Kateřina, vévodkyně Zahaňská. 1800 - 1839

Vévodkyni nezletilé od správy zemské dán za opatrovníka a vrchního správce Josef, hrabě Vratislav z Mitrovic. Vévodkyně. třikráte vdána, ale bezdětná, třikráte opět rozloučiti se dala. První manžel její byl r. 1800. Julius, princ Rohan-Guemené, od něhož se r. 1805. rozloučiti dala, a ve dvou měsících na to oddána s ruským knížetem, Vasilej Trubeckoj, s nímž se hned v roce rozešla; po třetí zvolila si r. 1819. hraběte Karla Rudolfa von der Schulenburg, s nímž rozvedena r. 1835. — Zimu trávívala v městech hlavních, léto cestováním do lázní a cizozemska; méně bývala v Ratibořicích, kdež letohrádek obnoviti a skvostně ozdobiti dala, davší přetvořiti celou okolinu od přírody již lepotvarnou. Dvůr hospodářský na jiné místo přenesen a z gruntu vystaven, do něhož dán dobytek švýcarský; — bělidlo s sady ovocnými zrušeno a přetvořeno v park umělý; — zahrada kuchyňská a květinová založená na louce, majíc výměry 10 korců, obehnána jest zdí 12 loket vysokou, z cihel na jehlách jedlových postavenou a vnitř i vně stromy ovocnými obkrytou. Netrpíc souseda při letohrádku svém, zakoupila všecky louky Skalické podle Úpy, až po pivovar panský. V tomto věru rozkošném údolí utěšené chvíle trávívala ve společnosti učených a jinak proslulých osob, z nichž jmenujeme paní Elisu von der Recke, sestru matky její, spisovatelkyni na slovo vzatou, básníka von Tiedge, lordy anglické Stuarta, King a j.136 O válkách v prvních 15 letech tohoto století, o Napoleonu, císaři Francouzském, který celou Evropou hýbal, tak že nestačily se měniti mapy jednotlivých zemí, zde mluviti nemůžeme, nýbrž jediný zřetel k Náchodu obrátíme. —

Rok 1804. velmi byl neúrodný, následkem toho roku 1805. veliká drahota, jak svědčí ceny měsíce července:

korec pšenice stál 30 zl. 20 kr.
„ žita „ 30  – 10  –
„ ječmena „ 25  – 40  –
„ ovsa „ 13  – —  –
„ jahel „ 40  – —  –
hrách a čočku ani nebylo kde zakoupiti.    

Drahota způsobila hlad; roku 1806. pak dokonce horkou nemoc, kterou sešlo množství lidu právě v letech nejlepších. Aby chudina aspoň poněkud nasycena byla, po všech farách vařila se polívka rumfordská z masa, kostí, zelin, rýže a. j. Na panství vařilo se denně 10.000 porcí po dvou žejdlíkách, do každé přidalo se několik soust chleba. Zcela chudí podělováni zdarma, méně chudým dána za 3 kr.

Vilém, vévoda Brunšvický, Napoleonem zbaven země své dědičné, hledaje pomstu v Čechách, najímal sbor ochotníků; tak i v Náchodě; ku konci března 1809., kdež sbíral lid pěší, zvláště Prusy rozprchlé, v Brúmově pak jezdce. Dal se k nim i postmistrův, syn Ignác Sperling.137 Oděni byli v šat černý s modrými výložky, na čapkách majíce hlavy umrlčí. Peníze na tento sbor „pomsty“ přicházely z Angličan, veliké tíže ryzího stříbra v soudkách sem doveženy. Z Josefova dodány sem čtyry děla a osm vozů s prachem. Sebrav takto vévoda Vilém 1000 jezdců a 500 myslivců, vzal od nich přísahu věrnosti u sochy sv. Trojice na náměstí, a dne 12. května k Sasům se obrátil, kdež v ustavičném boji přes Lipsko, Halle Halberstadt do Brunšvíka, sídla svých otců, vtrhnul, odtud pak přes Hanover k moři se prodral, a na lodích do Angličan se přepravil se sborem svým; — Sperling náš ale padl hned v první šarvátce v Sasích.

