Myslimír, po horách krkonošských putující

Příloha Velikost
Myslimir. po horach krkonosskych putujici.pdf 6.27 MB

 

 

Josef Myslimír Ludvík

 

Myslimír, po horách krkonošských putující

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Text otiskl časopis Čechoslav 1824, Národní časopis pro Čechy a Moravany, č. 27-30, strany 209-213, 218-223, 226-229, 233-237, ve dnech 3. - 24. 7. 1824.

Josef Myslimír Ludvík (1796-1856) zahájil krkonošskou cestu 31. 8. 1823 ve svých 27 letech. Vyprávění je považováno za první česky psaný cestopis Krkonoš a jeden z prvních pokusů o počeštění převážně německého pomístního názvosloví v Krkonoších.

Původní text ve švabachu jsem přepsal do latinky, jen mírně a ne vždy upravil podle současných pravidel, vybavil poznámkami a doplnil dobovými grafikami.

Obrázek na titulní straně – Ernst Wilhelm Knippel: Obří důl a Sněžka v Krkonoších; mezi roky 1848 a 1868 - Obří bouda (1847) už stojí a Česká bouda na Sněžce (1868) ještě ne.

 


 

Josef Myslimír Ludvík:

Myslimír, po horách krkonošských putující.

 

 

————

 

 

 

 

209

Na pouť chodívá a jezdívá každoročně tisíce lidu ze všech stavů. Chudí putují na místa posvátná, bohatí na místa rozkošná, (do lázní). Obojí z rozličných ohledů: první buď z lásky k Bohu a k uctění Svatých, druzí buď za příčinou tělesných neduhů a churavostí. I já jsem letos vykonal pouť na místo posvátné i rozkošné, ducha i smysly zajímající – na Hory Krkonošské, v chrám ten přírody slavné, – kamž každoročně veliké množství přírody milovníků, nedbajíce rozličných i strojených i přirozených obtížností, putuje.

 

 

Dne posledního srpna, v neděli ráno, vyjel jsem v společnosti akademického malíře, p. Josefa K***, z Náchodu přes Kostelec, Oupici a Trutnov roztomilým oudolím po levém břehu úpském až k Maršendorfu. Vlažným deštíčkem orosené lučiny stkvěly se bujnou zeleností. Se stromů zahradních, hojně zourodněných, zapalující se ovoce, zvláště višně, které právě v plné zralosti byly, zvaly, lahodíce chuti, k požívání. I květnice skrovné u chaloupek a domů těšily kolemjdoucího, především květnice maršovského p. učitele svou rozmanitostí ztepilých květin jich milovníka prozrazuje. V tomto krásném údolí poslední jsem viděl stromy ovocné, an jich více do hor již není.

posledního srpna, v neděli ráno – 31. 8. 1823

Kostelec – Červený Kostelec

Oupice – Úpice

Maršendorf – Marschendorf, Horní Maršov

květnice – květinová zahrádka

an – který, jenž, neboť

 

Abychom té rozmanité krajiny lépe použili, poslali jsme za Maršovem příležitost zpět a opustivše voznici, údolím vedoucí k vesnicím Suché doly a Kolby nazvaným, šli jsme sami stezníkem do kopce příkře táhlého (Táhlín, Langenberg) podle něhož v levo hluboko pod námi v oudolí hrůzokrásném zpěněná hrčela Úpa ve svém kamenitém řečišti, jenž se podál v zátoku vine, jakoby se v podzem tratila. Hrčení její jen temně nahoře ucha doráží. Pohlédnutí do toho vznešeného údolí úpského jakýsi slavný cit povzbuzuje v srdci. V zářné požáry skloňující se za hory slunce ještě jen vysoké vrchy a hory zlatilo nad námi, an dole pod námi v hlubosti tiché šedá temnost již se rozprostřela. U vzdálí stromy věkožijné, tam mládí bujné, zde paseka holá, neb kameniště pusté, dávalo údolí tomu buď světlejší neb tmavější nástíny, jakož i duši buď mile, buď trudně zaujalo. –

