Domysly o zdejším okolí v dávnověku

Dle nejsúdnějších zpytatelóv starých světa dějin jestiť pravdě nejpodobněji, že v době předhistorické, totiž 450 let a více před narozením Pána Krista, mohútný od Charvat či Karpat po Visle a Odeře řekách až k moři baltickému rozšířený národ Slovanský pod cizonárodním jménem Vendóv i do naší vlasti zasahal, až okolo léta 388. před Kristem od Celtických, Bojóv z Gallie pod jich vůdcem Sigovesem přišlých, na východ vytlačeni byli. Bojové tito podlehli opět okolo narození Páně bojovným Markomanóm, kmene Svevského, za jich krále Marobuda. Surových Hunóv hrozný král Atilla, jenž se sám bičem božím nazýval hubiv mečem i ohněm národy od východu k západu napořád, zahrnul i zdejší Markomany na větším díle s sebou na západ, z nichž se po jeho kruté porážce u Chalonu ve Francúzích r. 451. sotva který sem více navrátil.

Právě té doby začali opět Slované sídla svá a panování od Východu na západ a jih valně šířiti, a větším dílem do ztracených druhdy vlastí se poznovu vraceti: naši pak vlast milou osadili jmenovitě ti jich zástupové, kteří se svým vůdcem Čechem2, přemohše slabé ostatky pozůstalých zde Markomanóv, pevná sídla svá v ní zarazili, a od času toho v nich svého osednutí — r. 451. — až po dnes slovou Čechové, a od nich i sama země své domácí jméno Čechy, země Česká, dostala. Částka těchto Slovanóv pod jmenem Charvatův (horanův) osadila později hornaté končiny Krkonošské, a tudíž nejspíše i nynější kraj Kralohradecký a Bydžovský.

Za těchto dávných, ještě pohanských časóv nalezáme zmínku o zdejším okolí v „Súdu Libušině“ takovúto: Lútý Chrudoš na Otavě křivé (ve Prachensku) a Stahlav udatný na Radbuze chladné (u Plzně), oba bratři, vlastní, ze starého rodu Popelova, jenž přisel s pluky Čechovými do žírné či úrodné vlasti naší, rozvadili se krutě o dědiny otcovské, až na sněmu veřejném po zákonu súzeni byli od kněžny Lubuše, která k tomu súdu obeslala Svatoslava od Libice bílé, Lutobora od Dúbravského Chlumu (nyní Králové Hradce), kdež Orlici pije Labe, Ratibora od hor Krkonošských, kde Trut pohubil saň lutou, Radovana od Kameného Mostu, a jiné. Kněžna rozhodla, aby, oba bratři v jedno vládli (nedílně) otcovskými dědinami; a že tím Chrudoš spokojen nebyl, vyzvala Libuše přítomné kmety, lechy a vládyky, aby si muže vyvolili za pána svého a súdce. Načež Ratibor od hor krkonošských jal se hovořiti: „Nechvalno nám v Němcích hledati práva, u nás právo po zákonu svatém, kteréž přinesli otcové naši v tyto krajiny.“

Že Slované, přišedše do Čech, dosti brzo okolí zdejší obydlili, neníť pochybnosti, an krajina dosti pěkná, řekami Labem, Úpou a Metují protýkaná, lúky pažitné, lesy bujné, role (od Jaroměře ke Skalici) úrodná jsú, a hlavní silnice (náchod) tudy vede do Sléz a Polsky.

Když pak světlo učení Kristova naše milé předky osvěcovati počalo, tu se nám již také první pán okolí zdejšího dle jména v historii udává, totiž vládyka Slavník, otec sv. Vojtěcha. Byltě to pán tváři, veselé, k lidem velmi přívětivý, v súdu spravedlivý, ochrance vdov a sirotkóv. Žeby Slavník, nad jiné pány České vznešenější a mocnější, také pánem zdejšího okolí býti mohl, dá se súditi z popsání hranic té krajiny, kterou vládl. Na východu patřil mu hrad Litomyšlský, a na půlnoc hrad Kladský; sídlo pak jeho byla Libice na stoku řeky Cidliny s Labem. On umřel dne 18. května 981, a jeho manželka Střezislava, paní dobrotivá, dcera vévody Českého, Boleslava I., rozžehnala se s tímto světem r. 987, pochováni oba v Libici. Zanechali po sobě tito nábožní manželé sedm dobře zvedených synóv: Soběbora, Spytimíra, Pobraslava, Pořeje, Čáslava, Radima a Vojtěcha. Vojtěch, posvěcen dne 10. června 983 na kněžství, stal se druhým biskupem Pražským.