Války časté, a však nešťastně a s mnohými ztrátami vedené, uvrhly Rakousko do mnohých nedostatků a nesnází finančních. Mimořádnými prostředky hledána pomoc. —

Roku 1806. dán rozkaz, aby všeliké nářadí a zboží zlaté a stříbrné bylo buncováno čili oznámkováno, při čemž z váhy jednoho dukátu zlata po 20 kr., a z každého lotu stříbra po 12 kr. ve zlatě neb stříbře placeno býti muselo; — zboží nebuncované napotom zkonfiskováno. Při kostelích taxa buncovní spláceti se měla nářadím stříbrným přebývajícím. —

Následkem nešťastné války r. 1809., kdež mimo ztráty 2000 □ mil země s půl čtvrta milionu obyvatelův i kontribuce Napoleonovi spláceti se musila, dán rozkaz, aby všecko zlaté a stříbrné nářadí kostelní bylo vydáno s výmínkami toliko skrovnými, taktéž i všickni obyvatelé, jimž toliko stříbrné lžice, hodinky a pečetidla měly býti ponechány. Jednotlivé kusy mohly býti vykoupeny; však když se celá cena vyžádaného kusu v penězích složila. — Hřivna odvedeného stříbra počítána po 23 zl. 36 kr., a hřivna zlata po 359 zl. 30 kr. Kostelům dány prozatímní lístky tříprocentní. — Škoda z toho nenahraditelná pošla a pomoc státu velmi skrovná. Kdo nahradí a navrátí věci, které dílem starobylostí vzácnou, dílem umělým provedením holé zlato a stříbro sto- ba tisíconásobně převyšovaly!? —

Kolikerá drahá monstrance kladivem roztlučena a pohozena byla; a náhrada daná sotva polovičně stačila, by se mohla poříditi plechová. — —

Největší pohromu přinesl rok 1811., v němž na tisíce rodin bylo v chudobu uvrženo. Potřeba nutila vydávati peníze papírové, tak zvané bankocedule; — však konečně vzrostlo množství jejich na ohromnou summu 1060,798.753 zl. — Patentem císařským mimo nadání snížena cena bankocedul na ten způsob, že od 15. března 1811 toliko pátý díl platily, t. zlatka toliko 12 kr., stovka 20 zl. — Z toho viděti, že ti, kdož jmění své v jistinách peněžitých uloženo měli, ku př. sirotci, toho dne čtyry pětiny jmění svého bez náhrady ztratili. — Vydávány na to nové peníze papírové, výměnky (šajny) zvané, které nyní toliko dvě pětiny stříbrných peněz stojí. Na ten způsob, kdo 100 zl. stříbrných peněz půjčil, 100 zl. bankocedul obdržel; za tyto 20 zl. výměnek, a ty dají 8 zl. ve stříbře. — Tak záhubně vlekou se smutné následky nešťastných válek. —

Napoleon, dosáhnuv nejvyššího vrcholu moci a slávy, i Rusko pokořiti usiloval. V čele vojska 610.000 mužů a 187.000 koní vtrhl do ohromné této říše, kdež krajinou vypleněnou, nepřítele porážeje, dospěl až do Moskvy (14. září 1812). Však vymřelé nalezl město, okenice uzavírány a dvéře domovní zataraseny; neboť obyvatelstvo 240.000 duší vyprázdnilo město, aby Napoleon nenalezl špíže a podpory; jen několik tisíc a to chátry a cizinců zde zůstalo. A sotva že vítěz vešel do Kremlu, staroslavného hradu carů Moskevských, město na mnoha místech hořeti začalo, vítr prudký plamen rozháněl s rychlostí náramnou, až všeobecný požár skoro celé město zaklopil; po šesti dnech teprv plamen uhasí. Napoleon viděl se nucena opustiti Moskvu spálenou a krajiny zpustlé, by ušel hladu (17. října). Zima krutá nastala, hlad se dostavil, a se všech stran doléhalo vojsko ruské; nejvyšší bídu zakusilo vojsko francouzské u přechodu přes řeku Berezinu (26—28. listop.); ze 480.000 mužů, kteří do Rus vešli, navrátilo se přes hranice ruské jen 400 pěších a 600 jízdných (14. pros.). — Však z jara 1813. stál Napoleon opět v čele 150.000 mužů v Německu a u Budišína (20. května) zvítězil; Francouzi pronikli až do Vratislavi, načež dne 4. června uzavřeno příměří až do 10. srpna. —138 Na Opočně držán sjezd, kdež se jednalo o konečné připojení Rakouska proti Napoleonu (15 — 23. června) Přítomni byli: car Alexander s bratrem Konstantinem a dvěma sestrami, Bedřich Vilém III., král Pruský; se strany ruské: ministr hrabě Nesselrode, maršál dvorský Tolstoj, generalové kníže Gagarin, kníže Volkonský, hrabě Voronzov, princ Saso-Koburský; se strany rakouské: ministři hrabě Metternich a hrabě Stadion, generalové kníže Lichtenstein a hrabě Koller, legační rada baron Lebzeltern, guberní rada hrabě Ugarte a j. Službu konali a veliké cvičení vojenské pod Opočnem prováděli dva pluky jízdní: Sommariva kyrisníci a Klenau dragoni, a dva pluky pěší: Hiller a Hieronym Colloredo. —