Suché doly – Suchý důl v Dolních Albeřicích, Dörrengrund

Kolba – Kolbendorf,  Lysečiny

Táhlín (Langenberg) –Dlouhý hřeben

210

Tam, co se údolí na dvé dělí, a vyšší i rozlehlejší jest, počíná vystupovati z čerstvě zelených strání jedna chalupa po druhé, v levo velká, v pravo vzhůru malá Úpa nazvané.*) Chalupy ty z většího dílu několik set kroků od sebe vzdálené zevnitřně šetrnou prozrazují čistotu, již vnitřně skutečně osvědčují. Zde již není ovocných stromů, není klasnatých, prostranných polí k spatření; zřídka jen sem tam jako zahrádka trochu zeleného ovsa, jenž se obyčejně zachumelí, a tu toliko klasy nad sněhem pořeží, anebo když se metá, čili klasatí, na seno se poseče. Ale tím více zajímají zrak svou čerstvou zeleností stráně a palouky, mezi nimi vinoucí se a je zvlažující potůčkové, jejichž křišťálovou vodu obyvatelé po žlábkách rozhánějí, aneb ke svým příbytkům přivodí. U výjevu těchto rozmanitých předmětů níže mile hrozných, dále pak rozkošných obestřel nás soumrak večerní. Mha hustá ukryla hory a po chvilce i v údolí se svalila. Větrem povstalým zmítána začala hustě mžíti. To nás přinutilo nocleh hledati v hospodě blíž kostela v malé Úpě. Zde ve světnici prostranné a velmi čistotné i pořádné pospali jsme poprvé na seně ovesném, bílou plachtou přikrytém. Lidi jsme seznali z míry dobré i ochotné.

*) Tam se v dvě řeky stejného jména stýkají v údolí Latec (Latenthal) pojmenovaném. (pozn. J. M. Ludvíka)

údolí Latec (Latenthal) Latovo údolí, dolní tok Malé Úpy

velká a malá Úpa – obce V. a M. Úpa, Groß Aupa, Klein Aupa

hospoda blíž kostela v malé Úpě – 1. nocleh J. M. Ludvíka a Josefa K. z neděle 31. 8. na pondělí 1. 9. 1823 pravděpodobně v hostinci „Kirchaschenke“, dnes restaurace U kostela

 

Posel, jejž jsme si byli na večer zjednali, zbudil nás o dvou hodinách ráno, a při mdlém světle mhu prorážejícího měsíce kráčeli jsme dále ku předmětu žádoucímu. Vůkol několik chalup, Smrčín nazvaných, kde ještě všichni ve hlubokém pohřížení byli spaní, a jen štěkot psů nás zrazoval, vedl nás vůdce náš přes paluhy oužlabné brzy vysokou travou, brzy bažinami vedle myslivny do lesa příkře vzhůru na rovinu hory Černé (Černohorec, schwarze Koppe, Dundra). Les na její poskloní jest vezdy řídší a jasnější, stromy s přibývající vejškou vezdy menší a zakrnělejší: štíhlá vysoká jedle jest jen trpaslíkem. Konečně přestává téměř docela všecken zrůst ve vyšší studenější krajině; i zakrnělý křivec přestává. Strašlivé strminy skalní, ticho mrtvé, a hned zase hučící vítr jinou hlásají bytost přírody: příjemnost a lahodnost nižších krajů ustupuje ohromnosti a děsnosti kamenité pustiny a její skalním slitinám, propastím a sivým mlhám. Příroda zde již jako odumřela, žádný zelenající se stromek, žádné barevné kvítko, žádný žblunkavý potůček; přes nahromaděné hranaté, nuzně jen mechem porostlé kameny pořád vzhůru pudila nás toužebnost, až nejednou rozprášil vítr hustou mlhu, a my před sebou spatřili

Smrčín – Fichtig, Smrčí (pod Smrčinnou strání)

hora Černá (Černohorec, schwarze Koppe, Dundra) – Schwarze Koppe, Czarna kopa, Svorová hora, Černá kopa a nebo Riesenkamm, Obří hřeben, Czarny Grzbiet

křivec (Knieholz) – borovice kleč, kosodřevina, kosodrzewina, Pinus mugo

strmina – trčící skála nebo stěna

 

 

Kapličku na vrchu Sněžky.