Šlechetné té rodiny křesťanské úhlavní nepřátelé stali se Vršovci za příčinou, že na ně sv. Vojtěch pro jich pohanské skutky žehral, a se ujal cizoložné sice, avšak kající paní jednoho Vršovce, která za ten hřích, dle tehdejšího práva sťata býti měla, a — také byla. V půtkách mezi nimi podporoval stranu Vršovcóv zpupných sám mladý vévoda, Boleslav III. Soběbor, syn Slavníkóv, opustiv své dědictví i vlast (995), ušel ku králi Polskému, Boleslavovi Chrabrému, kdež brzo velikých důstojností i bohatství dosáhl. Tím ale uvalil konečnou záhubu na své ostatní bratry, an tehdejší vévodové Český a Polský nic méně, nežli přátelé byli. Pod záminkou, že tito bratři, Slavníkovci, s nepřátelskými Poláky, kteří již za Mečislava (990) mnohé činili škody okolo Kladska i dále do Čech, ve srozumění jsú, povstali proti nim Vršovci polem, a všecky jich hrady vybojovavše, na Libici dne 25. září l. 996. je oblehli, a po několika dnech i toho hradu dobyli. Všickni Slavníkovci, muži, ženy i děti utekli se do chrámu k oltáři, odkudž slibem, že se jim nic zlého nestane, ven vyvábení, ukrutně všickni zavražděni byli. —

Když sv. Vojtěch na své cestě z Říma dověděl se v Mohuči o takovémto zavraždění svých milých bratróv, více se do Čech nenavrátil, nóbrž se svým věrným bratrem Radimem, obrátil se do Polsky, a odtud do Pruska, tamních pohanóv získati Kristu; kdež také od těch samých blíže města Královce dne 23. dubna 997 sedmi šípy prostřeleny, mučedlnickou smrtí život svůj oslavil.

Po tomto ukrutném vyhlazení rodiny Slavníkovy osvojili sobě Vršovci mnohá zboží její, jako Libici. Avšak brzo se opět spikli proti samému vévodovi svému, Boleslavovi III., a zapudivše jej, za vévodu Českého zvolili Vladivoje, bratra krále Polského, který také s branným vojskem do Čech přišel, na trůn dosedl, ale po málu měsících zemřel r. 1003. — Když na to Boleslav Chrabrý, král Polský, bratr Vladivoje předešlého, opět s velkým vojskem do Čech přišel, Prahy dobyl, a vládu na se potáhl, ale za léno od císaře přijmouti nechtěl; přihrnul se císař ze dvú stran do Čech a s ním knížata Česká Jaromír a Oldřich. Oldřich se sedmi vládyky od Žatecka, a mezi nimi Vyhoň Dub, přiblížil se ku Praze, a na dané znamení, an totiž ráno slúha, stádo vyháněcí, na roh zatrúbil, přepadl Prahu. Na mostu přišlo k tuhé seči dne 4. září 1004, ve které hned zprvu padl smrtedlně raněný Soběbor, bratr sv. Vojtěcha, poslední Slavníkovec, s Poláky přišlý. Poražení Poláci na kvap utekli z Prahy i z Čech.

V následných letech bojoval císař s Čechy spojený proti Polákóm za Krkonošmi zprvu dosti vítězně, pak ale nešťastně; a tudíž ještě r. 1017. krajina zdejší nejvíce utrpěla vpádem Polákóv sem do Čech přes Kladsko.