Ten čas v Ratibořích vévodkyni naši navštívili car Ruský a král Pruský. —

Prvé než císař náš (12. srpna) Napoleonovi vypověděl válku, do Náchoda přibyli komisarové krajští (8. srpna), oznamujíce průchod vojska ruského i pruského proti Francouzům, stojícím v Sasích blíž pomezí českého; obyvatelé měli se všemožně zásobiti, anť všecko hned placeno býti mělo. — Vykázány též hlavní tábory aneb stanoviska před Jaroměří a před Skalicí. U Skalice tábor vyměřen v polích nad pivovarem ke Zliči a Dubnu podle silnice od Náchoda, (též role a louky farské pod lesem Vinicí;) — do kterého ihned svezeno 100 sáhů drev a 400 mandel slámy. — Vojsko oznámené přicházelo přes Brúmov a Levín; dne 10. srpna první Rusové přes Janovice do Brúmova vešli, a po celý týden procházeli pěší, jízdní a děla, tak že zřídka kdy kdo přes silnici přejeti mohl; — do tábora Skalického dne 12. srpna vešli Prusové, ač vojsko i po vsích okolních hojně rozloženo bývalo. Největší množství samých Rusů, t. deset pluků, nejvíce pěších, přibylo dne 14. srpna v sobotu, kteříž teprv dne 16. odešli. S nimi byl car Alexander, bratr jeho Konstantin a maršál Barklay de Tolly. Kníže Esterhazy uvítal je na mostě Slanském za Náchodem a do Ratibořic doprovodil. Konstantin ubytován ve Skalici na faře, generál Miloradovič v domě radním, ostatní generalové a důstojníci stabní po měšťanech. Dne 15. projeli čtyři pluky gardy jízdné k Jaroměři; mužové co skála.139 Přes Nové Město vešli dne 17. srpna dva pluky kozákův, načež až do 9. září průtahy vojenské trvaly. — Hlavní pochod trval 14 dní; plnou cestou postupoval pluk za plukem, mezi nimi děla a vozy se střelivem; za nimi pak až do podzimka pryčky a kybytky s potravou, oděvem a střelivem. Přes Náchod protáhlo, prý, přes 130.000 mužů s 300 děly mimo vozatajův. —