 

 

obr. 1. Theodor Sachse: Kaple na Sněžce, mezi lety 1824 a 1850

 

Veškerá prostora obzoru našeho přehustou mlhou zachumlena byla; ostrý půlnočník zedmul ji v oudolí v chumáč neprohledný, vyhrnul ji vzhůru a rozptýliv o vrch, oužlabinami opět v oudolí ji srážel. Kolkolem sivá směsice, nebo raději děsná pustota! Obraz až ku podivu, jako:

Když v šedivině věku pustota v jícnu strašných nocí

Korala, i smrt a temnost s živlů vztěkem lítým mocí

Válčila; – když slavně vyšel ro(z)kaz z veškerosti zmatenin!

„Světe buď!“ –

Kaplička na vrchu Sněžky – jediná stavba na vrcholu, kaple Sv. Vavřince 1665–1681, 1812 odsvěcená, 1824-1850 hospoda a ubytovna; za J. M. Ludvíka sloužila jako útulek pocestných.

 

Po chvíli teprv začalo se šedě světlit na východě. Násilně zápasilo světlo sluneční mlhou, chtíc ji rozptýliti, ale nadarmo. Jen chvilkami zjevil se sem tam jasný olem oblohy a vyskytlo se nahlédnutí v propast hlubokou, mlha však hned zakryla oboje. Zdálo se, jakoby se tam na věky byla mlha rozprostřela.

Až potud duch náš, jako do nového světa zakouzlený v této sivé pustotě ani k sobě hrubě přijíti nemohl, tak že jsme na vše zapomněli, an jsme ničeho neviděli.

 

211

Z toho ale uvytržení ducha brzy nás tělo probralo. Vlhkou mlhou a větrem ostrým zkřehlo tělo naše, an jsme dříve již v dlouhé trávě obuv svou promáčeli, a nahoru upocení přišedše, na ostrém větru zůstati musili. Krutá zima nás pronikla, nejprve mého společníka, an celý lehkým cajkovým šatem oděn byl. Zima ním co osikou třásla, aniž se obíháním zahříti mohl.

Na štěstí vzal s sebou vůdce náš do náručí suchého křivce pod horou, z něhož jsme sobě oheň rozžali, obuv usušili, čisté punčochy vzali a tak se zahřáli.

 

 

Asi hodinu po našem příchodu přišlo ještě pět cestníků: dvě ženské a tři mužští ze slezské strany, a když jsme přes hodinu brzy v sínce u kaple, brzy u ohně, brzy kolem chodíce, strávili, hodně zkřehli, a mimo násilného vespolek boje větrů, mlhy a zakrytého slunce ničehož neviděli, opustivše Sněžku, ubírali jsme se s malířem spolu po ostrokamenitém holém čeřeně neb hřebeně (Forst- und Schmiedeberger-Kamm, Holec a Kovařec*) na půlnočně východní stranu k městečku

čeřen – hřeben

*) Holec, protože vrch ten docela holý jest. (pozn. J. M. Ludvíka)

Holec a Kovařec (Forst- und Schmiedeberger- Kamm) – Kowarski Grzbiet, Střecha. Holec může být Svorová hora

 

Kovářov (Schmiedeberg).

Kovářov (Schmiedeberg) – Kowary

 

obr. 2. Carl Mattis: Schmiedeberg, Kowary 1826-1840

 

Leží v kotlině rozkošné na říčce Izela mezi Krkonoši a landhutským předhořím, svým rozmanitým položením znamenité, jakož i jeho katolický a protestantský kostel, nový radní dům, dílna na pentle a j. Jméno pochází nepochybně od tamnějších kovářů a železnic. – Na blízce se vynachází Exnerův kámen, osamotnělá strmící skála. I Buchwald (Bukoles, Bukovina) pro svou zahradu stojí za to, aby se tam zašlo. Přes oudolí a pahorky rozmanité a luhy zelené spatřili jsme v krásné planině přírodou i pilností lidskou zušlechtěné město

Izela Iselbach, Eglitzbach, Jedlica

landhutské předhoří – Landeshuter Kamm, Rudawy Janowickie

železnice – železné hutě

Exnerův kámen – asi Kowarska  skała, název snad souvisí s Gottfriedem Exnerem, který v roce 1788 (1790) nedaleko odtud založil dva kaolinové doly v okolí skalní skupiny Krucze Skały v Karpaczi

 

Buchwald (Bukoles, Bukovina) – Bukowiec, Bukovník

obr. 3. Friedrich August Tittel: Krkonoše od Bukovníku, 1. pol. 19. stol.