Později opět Břetislav Český učinil vpád do Polsky, dobyl Krakova a ve Hnězdně 1039. nesmírné množství věcí zlatých a stříbrných pobrav ze chrámů i s tělem sv. Vojtěcha do Čech odvézti kázal. — V poslední své vůli (1055) ustanovil, aby z pěti jeho synóv nejmladší Jaromír byl knězem, a po čase biskupem Pražským: jinak aby vládl jistou krajinou; a že mu ji potom bratr, král Vratislav, postúpiti nechtěl, utekl se k Polákóm. — Když pak umřel Šebíř, biskup, hlásil se Jaromír, podporovaný bratry svými, knížaty na Moravě, o biskupství Pražské, Obávaje se ale Vratislav král, žeby Jaromír v důstojenství biskupské povýšený, s těmi bratry svými, Konradem a Otou, proti němu pikle strojil, umínil si cizince Lance, svého kaplana dvorského, probošta Litoměřického, na biskupství Pražské dosaditi, odloživ volení na sněm veřejný. Sněm ten za příčinou válečného do Polsky tažení držán byl pod šírým nebem v červnu r. 1068. v táboru na Dobeníně (nad Bránkou u Náchoda), kudyž se do Polsky jezdí3, na němž se z nadepsaných dvou příčin páni i vládykové a přední z duchovenstva sešli. Zdeť ohraženy vojskem svým domníval se býti král bezpečen, aby směl obejíti vůli otcovu i bratróv svých. —

Knížata bratří a nejvyšší úřadníci zemští stáli vedle Vratislava krále, sedícího u prostřed, a otočeni byli dlouhým kruhem kněží, pánóv a županóv sedících, za nimiž pak vládykové všickni řadem se postavili. Vratislav povolav k sobě Lance, ukazoval a chválil jej pánóm i lidu, i odevzdal mu prsten a hůl na znamení, že k biskupství ho volí. Ale na místě obyčejného v takové chvíli plesání, slyšeti bylo ve dlouhých sněmovníkóv řadách jen hlasy reptajících. Nadvorní župan Kojata Všeborovic, přední tehdáž mezi pány českými, nemoha se déle zdržeti, jakož byl muž obyčejóv nelíčených, drbnul knížete Otu, jemuž po boku stál, řka: „Co tu stojíš, jako sloup? proč nezastáváš bratra? nevidíš-li, kterak syn knížecí se zamítá, a cizinec, jenž otrhaný do této země přišel, na stolici biskupskou se sází? Však ruší-li kníže náš přísahu otce svého, chraniž Bůh aspoň nás, abychom my z otcóv svých neudělali křivopřísežníkóv před tváří jeho. A nehodí-li se bratr tvůj Jaromír dosti k důstojenství takovému, proč nelíbí se zástup našich kněží, rovně tak učených, jako cizozemec tento? Ó kéžbychom jen tolikero biskupství měli, kolik našincóv k nim způsobilých počítáme! Bude- lipak cizozemec nad krajana upřímněji přáti vlasti této? Ba podstoupíme raději cokoli, nežlibychom k zvolení Lancovu svolili!“ V týž smysl mluvil také Smil Božejóv, župan Žatecký; oba pak chopivše za ruce Kunráta, Otu i Jaromíra, vystoupili z táboru s pohrůžkami. Voláno všude do zbraně, sněm rozešel se u velikém rozjitření, a většina následovala knížat nespokojených, jenž u Opočna rozbili stany své.

Tím poděšen Vratislav tím více, an již částka vojska jeho překročila byla hranice, (ke Kladsku), tak že téměř opuštěna se viděl. I pospíšiv hned nazpět k ochránění Prahy poslal již z cesty poselství ke bratřím, že k žádostem jejich svoliti chce, — ne pro hrdého prý Kojatu, ani pro Smila: že ochoten jest vyplniti vůli někdy otcovu, a dáli důkaz bratrské své lásky; pročež aby jen do Prahy za ním přišli. I učinil tak, a potvrdil volení Jaromírovo na biskupství Pražské; ač mu i napotom dosti nátiskóv nadělal.

V těchto Polskoslezských válkách, vedených dílem z nadepsaných příčin, dílem že Vladislav, král Polský, zadržený plat roční králi Českému odváděti nechtěl, tak velice popleněny krajiny mnohé, že od Kladska až po Hlohov nad Oderou kromě městečka Němčí lidé ani bydleti nemohli r. 1093.

