dubé a z Náchoda na Adrspachu) tři vsi spálili, a ten již s nimi o to má i konec; a k tomu spáleno miestečko holdovnie, jakož jsú v niem leželi, a to spieše jsú spálili někto jiní, návodem niečím jiným nežli oni.“ Dotýkaje se pak nářku, že Slezáci mordují napořád staré i mladé, ženám i pannám násilé činíce, zkrátka je odbývá: „všakť toho není, a vy mělibyšte se takové psanie i rozsielánie křivdy té styděti.“ — Do téhož času klade se i zrušení hradu neb zámku Skalice nad Úpou, ač to mohlo i r. l450 býti; neomylné zprávy nestává. — Hrad ten býval pode vsí Zliči na příkré skále levého břehu Úpy, a role v místech těch slovou po dnes: „na hradě, na hradišti“. Roku 1740. zakoupila vrchnost Náchodská „na hradě“ roli, učinivši tam lom kamene; poslední pak zbytky hradní dobořil r. 1835, soused Skalický na stavbu stodoly a j.

37 Tomuto vypálení města nasvědčuje i to, že nad rok 1441. nestává starších knih a listův, kdežto od r. 1442. knihy gruntovní v úplnosti až po dnešní den v městě se chovají. Nápis knihy nejstarší zní z latiny : Léta Páně 1442. tato kniha způsobena jest za urozeného pána, pana Jana Koldy ze Žampachu, panujícího nad hradem i městem Náchodem.

38 Že příměří i na Moravu bylo rozšířeno, vysvětlují staří letopisové, kdež čteme: „Tehdáž (v únoru?) pan Kolda porazil lid páně Jiříkův v Moravě u Třebové.“ — Moravská Třebová bylať zbožím dědicným pana Jiříka z Poděbrad.