 

Jelenow (Hirschberg)

Jelenov (Hirschberg) – Jelenia Góra, Jelení Hora

 

obr. 4. Jelení Hora od jihu, 1819

 

v plné jeho vejstavnosti; an se mlha byla ztratila z údolí, a slunce jej krásně oslonilo. Mimo Vratislavy nejhlavnější obchodiště ve Slezsku s velekrásným kostelem a velikým bělidlem, cukrárnou a dílnami soukenickými. Počítá k 7000 obyvatelů katolických a protestantských. Hodinu od Jelenova leží lázniště (Badeort)

Vratislava – Breslau, Wrocław, Vratislav

 

Teplice (Warm-Brunn-Bad).

 

 

Teplice (Warm-Brunn-Bad) – Bad Warmbrunn, Cieplice Zdrój

obr. 5. Friedrich Gottlieb Endler: Warmbrunn, Cieplice Zdrój, 1792; od leva evagelický kostel, Schaffgotschův zámek, odděleně věž a barokní fasáda kostela sv. Jana, nad ním Chojník, a ještě nad ním vpravo Śmielec, Vysoké kolo a obě Sněžné jámy

 

Původ i jméno své vzaly od teplých pramenů (vřídel), které již na začátku 12tého století vynalezeny býti měly; aspoň za času vévody Boleslava Krispusa roku 1275. Vřídlo se prejští ze skály, pod níž se voda v rybníček sbíhá ke koupání. Od r. 1771. dává se voda ta také k pití.

Boleslav Krispus – Boleslav IV. Kadeřavý (Crispus) 1120-1173, už 1164 odstoupil Slezsko svým třem synovcům

 

Herma.

Herma, (Hermsdorf) – Hermsdorf am Kynast, Sobieszów.

 

Z Teplic vedla nás po rovině dobrá silnice do pěkné vesnice, štěpnicemi obroubené, nazvané Herma (?) (Hermsdorf). Ve zdejším, hraběti Šafkočovi patřícím zámku nacházející se knihovna, obrazna, přírodovna a sbírka starobylostí, jest znamenitější, nežli bychom ji zde očekávali, a pravá okrasa celého vůkolí. Osm prostranných pokojů jest tím naplněno. V knihovně jsem také české nalezl knihy, kterých, jakož i jiných, nejprvé latinských, horlivý Mirovít šetrně užívá ke svému spisu. V obrazně nejdříve do očí padá Bolko I., II.III., Anežka, rodilá arcikněžna rakouská, rodní kmen vladařů polských od Piasta, Krušvického rolníka, začínaje.

hrabě Šafkoč – Leopold Gotthard von Schaffgotsch (1764-1834)

Mirovít – asi Josef Mirovít Král (1789-1841), obrozenecký kněz, autor přírodopisných, topografických a regionálně historických článků

 

 

obrazna – obrazárna

Bolko, Anežka – Boleslav I. svídnicko-javorský, řečený Surový (Bellicosus)1252/56-1301; Boleslav (Bolko) II. Malý (Parvus) 1312-1368; Anežka Habsburská 1321/26-1396, jeho manželka od 1339

Piast – polobájný Piast Oráč nebo též Piast Koloděj, † kolem 870.

obr. 6. Goebel: Schaffgotschův zámek, 1801

 

obr. 7. Agnes Siebelt: Kresba meče kata Hanse Craffta, kterým popravil generála Hanse Ulricha Schaffgotsche. Ideogramy představují šibenici a kolo

 

Mezi starobylostmi rozličná braň: rytíř v železném odění, švihavka, meč, nímž jeden ze Šafkočů sťat byl a t. d.