Břetislav II. ve válce s Poláky, tvrz jejich Brdo (Vartu) na řece Nise ztroskotav zpozoroval, že hlavníci Vršovcóv, Mulina, župan Litoměřický, a Božej, pán na Libici, župan Žatecký, s nepřátely drží: proto je i s dětmi jejich vyhnal, a zboží sobě podržel, 1096. Po jeho smrti navrátili se sice obadva na svá zboží i úřady, ale pletich nenechali; nebo když Svatopluk, kníže České, r. 1108. v Uhrách bojoval a hraběti Vackovi s Vršovcem Mutinou plnou moc k ochraně zemské nechal, Vacek i Mutina proti Boleslavu polskému, který s vojskem znamenitým proti Čechům vytáhl, postavili se, bráníce vchodu do země. Avšak, zrádou prý Mutiny, vojsko české u prostřed lesóv pomezních poražené daleko do Čech muselo coufnouti; Boleslav pak tři dni a noci mečem a ohněm pleniv, tři celé župy v Hradecku — (krajinu zdejší) — pohubil. Za tuto a jiné zrády kázal Svatopluk všecky Vršovce, děti i starce, tak ukrutně povražditi, jakož předkové jejich učinili rodině Slavníkově před 112. lety.


Václava k Starému Městu s vrchu dosti příkrého k údolí hlubokému vedoucí, i s lesem tamním, nazývá se: Bránka (t. úzký vchod do brány zemské). [Dodatek: U samé Branky jest les, k Šonovu patřící, zván od starodávna: Stražiště, místo tedy, kdež stráž stávala a clo zemské vybíralo se. — ]


Po smrti Svatoplukově nastúpil Český trůn Vladislav kúpenou pomocí císaře Jindřicha V. proti Bořivoji, podporovanému králem Polským. Smutný to byl následek těchto zmatků vévod Českých, že každý, který se o stolec snažil, do země povolávali cizince, Vladislav Němce: tudíž cizí zástupové zemi ještě více zpustošili, a svú pomoc draze si zaplatiti dávali. Při tom přišly Čechy o lid a peníze, a obyvatelé o nábytek. Takto přitáhl opět Boleslav polský r. 1110. dne 1. října do Čech neobyčejnými v Krkonoších prosmyky a průseky, přes hory a doly strmé a neschodné, aby Českého stolce zajatému Bořivoji dobyl na Vladislavovi. I dostal se bez odporu přímo až ke Chlumci nad Cidlinou; musil však odsud před vojskem Českým na kvap sebraným až za Trutnov ustúpiti, kdežto dne 8. října k bitvě přišlo, ve které Čechové ač se udatný Čech Dětřišek se stem súbojovníkóv obětoval přemoženi byli. [Dodatek: — Bitva ta svedena za potokem Trotinou nedaleko stráže u vchodu do lesa pomezního, totiž cesty úzké vedoucí lesem k Labi u vsi Brodu, a odtud přes Dvůr Králové (tehdáž Chvojno) k Hostin Hradci u Trutnova, a neboli od Brodu přes Kladruby a Brusnici na Trutnov. Bojiště hledati musíme pod kostelem sv. Václava na Chloumku, osady Holohlavské. — ]

V pěti letech na to postúpil Vladislav kraj Hradecký se čtyřmi župami bratru svému Soběslavovi; však krátce na to odevzdal jemu krajinu Brněnskou a Znojemskou. – Když později Poláci bojovali v Uhrách proti králi Bélovi, tu Soběslav Český, maje sestru Bélovu za manželku, s Hradeckými, Chrudimskými, Čáslavskými a s Kladskými na jaře 1134 učinil nájezd do Slézka, a popleniv ho až po Oderu s přemnohou kořistí navrátil se domů. Umřelť Soběslav na Hostinném čili Hostínhradu, kterýž tehdáž stavěti dal na lepší ochranu Čech proti Polsku, dne 14. února 1140, vyžádav si na páních Českých, aby jeho syna za vévodu uznali. Svolili sice, ale po smrti jeho k návrhu mocného Načerata zvolen Vladislav II., syn Vladislava

I. Soběslavův syn Oldřich obdržel teprv r. 1152. od Vladislava kraj Hradecký, však o rok později opustil Čechy a odebral se k císaři Německému, jehož přízeň raději horlivými službami hledal, nežby byl panoval v Hradečtě.

