Jan Baštín z Porostlé. 1432

Jan Baštín připomíná se v listu vojenského řízení Žižkova; bylť tedy z podhejtmanův Žižkových a četných napotom vůdcův strany Táborské a Sirotčí; i nelze pochybovati, že on mocí uvázal se v zboží Náchodské sirotka Poděbradského; neboť r. 1479. kníže Jindřich, obnovuje trh lázny od Baštína učiněný, praví o něm: „Nějaký Jan Baštín z Porostlé“, —. a dokládá, že trh ten „ne z práva ani z povinnosti, než toliko z milosti knížecí“ v platnosti své zanechává, — tedy Baštína neuznává za pravého majitele a dědice zboží Náchodského, ale bez práva, vešlého. —

Po témž Baštínovi zachovala se dvojí pamět, a sice: dne 12. prosince 1432 prodal v Bražci (dolejším) „mlýn¹ se dviema kolama a s diedinú ornú .. se tři korce, i s lesem … i s tiemi lúčkami … za deviet kop grošóv pražského rázu“, nad to na každý sv. Jiří 20 gr. a dvé kur“, a sv. Havle taktéž a „k vanociem caltu za groš aneb bielého chleba za groš — “ mlynář platiti má věčně. —

Druhý trh od r. 1433. celý dle znění svého klademe:

„Ja Jan Baštín z Porostlee sedienim na Náchodie vyznávám tiemto listem obecnie předevšemi, ktož jej uzřie a nebo čtúc slyšeti budú, zie s dobrým rozmyslem, jsa v svém zdravém životie a přátelskú radú, prodal jsem a mocí tohoto listu prodávám laznu svú v podmiesti Náchodském pravým právem purkrechtním poctivému muži Janovi z Úpice i jeho budúcím i namiestkom, kteruž mi jest uplnie a docela zaplatil hotovými peniezy grošy dobrými střebrnými rázu pražského. A tee laznie svrchupsaný Jan i jeho budúcí i námiestkove moci budú požívati za mne i za mých budúcích i namiestkóv mých potomnie budúcích pánov Náchodských s tymiž právy i poplatky, jakož jest bylo od starodávna. A tu laznu svrchupsanu Jan i jeho budúcí i námieštkové s mú vuolí a neb mých budúcích i námiestkov prodati, smieniti, profeimarčiti, zastaviti, jakžby se jemu nailepe zdálo, obyčiejem a právem purkrechtním moci bude, tak aby mnie poplatkové nesešli. K kterejžto lazni svrchupsaný Jan řieky, počna od haltéře Jírova až do třetiny lúky volové od dolejšieho konce mieřiec, moci bude požívati lovením ryb všelikterakým přístroji rybářskými; a dále žie týž Jan v též řece od třetiny lúky volové, počítajíc od dolejšeho konce až do laviček proti Bubnovu dvuoru sakem hustým a udicí v každý postní den moci bude loviti, a to bez přiekážky i odpornosti me i mých uředníkóv, take budúcích i námiestkov. S kterežto laznie svrchupsaný Jan i jeho budúcí i potomní námiestkové mnie i mým budúcím na každé letho bude dluzien platiti čtyři kopy grošóv, a to právem a obyčejem tiemto, že čeleď hradová Náchodská vedle řádu a obyčeje i vysazenie od starodávna má se dvú kopú groši do roka, a to na každé letho, odmývati; a ostatek úroka, to jest dvie kopie grošóv, má hotovými peniezy platiti po všecka letha, a to rozdielnie, to jest: na sv. Jiřie jednu kopu grošóv a na, sv. Havla tolikéž na každé letho; a k tomu na každé vánoce bude dlužen platiti dva kapúny a neb dva dobra kokoty“ — (kohouty) — „veliká. Take v tom trhu jest taková výmluva a výmienka, jestli žeby svrchupsaný Jan kúpil tu luku naibližší u laznie, gešto slove štiepnice, za své penieze, s tee nemá aniž bude mieti žádných poplatkóv platiti. A ač by kdy obyčejná a obecná bernie v zemi byla položiena, tehdy svrchupsaný Jan i jeho budúcí tolikéž iako jednoho úroka bude dlužen platiti, ale od jiných odevšech poplatkóv má prázden i propuštien býti, kromie cožby bylo obecného dobrého a potřebného, to podle jiných súsed z podmiestie má trpieti, a tak i práva miestská a súdy podstoupiti. Dále taková jest výmluva mezi námi: jestli že bych ia častopsaný Jan Baštín a neb moji budúcí i námiestkové chtiel a neb chtieli sobie kdy laznu k své libosti oblastní stavieti, tehdy v týž mi obláštní lázni žádný z peniez nemá mýti sie z miesta ani odjinud ke škodie Jana nadepsaného a neb jeho budúcích i námiestkóv potomních lazebníkóv, kromie leč by která čeleď semnú má myla se, a neb ač bych koho k sobie do též své obláštnie laznie pozval, to sobie pozuostavuji a vymienuji. A jestli že by která hradová čeleď, kteráž se má dvú kopú grošóv do roka odmývati, z sve dobre vuole chtiel kto co dáti Janovi svrchupsanému lazebníku, to má od nich vzieti, ale z práva od nich nic nežádati. A tento list, kterýž jsem jemu Janovi na tu svrchupsanú laznu udielal, se všemi právy, výmluvami i vymienkami, jakož se slovo od slova vypisuje, má jemu neporušitedlnie v své moci a viečnie s těmi umluvami bezpohnutie trvati mého i mých budúcích i námiestkóv. A ktož by miel tyž list s dobrú vuoli Janovu, ten má i mieti bude všecka taž práva i moc, což tento list svědčí jakožto sám Jan svrchupsaný. Na potvrzenie a pro lepší jistotu svú vlastní přirození pečet přiviesil jsem s dobrú vólí k tomuto listu; a pro lepšie sviedomie opatrní muzie Purgmistr a rada Miesta Náchodského; take i slovutní Panoše Mikuláš z Veselice², Petr ze Přiečna³ své jsú pečeti podle mne přiviesili k tomuto listu. Jenž jest dán a psán na Náchodie Anno Natiuitatis domini Millesimo quadringentesimo Tricesimo tercio Sabbato ante festum Sanctorum Martyrum Viti Modesti.“ (13. června 1433.)⁴