Sklad tento, jakož i rozkošné oudolí těší neobyčejně jemného pocestníka; ze vzdělané a lidnaté krajiny hledí vzhůru k svědkům dávných věků do hornatého světa pustého, kde příroda nejdivočejší na se přijala podobu, a spatří v hrdé vysokosti na lesnatém vrchu

švihavka – tím mečem byl 23.7.1635 v Řezně sťat Valdštejnův generál Hans Ulrich Schaffgotsch

 

Kynast.

Kynast – Chojnik, hrad, 627 m n. m.

212

Rozkazně strmí vážný hrad ten věku prostředního. Roku 1278 byla vystavěna na planině té hory myslivna, kterouž Bolke, vévoda svidnický, muž velmi krásný a statečný dle obrazu jeho v zámku hermonském, r. 1292. v pevný hrad přistavěl. Později byl zemní strážkou, ušel ztroskotání třidcítileté války, a měl obyčejně 60 mužů císařské osádky.

Bolke – Boleslav I. svídnicko-javorský, řečený Surový (Bellicosus)1252/56-1301

 

obr. 8. Carl Mattis: Zřícenina Chojníku, 1. pol. 19. stol.

 

S potěšením prodlívá zrak na této tvrzi, an nás zřícení starověkosti tak rády zavodí v blahé myšlénky snářské o času a minulosti. Hora, na níž Kynast strmí, jest první, jenž se na patě těch Krkonošských velikánů 800 střevíců zvejší nad rovinou zemní dosti příkře vynáší, na své pak polední straně kolmá, činí s nejbližším pahorkem tak nazvané pekelné údolí (peklec). Na kolmém tom srázu stojí Kynast, a zdá se z důli oku lidskému, jakoby se, co odvážlivé stavení, na té skále jen vznášel. –

pekelné údolí (peklec) – Höllengrund, Piekielna dolina

 

 

Cesta se vine vysokými jedlemi, nepochybně po zboření hradu vyrostlými, ku strážnému kamenu, jenž dříve tvrzi za hlídku sloužil. Dokročivše vrchu, stojíme před vážnými zbytky hradu zpustlého, jehož zdě, nebyvše mocí nepřátelskou, nýbrž ohněm zkaženy, až posud dobře zachovalé času i povětří vzdorují, jako všecka zednická díla dávnověkosti. Z předhradí, nízkou zdí obroubeného, přijde se branou, na níž domek, do prvního prostranství. Druhá zeď, s okrajem a příležitostí k střílení, byla příhodnější již k silnému v tehdejších časech odporu. V hlavní bráně byla jáma vodou naplněná a ohražená. V první oddělení jest hladomoř, polouzděná věž, a zbytky chlívů. Druhá brána vede do vnitř dvoru; v prostředku stojí planýř, na straně zbořená kuchyně: ostatní leží vše v zříceninách. Vysoké zdě a hradby odolaly však zuřícímu ohni, a stkvějí se, jakoby nedávno čerstvě zděny byly. Byťby i sem se nepřítel vedral, mohla jej osádka předce ještě vyhnat zbraní, z horní hradby naň metanou (hazkami?). Vnitřní díl hradu při věži mohl býti dvě neb tři poschodí vysoký, an se ze zřícenin na jeho rozdělení souditi nedá. Nahoře jsou ještě dvéře v gotickém způsobu a kus malby v kapli k spatření; dole sklep, studna a prachovna, ohni odolavší. Dle zpráv měla se tam nacházeti jedna veliká světnice, čtyry menší, devět komor, zbrojnice a t. d. Na věži, nyní novými schody zaopatřené, an se s ní celá krajina přehlédnouti může, byly hodiny. Posledního srpna 1674 uhodiv hrom do ní, zapálil, a v málo hodinách shořela celá tvrz se vším tím, co si tam ukryli údolané (obyvatelé v oudolí) před Švejdy, do Braniboru se tisknoucími.

 

 

Zamřížené okno do věže má ukazovati vězení pověstné Kunhuty*). Náramnou pevnost hradu, a jeho odvážné vystavění označují vysoké pevné zdi a hradby na kolmé skále polední strany k pekelci, právě tam, kde kolmá propast jejich potřebnost nejméně kázati se zdá.