Roku 1189. odbýván sněm zemský v Sadské, mezi sněmovníky pak jmenují se ze šlechty: „Bohuše, župan (kastellan) Kladský, a jeho bratři: Ratibor, Heřman a Lutobor.“ Dosti divno tato jména pohromadě spatřiti; nepatřilo-li jim okolí zdejší? — Nejsú-li oni zakladatelé Bohušína, Litoboře, Ratibořic a Heřmanic, vsí to čtyr zdejších po sobě ležících? Ano, týž snad samý Bohuše byl obdarovatelem Johanitův dle listu od r. 1186., ve kterém vévoda Bedřich potvrdil jim všecka zboží v Žatecku, na Ohři a jinde, a ve kterém praví: „A dvě vesnice Kvastíkovy nad Metují — a Plesov, které (vsi) bratr můj Přemysl, postúpil jim za díl Bydžovský, jejž jim byla dala Bohuška za duši syna svého Bohuše.“ —

Tuto ještě nemohu opomenouti, co se až po dnes vůbec povídá o vpádu Tataróv, či Mongolóv do městečka Úpice: neboť žádná pověst není docela bez základu, poněvadž bez původu nic povstati nemůže, abrž všecko, co se povídá neb stalo, nějakou příčinu míti musí, byťby nám také povědoma nebyla, a pověsť sama délkou času se poněkud jinák a jinák měnila.

Ve 13. století hrozil veškeré Evropě nepřítel, nad nějž strašnějšího, ba ani jemu rovného neměla. — Až z prostřed Asie, prvního dílu světa, co hrozná povodeň, valilo se půldruhého milionu vojska surového, jehožto vůdce Petachan, vnuk pověstného Čingis-chana, pevně si umyslil, popleniti krajiny západné, a tím pomstiti krásnou Kublajevnu, dceru Tatarského chána, kterou zabili Němci pro drahé kameny a perly, an byla se dvěma pannama a s několika jonáky vyjela na západ, poznati mravů cizích. Děsná hrůza přepadla všecky, co o něm slyšeli, a nikoli bez příčiny! Neboť se tu nejednalo o podmanění aneb v otroctví uvedení, nóbrž o úplnou zkázu a záhubu všech. Nikdy ještě tak veliké stádo tak divokých, surových ukrutníkóv, ani Atilových, nepřekročilo hranice našeho dílu světa. Paličství, vražda, hovadská chlípnost byly společníci jejich. Oni posekali, zbořili, zkazili vše, co se jim zprotivilo, i co se jim dobrovolně poddalo. Oni rozpůlili hlavy mužům, nabodali nemluvňátka na kopí, poskvrnili ženy, porušili panny, a pak je předce — pobili. Každou přepadenou ves, každé dobyté město opustili — v plamenu: všecky krajiny podobaly se po nich spáleništi. Smilováni v boji neznali, nedali. Ohyzdní dle těla, byli mnohem ohyzdnější na duši. Že i lidi jedli, dosvědčovali ti, kterým se poštěstilo vyváznouti z jich zajetí. Lebkami pobitých ověsili své koně, jichžto bystrost převeliká byla. Půtky začínali jako povzteklí, a samo štěstí zdálo se jíti před jejich hrůzu nesúcí korúhví.

Rusové byli již v několika krvavých bitvách přemoženi, a jich celá země mečem a ohněm popleněna. Polané byli ve hlavní bitvě poraženi: Lublaň, Sendomíř i Krakov ve hromadu popele obráceny v únoru 1241 Tu se tato krvechtivá, vítězná sběř, své převahy sobě povědomá, rozdělila na tři prúdy. První část poslal hlavní vůdce po Odeře dolů na sever, třetí pod Batou přes Tatry do Uher na jih, a s prostřední Peta sám namířil přímo na západ ke hranicím Českým. Václav, král náš, ulekl se arciť, jako všickni i vzdálení mocnářové, uslyševše o tak kvapném přibližování-se tak zuřivého nepřítele; avšak se také uchopil všech prostředků, jenž o jeho múdrém rozumu a srdnatém duchu svědčili,4 Na spěch sebrané vojsko České, hluboké zákopy, husté záseky v lesích po severovýchodních hranicích země České, hlavně totiž v okolí zdejším, zabraňovati měly vpádu Tatarského jezdectva, — a jezdectvo bylo hlavní silou tohoto nepřítele. Praha i jiná města, hrady a tvrze co nejpevněji se ohražovaly. Všickni obyvatelé bez ohledu na stav, stáří a pohlaví, musili pracovati hned z jara na hradbách, náspách a zásekách.5 Do Kladska především poslán Vilém ze Skály se skrovným lidem k obsazení hradu.