I v těchto letech nepřestávali Táboři a Sirotci vycházeti tu do Němec, tu do Uher, nejčastěji však do Slez, vypleněné krajiny, města a vsi vykazovaly cestu, kudy proud jejich záhubný se valil, horší než strašné krupobití. A takovéto loupeživé výběhy staly se jim skoro již i potřebou. Co prospělo všecko to hrdinství, všecka ta neslýchaná vítězství, když národ v domácích rozbrojích na kolikeré strany roztrhován vespolek se hubil, města se pobořila, hrady a tvrze vypálily, vsi vyplenily a zničily, lid pracovitý se hubil, že pole zůstala nezoraná, řemesla se neprovozovaly, obchod průchodu neměl? — Zrůstající nedostatek tak řka nutil, kořistmi z ciziny se živiti a obohacovati; a co tomu mohlo brániti, když lid bez bázně a kázně loupe a vraždě v mravech svých zdivočil? — Ano již i za žold do služby vstupovali; neboť r. 1433. Jan Čapek ze San, hejtman Sirotčí s 8000 lidu branného přes Slezsko táhl králi Polskému proti křížovníkúm Pruským ku pomoci, kdež postoupil až k břehu mořskému u výtoku řeky Visly. Tuť nejedni bojovníci, do sklenic vody mořské nabírali a domů zpět přinesli, jakoby na důkaz, že hrdinství Českému jen moře hrází býti mohlo, a nad to co vzácný dar krále Polského velblouda živého do Čech přivedli.