Z bitev připomeneme toliko onu u Chlumce blíž Teplice v Čechách; — v těch místech, kde již r. 1040. Jindřich císař Německý od vévody našeho Břetislava byl poražen, kde r. 1126. Lothar, císař Německý, od knížete našeho Soběslava v bitvě krvavé přemožen, a na útěku v horách obležen o pokoj žádati musil, a na blízku, kdež r. 1426. veliké vojsko Míšenské od Prokopa Velikého setřeno; v krajině, kteráž „Běhání“ sluje, a z které žádné vojsko nepřátelské bez hanby a porážky se nevrátilo. — Generál francouzský Vandamm, pronásleduje pruského vůdce Kleista, s 42.000 muži sestoupil s hor Krušných, kdež se opřeli ruský generál Ostermann a rakouský Hieronym Colloredo tak statečně (30. srpna), že zbito a zajato 30.000 Francouzů, i sám Vandamm od kozáků zaskočen, s potupou velikou do Prahy odveden; neboť, prý, za vítězství slíbeno jemu jméno čestné knížete Pražského s hodností maršalskou. — Na to svedena od 16. do 19. října u Lipska rozhodná bitva národů, kdež 300.000 spojenců stálo proti 200.000 Francouzům. Napoleon přemožen; v čele 200.000 bojovníků vtrhli císař Rakouský, car Ruský a král Pruský do Paříže, která se byla (31. března 1 814) vzdala; Napoleon s císařství ssazen, a za obydlí i majetnost vykázán jemu ostrov Elba. — K urovnání všech poměrů zemských sešli se všickni mocnářové s ministry svými do Vídně; prvé však než tito srozuměti se mohli a chtěli, Napoleon opustiv Elbu s několika sty staré gardy jako v triumfu do Paříže se vrátil (20. března 1815). Mocnářové rychle sbírali vojska a do Francie vysílali.140 V bitvě u Waterloo (18. června) Napoleon posledně poražen; chtě do Ameriky přeplaviti upadl v moc Angličanů, kteří ho na ostrov sv. Heleny, osamělý v šírém moři, odvezli, kdež také skonal 5. května 1821, stár 51 let. — Syn advokáta z ostrova Korsiky mečem vítězným skrotil revoluci francouzskou; — duchem bystrým utvořil říši novou, sám na hlavu svou vsadiv si korunu císařskou, — a když byl — manžel dcery císaře rodu starodávného — celou Evropou hýbal a ji takřka ze stěžejí byl vytrhl, jediným chtě býti pánem všech, — o samotě na skále zhasl — jako vlasatice ohnivá na obloze nebeské. —

Nastal mír třidcítiletý, kdež rány válečné zahojiti se mohly. —

Všedním během pohyboval se život náš, až blížící se metla Boží vyděsila země Evropejské, totiž — cholera čili úplavice. Nyní ovšem již obeznámili jsme se s tímto záhubným hostem z Asie, který bohužel u nás zdomácněl; než tenkráte považovala se cholera za mor, a tuť na mysli obnovily se všecky hrůzy, které působí čtení o moru v minulých stoletích tak strašném, — a proti němuž stále na hranicích Tureckých držán kordon (stráž vojenská) s úřady kontumacními (pro očišťováni). Nemoc ta vyskytla se r. 1817. v Indii. a když byla v Asii více a více zuřila a rozšiřovala se, r. 1829. zachvátila Rusko; v lednu 1831. objevila se již v Haliči naší, přeskakujíc všecky a kolikonásobné kordony vojenské proti ní stavené, že i tyto novými strážemi odloučeny býti musily, — prošla Uhry, Rakousy, Moravu, 30. října objevila se v Čechách t. v Králikách, 28. listop. v Praze; mimo to prošla Prusko až k Hamburku.

Těžko popisovati, jakých příprav činěno a jakých ponaučování oznamováno, kterak se opatřiti a uchrániti před touto nemocí; v oděvu, jídle a pití nejrůznější pravidla schválena, do obcí rozdáváno koření a jiné léky k užívání, prášky k čistění vzduchu v příbytcích, ano i na kázaních, zvláště pak při cvičení jen o choleře mluveno. — Všemi těmito přípravami docílena toliko malomyslnost, strach a bázeň, a to tím více, když celé zařízení kordonů ukazovalo k tomu, že nemoc ta nakažlivá jest již z pouhého dotknutí aneb vdechnutí. Mnozí zajisté z pouhého strachu nemoci té propadli a obětí její se stali. Těžko byloby, uvěřiti potomkům, kdybychom nejednu i směšnou příhodu sdělili. —

Na straně naší zařízen kordon zdravotní proti Prusku dne 12. září 1831 na ten způsob, že domácí lid náš rozestaven po celých hranicích na sto a více kroků, pokud by jeden hlídač druhého viděl, i nesměli žádného přes hranice propustiti, poukazujíce, každého na hraničný most Slánský, přes který jedině silnice otevřena zůstala. — Nový dům celní blíž hranic úředníci celní musili opustiti a do města se přestěhovati, z celnice učiněn dům kontumační (očišťovací), v něm usazen doktor a dva služebníci; kdožkoli pak se strany slezské přišel aneb přijel, v tomto domě 21 dní potrvati musil, aby v tom čase, byl-li kdo nemocí tou nakažen, nemoc se vyjevila; přestál-li ten čas ve zdraví, dále propuštěn byl. Do zdravotního toho vězení první vešla ze Slezska do Vídně ujíždějící hraběnka Stadionová se dvěma slečnami hraběte Magnis (16. září).