Při těchto přípravách domácích ucházel se král Václav písemně u západních mocností Evropejských o pomoc, představuje jim důrazně nebezpečí všem společně hrozící; ale nadarmo. I táhl tedy sám začátkem dubna 1241. s vojskem svým přes hranice ku posilnění knížat Polsko-Slezských, kteří s německými rytíři spolčení opřeli se prvnímu návalu divokých Tataróv. Přišed přes Žitavu do Lužice, obdržel smutnou zprávu o hrozné porážce těchto knížat od Tatar, ve které dne 9. dubna svedené i králův svat, Jindřich Nábožný, vévoda Vratislavský s jádrem pánóv Slezských i rytířóv německých zahynul, an 10.000 udatných bojovníkóv ostalo na bojišti. Král tedy s vojskem svým hleděl chrániti hranice království Českého, an Tataři po draze dobytém vítězství obrátili se od Lehnice k Svidnici a Otmuchovu, kdežto se s prostřední tlupou spojili a po dvě neděle o to usilovali, proraziti úžiny horské u Kladska do Čech. Nemohše ale tudy skrze záseky a vojsko České proraziti, obrátili se a vyřítili do Moravy, každý krok krví a ohněm znamenavše; dvě třetiny Moravy zatopili, všech měst až na Brno a Holomúc dobyli, ve kterémžto posledním Jaroslav z Divišova (pak z Sternberku) od krále poslaný s 12000 srdnatých, jako on sám, mužóv Českých a Moravských se uzavřel. Netrúfal sobě, a nemínil také potkati se polem s tak přemocným a divokým nepřítelem, ač rozličně lákán i posmíván byl. Ba že se ze svých městských zdí ani nehnuli, pohrdal jimi nepřítel co bázlivci, a plenil kolkolem krajinu celou, všickni se odevzdavše prostopášnému požívání své kořisti. To zpozorovav Jaroslav, kterýž až potud s velikou těžkostí utlačoval msty žádostivou bojovnost svého vojska, odhodlal se na nepřítele vypadnúti. Vykonav vrúcí modlitbu ve chrámu Páně, prose P. Boha o pomoc i Marii Pannu o přímluvu6 a roznítiv ještě horlivou řečí vojsko své, vypadl na úsvitě na nepřítele, sebe i je na pozoru nemajícího. Poděšení, křik a strach rozlítl se mžitkou po celém táboru Tatar. Peta, jich vůdce, vyděšený ze spaní, vyšvihnul se sice rychle na kůň, a spěchal tam, kde dav a tíseň největší viděl, napomínaje svých k udatnému potýkání. Tutě Jaroslav jako orel přikvapiv, mečem jej zachvátil, a Peta klesl mrtev na zem. Jeho pád způsobil nevyslovné uleknutí mezi Tatary, a rozhodnul bitvu ku prospěchu Čechov, an se Tataři na útěk dali. Jaroslav opatrně zdržoval svých od kvapného nepřátel pronásledování. Jemuť bylo dosti na tom, že tak přemocného nepřítele k ustoupení přinutil, a svou vlasť, ba celou Evropu osvobodil. A v skutku neosmělili se Tataři hranice České přestúpiti; ač jsú si v Uhrách ještě vítězně počínali, ač pak ještě i do Rakús vpadli, kdež na ně opět České vojsko udatně doráželo — předce ztrátu svou velikou u Holomúce utrpenou Čechóm neoplatili.