Nyní tam přebývá v létě nájemník, jenž hospodu má, an tam množství hostů lázeňských přichází a přijíždí z Teplice, k jejichžto pohodlí předhradí připraveno jest. – Jeden mladík byl povolán, aby nás provedl a všecko vysvětlil, ale právě tak hrubě se k nám měl, jako onen, jenž nás po zámku dole v knihárně, obrazně a přírodovně prováděl, zdvořile a ochotně.

*) Viz Čechoslava 1821 str. 226. (pozn. J. M. Ludvíka)

Kunhuta – podle pověsti dcera pána hradu nutila nápadníky objet na koni hradby. Všichni se zřítili až na posledního, který však krutou Kunhutu odmítl. Ponížená panna se pak sama vrhla do propasti.

 

Rozžehnavše se sídlem Bolkovým, a sstoupivše v lesnaté údolí, ubírali jsme se do temné svatyně hor Krkonošských, tam co šuměcí voda řeky

 

 

Hain (Hainfall)

Hain (Hainfall) – Podgorna, Wodospad Podgornej; Przesieka

 

v hlubinu padá přes hrubé kameny ve stromnatém skalí. Temno a milo tam jest; obydlí skormoucených, tichost a samotu milujících duší. Stejně tleskavý spád vody, jemná temnost, tichá odlehlost uvodí ducha v trudné rozmysly.

 

 

obr. 9. Carl Mattis: Hainfall, Wodospad Podgornej, před 1840

213

Jaksi smutně rozvlaženi, opustili jsme to místo a vyjdouce z lesa do vsi Sajon (Seydorf), padla nám do očí

Sajon (Seydorf) – Seidorf, Sosnówka

 

Kaple sv. Anny

 

 

Kaple sv. Anny – kaple u Dobrého pramene (Dobre Żródło) z r. 1718 na záp. svahu vrchu Gräberberg, Grabowiec. Roku 1812 sem byl přenesen obraz sv. Vavřince z odsvěcené kaple na Sněžce.

obr. 10. Carl Mattis: Kaple sv. Anny

 

ve stkvoucím se blesku zapadajícího slunce na poskloní hory Krebel. Příjemnost a lahodnost místní odmění poutníku cestu. Příchozí najde často společnost na tom posvátném místě, jenž se spolu svatyní přírody nazvati může. Znamenitá vejška, na níž kaple stojí, má již vlastnosti středních hor; hrubé skaliny, vysoké jedle a smrky vroubí kapli, jejíž západní strana celému kraji odkryta jest, a od ní utěšená vyhlídka v dolejší údolí. Stavení jest okrouhlé a podle něho myslivna, v níž pocestný obsluhu s jídlem a pitím najde. Na den sv. Anny jest zde obzvláště hlučno.

poskloní svah

Krebel – Gräberberg, Grabowiec 784 m n. m.

podle – vedle

 

 

Soumrak večerní celou již obestřel krajinu a děsnočerné hlubiny hrůzu vyzývaly ze sebe, an jsme od kaple scházeli v oudolí, a opět vzhůru; stromy vždy vyšší, les hustší a večer tmavější. Mrtvé ticho vůkol nás, jako na hrobech. V této zdánlivé osamělosti zablesklo nám skrze dlouhaté jedle světýlko z

 

 

Brátovy boudy,

 

 

obr. 11. Sebastian Carl Christoph Reinhardt: Pohled na Sněžku, 1794; cesta přes řeku Lomnici směrem na Karpacz, Hamplovu boudu a Sněžku

 

v které jsme noclehem na seně zůstali, povečeřivše trochu pivné polívky a vaječníky, čili lívance na másle; v těchto boudách obyčejná strava pro příchozí. Tyto krkonošské chalupy jmenují se boudy, protože se od obyčejných domů dle své velikosti a vejstavnosti liší, an všecko těm horákům potřebné: světnice, komora, chlív, stáj a t. d. pod jednou střechou se nachází, aby v tuhé zimě, když mnoho napadá sněhu, nímž se často celý dům zachumelí, obyvatelé svůj příbytek za příčinou rozličných potřeb opustit přinuceni nebyli.