Dne 21. září vojáci od pluku Palombini převzali stráž po hranicích Náchodských; i hned pro ně kvapem roubeny čardaky. t. domky strážní z délí 7 a z šíří 4 sáhů pro 6 až 12 vojáků; kterým přísně bylo nařízeno, zastřeliti každého, kdoby nedbaje okřiknutí jejich, mocně přes hranice chtěl proraziti; což se i jednomu na Brúmovsku skutečně stalo. Takových ze stěn roubených čardaků stávalo po hranicích Náchodských až k Machovu 24; více na Brúmovsku.141

Aby pak všechen trh a obchod nebyl zaražen, vybudována as 50 kroků za celnicí kolna prostranná a průjezdná, ve prostřed dvakráte na příč přepažena či přehraděna, v nížto vždy v pondělí a ve čtvrtek trh odbýván. U prostřed tohoto vnitřního přepažení, na sáh volného, přecházeli onino dva služebníci co prostředníci mezi kupujícími a prodávajícími.

Od Slezáků přijaté peníze stříbrné a měděnné v octu horkém očišťovali, papírové na uhlí řeřavém prokuřovali, a takto vší nákazy prosté našincům po lopatkách dodávali. Služebníků těchto dvou žádný se nesměl dotknouti, jinak 10 dní-na očistu v celnici zabaven byl. — Oba služebníci s lékařem po celý. čas — pět týdnů — mezi lid vcházeti nesměli, byvše ztracenci, ale dobrovolní a za plat dobrý. Do kolny a z kolny vedeni bývali vždy od dvou vojáků, i musil lid před nimi na 20 kroků se straniti. —

Taktéž Prusové za mostem na poli Bíloveckém chystali se ohradu kontumační ve způsob srubu zdělati, na níž povolen 3000 tolarů tamních. — Čtverhran na 400 kroků v obvodu obehnali příkopem a obhradili dvojí řadou kolů stěnových osm loket dlouhých; na něž od obce městské u Malé Čermné koupen lesík za 3200 zl. stř. Vnitř činěny rozličné přehrady a světnice, též studně kopána, vápna 100 korců uhašeno, cihly a kamení sváženo, z prken mnoho baráků pro dělníky a řemeslníky sbito; lidmi pracujícími a dívajícími se jen se hemžilo; však v týdnu bylo po výdělku. — Na bíledni ukázala se marnost všech ohrad kontumačních, an nemoc proto předc se šířila; — dne 20. října zrušen kordon; dne 24. odtáhlo vojsko, dne 25. prodávány čardaky, stály po 300 zl., prodávány za 40 až 45 zl. —

V lednu 1832. objevila se tato nemoc na Náchodsku ve farnosti Hronovské ve vsi Zbečníku. Tamní chalupník Jan Petr, pobyv v Praze, kdež choleru přestál, při návratu svém opět se rozstonal 24. ledna a umřel, taktéž žena jistá navštívivší jej, ve 13ti hodinách na prkně ležela, a střelhbitě nemoc se šířila hlavně ve Zbečníku, též v Poříčí a Hronově, že i jednoho dne jedenácte mrtvých těl na jednou bylo pochováno. — Lid, věru, již ani mrtvých neoplakával, ale jako pytomý k hrobu je doprovázel.— —

Rok 1835. památný jest smrtí císaře a krále našeho Františka I., který dne 2. března běh života svého dokonal po 431etém panování. — Byv císařem Římsko-německým přijal název císaře rakouského (14. srpna 1804); načež dne 6. srpna 1806 důstojenství císaře německého složil, když knížata německá, prázdni všeho citu vlasteneckého, všech svazků k říši německé, tisíc let přetrvavší, se odřekli, za neodvislé mocnáře se prohlásili, a však císaře Napoleona za ochrance svého přijali a v otroctví jeho poddali, zavázavše se jemu válečnou pomocí 36.000 mužů. — Syn jeho Ferdinand I. převzal vládu Rakous, v zemích daleko rozsáhlých, obývaných od různých národů, a sice: 17 millionů Slovanů českých, polských a illyrských, 61/2 mill. Němců, 41/2 mill. Italianů, 4 mill. Maďarů, 11/2 mill. Valachův či Rumunů, a jiných menších národů.