Tak nám o Tatařích vypravuje dějepis; pověst pak domácí dokládá: Zástup Tataróv, Slézko poplenivších, přihrnul se přes hranice do Čech, a když jsú Sedloňov drancovali, dověděli se o nich Úpičtí. Tu hned starosta městečka obeslati dal súsedy, a přikázal jim, aby most od Sedloňova ze Skalky přes Úpu vedúcí pozpodu nařezali, sami pak všickni s ženami a dětmi i s dobytkem do lesa proti Skalce za městem na jih ležícího se odebrali. Stalo se: za tmavého večera přihrnuli se Tataři od Sedloňova na Skalku, a znamenavše městečko před sebou v dolině, hrnuli se násilně přes most, až i mnozí přílišným chvatem se skály příkré do Úpy spadali; posléz pak i most pod nimi se prolomil. Mezi tím Úpičtí u lesa rozžaté doutnáky a rozsvícené lucerny zavěsili dobytku na rohy i na stromy okleštěné, sem tam dobytek honíce s velikým hlukem a povykem, jakoby tam množství vojska ze zálohy se řítilo. Tím Tataři poděsení kvapem z městečka utíkali, z nichž opět mnozí, nemajíce mostu, v Úpě se potopili, mnozí zase se skály se srazili, tak že jich tu několik set zahynulo. Utíkající Tataři ves Sedloňov, dříve vybranou, nyní zapálili a zkazili.

Nechť již příchod Tataróv do Úpice tak neb jinak se stal, o něm tu žádný nepochybuje, a také možnosti neodpírá. Nebo když jsú u Lehnice zvítězili, a několik dní prodleli, nemohliť na jednom místě shrnutí zůstati, a to tím méně, an obyčejně vše poplenili, sami potravu a pro koně píci předce potřebovali; takové ale množství, 500.000, na jednom místě ji nenalezlo: protož musili se rozjížděti po tlupách i do vzdálenějších míst. Že pak se Tataři po bitvě Lehnické ku hranicím českým přiblížili, napovídá Dalemil slovy: „Tateři Polsko zhubichu, až se před Kladsko stavichu.“ —

Tu tedy možno, a snadno, že některý zástup přes hranice do Čech, a do Úpice na svých rychlých koních přiharcoval, kdež od Úpických a okolních obyvatelóv, nad Úpicí v lese „Svobodném“ se shromáždivších, ku kterým snad i něco vojska .přirazilo, zpátky zaplašen byl. — I to všimnutí hodno, že Úpičtí vůbec přezdívkou, „rytíři“ nazýváni bývají; an se tu rytířsky zachovali, a že ve znaku svém „strom oklestěný“ až po dnes mají, les pak onen „Svobodný“ se jmenuje.

Tento vpád Tatar až ku hranicím Českým zavdal příčinu že pro obranu zemskou, více pak pro bezpečnost osobní pánové Čeští počali zakládati hrady nové a pevné na vysokých a strmých skalách, obehnané tlustými zděmi a hlubokými příkopy, jak dosvědčuje uvedený již Dalemil: „Tehdy Čechové Tatar se bojíce, neprázdní byli, hrady činíce.“ — A do těchto a blíže následujících dob smíme položiti čas založení hradu Náchodského na vrchu ze tří stran dosti příkrém, k severu pak odděleném příkopem hlubokým, jemuž dáno jméno od blízké obce, jejížto původ do doby starší padá, a kteráž jméno své od polohy své vzala; neboť slovo: „Náchod“ znamená místo kudy se nachází, kudy se chodí a vzhůru chodí; — což zde docela připadá, neboť tudy vzhůru se chodilo a chodí dosti příkře do Bránky v starodávné bráně zemské. —


2 V Srbském jazyku jest země, jížto Charvaty jest ímě; v téi zemi bieše lech, (šlechtic), jemuž imě bieše Čech, Dalimil cap. 2.