Konečné šlechta česká usilovati počala o nějaký řád zemský, a první k tomu stal se krok, když na sněmu valném Aleš Vřešťovský z Risenburka zvolen za správce království Českého i Moravy, a dvanácte osob jemu k radě přidáno (1. prosince 1433); výše nad to veliký obrat v dějinách českých způsobilo vynesení církevního sněmu valného v městě Basilei, dle něhož povolilo se Čechům nejsv. Svátost přijímati pod obojí způsobou, totiž chleba a vína; odkudž Husité také kališníky přezváni byli.— Však řád tento po chuti nebyl Táborům a Sirotkům, i přišlo konečně k době rozhodné, kdež celé Čechy na dvě strany se jednotily, kdežto jich prvé až na šest bylo počítáno. Ku straně správce zemského stála veškerá šlechta s Prahou, — ku straně Táborské a Sirotčí města královská (mezi nimi Jaroměř, Hradec, Trutnov) a několik ze stavu panského, z nichž i Jan Kolda ze Žampachu; i sbírali vojska, a konečně u vsi Lipan blíž Brodu Českého střetli se. Na straně panské, kteráž Diviše Bořka z Milelínka, pána na Kunětické hoře, za vrchního vůdce byla zvolila⁵, počítáno bojovníkův 25.000, na straně Táborské pod Prokopem Velikým 18.000. V neděli, dne 30. máje 1434, počala bitva, i trvala celý den a noc až do rána následujícího; porážka, byla na straně bratrské, i bylo, prý, více zabíjeno než bojováno. Padl zde Prokop Veliký mimo jiných proslavených vůdcův se 13. tisíci bojovníkův, kteří po mnohá léta bývali hrůzou všech zemí sousedních. — Tak Čechové nepřemoženi od statisícův vojsk křižáckých, toliko od Čechův mohli přemoženi býti. —

Cepní porážka u Lipan způsobila ovšem veliký převrat v zemi, nicméně moc Táborův a Sirotkův, jichžto většina měst se přidržovala, nebyla zrušena, nýbrž odporně působiti nepřestala; neboť |téhož ještě roku, kdež valný sněm po dvakráte; v Praze byl držán, tito sjezd svůj zvláštní měli v Táboře, umluvivše mezi sebou jednotu ochrannou. —

Císař Sigmund, konečně po 17ti letech od národu za krále Českého uznán, měl slavný vjezd do města Pražského (23. srpna 1436), a na to opět nejvyšší úřady zemské osadil Mířili se strany i Táboři s císařem, jedině Hradec Králové trval v odporu tvrdošíjném; neboť zde vládl kněz Ambrož, hned od počátku bouří jizlivý Husita, kterýž rytíře Zdislava Mnicha z Rúdnice hejtmanem městským učinily, v zjevný odboj proti císaři se postavil, z čehož povstala dosti krvavá válka s vojskem královským, poslaným před Hradec pod Divišem Bořkem z Miletínka, trvající od října až do února. Konečně Hradečtí klonili se k pokoji;— rytíř Zdislav Mnich s panem Janem Koldou ze Žampachu (přívržencem Táborův) vydali se do Prahy k císaři, a k smlouvě se podávali; jelikož pak kněz Ambrož v odpor se stavěl, obec zbouřila se, jeho jala a s přívrženci do šatlavy vsadila; načež poslavši poselství císaři, v poslušenství se zaručila přísahou (v březnu 1437).

Nedlouho však trval pokoj zemský; neboť když strana kališnická a Táborská seznala, že Sigmund císař Čechům pod obojí nepřeje, aniž dbá na sliby dané, a nad to pana Jana Roháče z Dubé, od dávných let hejtmana Táborského, a posud brannou mocí odporujícího nepřítele svého, na šibenici oběsiti kázal i s pacholky jeho; — tuť nevolí zahořela a k novým odporům se chystala. Zvláště pak v Hradecku nespokojenost tak se rozmohla, že nejedni páni a rytíři císaři odpovědné listy zasílali, ano i města a hrady násilně osazovati se jali. Tak i pan Jan Kolda z Žampachu tu neděli po sv. Václavu v noci — „jako bývá v Náchodie posviecenie“ — ztekl Náchod (29. září 1437).