Roku 1837. založila se na Náchodsku první továrna či fabrika, t. prádelna bavlní, hnána vodou i parou. Dva Slezáci, Löbbeke a Lindheim, pode dvorem Skalickým po pravém břehu Úpy zakoupili od vrchnosti prostranství 50 korců na „volovině“. Zařídivše náhon vodní, 1400 loktů dlouhý, zbudovali továrnu úhlednou, z délí 100 loket, mimo přízemku o třech poschodích se čtvrtým pod střechou, s prostranným skladištěm a domovním příbytkem. Pracuje se v ní dnem nocí, kdež po 300 dělníků se střídá. — Roku 1846. shořelo ve skladišti 750 centů bavlny. — Stůj zde, co na jaře téhož roku 1837. šlechetný a důstojný děkan Náchodský Kašpar Lukavský do knihy památní vepsal: „Všeliký obchod, řemeslo a živnosti váznou, toliko ohavný průmysl v bavlně, která plátno, tělu lidskému prospěšné, pomalu vytlačiti hrozí, prospívá; ale nápadně žádného štěstí a požehnání nepřináší; neboť jde stesk všeobecný, že tkadlec náš z bavlny se neuživí.“ —

Roku 1839. dne 29. listop o 1/211 hodině po krátké nemoci náhle mrtvicí raněna umřela ve Vídni vévodkyně naše Kateřina. Měsíc říjen strávila v Ratibořicích, a s nechutí dne 4. listop. do Vídně se odebrala, zamýšlejíc do Vlach, odtud na jaře vrátiti se a v Ratibořicích potrvati. Tělo její umístěno ve Vídni v chrámu Páně sv. Štěpána, a teprv 18. března 1840 do Náchoda přivezeno a v slavnostném průvodu přijato; konány tu služby zádušní, mrtvola pak uložena při kapli zámecké do konečného upravení hrobky v Zahani, kamž teprv 21. ledna 1841 ve vší tichosti odvezeno bylo. — Paní tato nenalezajíc blaha v manželství bezdětném, projížděla Evropu křížem po městech hlavních a místech lázeňských. Roku 1827. ve sv. týhodnu v Římě navrátila se do lůna církve sv. katolické se sestrou svou Dorotou, vévodkyní z Dino. Jízdy její po světě ovšem neprospěly panství Náchodskému, proto však osvědčovala se paní milostivou a dobrosrdečnou. — Dědičkou její byla sestra:


136 Mile popisuje údolíčko toto a i samou kněžnu připomíná výtečná spisovatelka naše Božena Němcová ve svém spisu: „Babička. Obrazy venkovského života. V Praze, 1855.“ .