3 Kosmas, nejstarší kronikář súvěký I. 141 (viz Časopis musejní 1845. I. 55.) praví: Ventum erat ad custodiæ portam, qua itur in Poloniam, t. „přišlo vojsko k bráně strážné, kterouž se jde do Polska (Slezska).“ Země česká až do století XII. a XIII. kolkolem ohrazena byla rozlehlými lesy pomezními, skrze kteréž vedly cesty do krajin sousedních; i slúžily tyto lesy předkům naším za mocnou obranu proti vpádům nepřátelským na ten způsob, že zásekami lesními cesta lehce zatarasiti a zavříti se mohla, tudíž i průchod nepřítele snadno zabránil. — Vchod do těchto lesů pomezních nazýván: brána zemská aneb brána strážná, i býval stále hlídán strážemi a snad i opatřen hradbami ze zásek lesních. Ku stráži a obraně těchto bran zemských povinni bývali předkem obyvatelé bližších osad, začež od jiných povinností zemských bývali osvobozeni. Významný jest název obce, tehdáž poslední vsi trhové pod branou zemskou, Provodova, poukazující na povinnost obyvatelův, provod dávati, či doprovázeti šírými lesy neb hvozdem posly neb úředníky knížecí a vojsko zemské do Kladska. Nad Provodovem pak, na horách, nedaleko brány zemské, stál o samotě kostel sv. Václava na Dobeníně (v století XIV. farní, nyní filiální k Novému Městu) jakoby mezník hraničný z dalekého kraje českého viditedlný, za kterým sstupovato se již do šírých lesů, pokrývajících nynější krajinu Náchodskou, Levínskou a Dušnickou. Jak pozdě tyto rozsáhlé lesy zalidněny byly, vysvítá z toho, že ještě r. 1213. dosti blízká krajina Policka nazývá se šírou a liduprázdnou pouští, ve které teprv tehdáž řeholní synové sv. Beneše lesy mýtiti začínali — Hledíce pak k údolí Náchodskému, prostírajícímu se až k Levínu, poloha jeho podobá se úplně bráně čili průchodu úzkému, ohraženému z obé strany vrchy dosti vysokými; avšak i to velmi znamenito, že po více než 800 letech zachoval se nám starodávný název brány zemské v ustech lidu, když po dnes cesta od kostela sv. Václava k Starému Městu s vrchu dosti příkrého k údolí hlubokému vedoucí, i s lesem tamním, nazývá se: Bránka (t. úzký vchod do brány zemské). [Dodatek: U samé Branky jest les, k Šonovu patřící, zván od starodávna: Stražiště, místo tedy, kdež stráž stávala a clo zemské vybíralo se. — ]

4 Císař Bedřich II. psal dne 3. července 1241. králi Anglickému: Nesmírný zástup Tataróv na tři tlupy rozdělený postúpil blíže. Jedna zašla do Polsky, třetí zaběhla do Uher, a druhá pokročila ku hranicím země České, a přikročivši ostála státi, an se jim té zemi král se svými pány a vládyky zmužile opřel.

5 Cont. Cosmsae p. 332 dí: Compellens religiosos et seculares clericos ad civitatum munitiones et fossata constituenda.

6 Kralodvorský Rukopis prosí: Ustaň, ó Hospodine, ve svém hněvu! i povyš nás v krajinách nad vrahy — vyslyš hlasy k Tobě volající! Obklíčeni jsme lítými vrahy — vyprosť nás z osidel krutých Tatar. A Máti Boží vyprosila jim chrabrost. — Tyto české pranárodní písně opěvají netoliko hrdinské činy starých Čechóv, abrž zjevuje se v nich také spolu spanilá mysl, něžnost citů, vděčnost a vrúcí úcta k bytosti nebeské; jsútě ony nevyvratnými důkazy, že předkové naši, staří pohanští Čechové, vzdělaností mravů a ušlechtilostí smýšlení svého daleka předčili národy německé.— Jaký to rozdíl: Nibelungenlied! zpěv či báseň německá, stará, níž se Němci honosí, a jejížto hlavním předmětem jest ohavná msta královny Primhildy, která ku konci stálých rekóv hlavy, ani bratra svého nelitujíc — za krvavé vlasy vleče, a posléz pomstu svou ukrotiti dá — zlatem. Jaká to milá protiva ve kralodvorské básni: Záboj — z pohanských časóv pocházející. Po „úplné porážce Němcóv, přímlúvá se milostivý Slavoj: „Aj Záboji bratře, již jen hlúček vrahóv, a ti žalostivo prosí:“ I spěchali pohrobit mrtvol, a tam dát oběti (krmě) bohóm spasám, a jim hlásat milých slov či modliteb. Jak krásné dává napomenutí král Český nevěstě, dceři své, za krále Danského asi 1190. provdané: Na cest svú pamatuj tam ve vlasti vzdálené;
Buď bohabojná, ctnostná: toť snaha žití tvého,
Bys štědrou byla k lidu, útěchou poddaného.
A její první prosba na krále, svého manžela, byla:
„Od daně osvoboďte pluh, a propusťte strýce svého z okovů.“
Král Valdemar a Dagmara se vrúcně milovali;
Rozblažen byl všecek lid : bohatí i nuzáci, .
Zaplesali srdečně jak měšťané tak sedláci.