137 Přepelichaný Vrabec.

138 V květnu 1813., v sobotu před věčerem, přihrnulo se nenadále ze Slezska do Brúmova asi 3000 pěších vojáků francouzských, větším dílem Bavorů a Virtenberčanů beze zbraně, kromě důstojníků, se 300 vozy a dvěma pokladnicemi vojenskými. Důstojníci vzati u měšťanů do bytu, sprostí roztábořili se na podměstí horním Písku, kdežto jsme my študenti mezi nimi chodili a s nimi mluvili. Majíce padnouti v zajetí pruské, utekli se přes hranice do Čech. Po 10. pak hodině, v noci tmavé, opět se zdvihli, a spěchem k Adrspachu se brali, by ku svým do Sas dostati se mohli. — Druhého dne časně z rána přicválalo 50 kozáků ruských, krásně rostlých a pestře oděných, s dlouhými pikami, a poptavše se na náměstí, tryskem uháněli k Adrspachu za sborem francouzským; však v několika hodinách opět se vrátili, a téhož dne po polední odejeli. — Na nás pak veliký dojem způsobili i velmi se zalíbili; — snad jsme tušili krev bratrskou, rod slovanský; — myšlénky i řeči naše toliko k nim směřovaly, až i ke skutku přišlo. (Citem jakýmsi neodolatelným nás šest Čechův z 12 rhetorü neboli žáků šesté třídy k sobě lpělo; i stejného obleku užívali jsme, kabátu zeleného, koženek bleděžlutých, bot vysokých a čapky ruské.) Dva z nás předkem se odhodlali, totiž: Josef Müller ze Skalice a Vend. Böhm z Náchoda, oba z nejschopnějších ve škole. V několika málo týdnech sešli jsme se na úsvitě a tyto dva přes Janovice až na hranice pruské doprovodili, kteří loučivše se s námi, slíbili brzké zprávy nám podati. — Osmého dne jdoucímu mně do školy študenti vstříc vedli posla s listem, psaným od druhův našich z Goldberka ve Slezsku dne 14. června. Dávali nám věděti, že s radostí přijati byli za kornety k červeným husarům tělesného pluku cara Alexandra pod vůdcem Alexej-Petrovičem Millesimo (?), povýšení jim slíbeno, pokud se ruštině přiučí, že dobře se mají, na broních bujných stále harcují a — nás toužebně očekávají. — Jiná psaní nesl posel rodičům, kdež za odpuštění prosili, žádajíce o pěkné sukno červené na oděv husarský. — Matky ihned do Slezska se vydali ; ale synové neměli chuti k návratu, tím méně vůdce vojenský, jehož úpěnlivě o propuštění synů byly prosily. — Však blízká byla pomoc divným řízením Božím. — Sotva že byly matky se vrátily, car Alexander jel skrze Náchod, doprovázen naším Stadionem, Lichtensteinem a j.; v hostinci č. 49, kdež vévodkyně naše přítomna byla, na okamžení se zastavil. Tu s pláčem a sepiatýma rukama k nohoum carovým vrhla se hospodská, prosíc o propuštění syna svého;— bylať to matka Vend. Böhma. Car milostivě ji vyslyšev, napsal vlastnoručně list a matce dodal, by vykázavši se ním u generála, syna i soudruha jeho domů si vzala. S nechutí vrátili se; první oddal se barvířství, druhý lékárnictví.

139 Toho dne otec můj v Dolanech přechoval na statku svém 8 důstojníků ruských s 45 jezdci přes den a dvě noci, jinak každodenně více méně 20 mužů přes noc. Maso s kroupami a kapustou či zelím, k tomu vodka neb kořalka, hlavním bylo jich pokrmem; vodka jídlo předcházela. Ovoce, ač nedozralé, kteréhož tohoto roku neobyčejně mnoho se urodilo, velmi jim chutnalo, a otec můj byl dobrým „gazdou“, an jim ho dosti dal. Heslo jejich bylo: Stupaj bratko do Parizu! — a první tak řka jejich otázka: Jak daleko do Parizu? — Vojsko řadové a dělostřelectvo bylo výborné, bídné však jich vozatajstvo. Na malých vozíkách či pryčkách beze všeho kování ano i bez hřebíka železného vezli 100 bochníčků aneb suchar s jedním, dvěma koni; — a i s tím povozem do Parizu dostati se chtěl. — Že silnic nebylo a mnoho pršelo, cesty byly rozbláceny, kolejí deset, dvanáct podle sebe pokud poloha stačila; — tím povoz velmi zvolna šel před se a mnoho koní pohynulo. —

140 Přes Náchodsko postupovalo 15.000 Rusův, vedených generalem Voronzovem. Ve Skalici slavili důstojníci (26.) svátky své velikonoční po tři dni. — Za nimi přihnáno stádo volů, od kterých nákaza pošla, že mnoho dobytka, ve dvoře Skalickém všechen, zahynulo.

141 Cesta přímá z Náchoda do Čermné České jde přes hranice pruské u Březové; však i kněz se svátostí k nemocnému spěchající nesměl tou cestou se bráti, by nebyl z čardaku zastřelen; jen zacházkou, a to dalekou a hlavosraznou, přes Dobrošov mohl se tam doslati! — —