Brátova bouda – Brodbaude pod vrchem Stirnberg / Czoło 874m, Karpacz gorny, zal. 1668; 2. nocleh J. M. Ludvíka a Josefa K. z pondělí 1. na úterý 2. 9. 1823; dnes bouda Stokrotka (Sedmikráska)

 

O půldruhé hodině s půlnoci zbudil nás posel, kterého jsme sobě k večeru předešlého dne vzali, a my se opět strojili dále. Vykročivše z boudy do lesa, bylo tma, jako v pytli. Ale v malé chvíli vyšel krásně měsíc a jasně nám svítil. Ha! jaké to city neznámé mocně dotíraly na srdce! Jaké rozjemy povstávaly v duši omámené! Napřed ty krkonošské velikány se svými vrchy, skalními strminami a propastmi buď v plné cloně měsíční, aneb v sivé hrůzoplné černavě, noci věčné; nad námi tichý měsíček bledě se stkvící ve svém stříbroblesku, vůkol nás pak hrůzné ticho. Obydlí duchů věčných, nezapůjčilos podobu svou době a okamžení tomu?!

zbudil nás posel – v úterý 2. 9. 1823

218

Němě, v myšlénkách pověčných kráčeli jsme lesem vzhůru v krajinu vždy pustější a místa divočejší. Ve hrůzné pustině domníval by se býti pocestník, kdyby přičinlivý člověk i o to nejpernější se byl nepokusil, a byl nevystavěl obydlí na místech pracně vyhledaných, kde dobrotivá ruka nepostihlého Tvorce bylinky a travinky dosti skrovně rozsilo! – Dvě boudy

 

 

Šlinglova a Zajícova

 

 

Šlinglova bouda – Schlingelova bouda, Schlingelbaude, 1067 m n. m. (stará zanikla 1954, nová vedle ní z r. 1894, pozdější schronisko Bronisława Czecha, vyhořela 1966);

Zajícova bouda – nedaleká Zajícova bouda, Hasenbaude, opuštěná 1946

obr. 12. Carl Mattis: Schlingelbaude před 1840 (za ní vpravo Hasenbaude, vlevo skály Pielgrzymy a vpravo Kotki)

 

zašedivěly se na palouku, za nímž obrovské skály: polednec, třískalec a kočičník do oblohy hvězdnaté strměly. Líbezné ranní ticho rozkošnou nám působilo cestu v jasné záři měsíce v krajině právě švejcarské do kopce, na němž

polednec – Mittagstein, Słonecznik, Polední kámen (kameny) 1423 m

třískalec – Dreisteine, Pielgrzymy, Poutníci 1204 m

kočičník – Katzenschloss, Kotki, Kočičí zámek 1090 m

strmět – trčet

 

Bouda Hamplova,

 

 

Bouda Hamplova (Hampelsbaude) – dn. Strzecha Akademicka

obr. 13. Ludwig Richter: Hamplova bouda 1838

 

a několik kroků pod ní bouda farská leží (Hampels- und Pfarrbaude). První povstala, když se kaple na Sněžce, čili na kobce stavěla, aby v ní dělníci sobě odpočinouti mohli. Jméno obdržela ta bouda od děda nynějšího Hampla, jemuž přináleží. Vejživu a potravu berou z příchozích a z chování dobytka, an jim půda mimo byliny a chudinkou trávu ničehož neplodí. Ponebí jest sychravé a nemilé, a marné bylo jejich vynasnažení zde se sázením zemčat.

bouda farská (Pfarrbaude) – Pfarrbaude, Geistlichebaude, Farářova nebo Duchovní bouda, zbouraná 1828

kobka – Sněžka, Śnieżka, Schneekoppe

 

zemčata – brambory

obr. 14. Carl Mattis: Vnitřek Hamplovy boudy, před 1840

 

Při stále jasném počasí scházívá se zde množství pocestníků, kteří po stájích na seně noclehem za vděk vzíti musí. My přišli ke čtvrté hodině ráno k této boudě, v níž ještě všickni tvrdě spali. Mrzutě nám jeden z domácích odevřel, a my vstoupili do světnice plné puchu mezi chrupající nocleháře, a požádavše toho nerudu, jenž nám odvíral, o sklenku rosolky, obdrželi jsme za odpověď, že nebude paní budit. „Nechte paní spát, a zbuďte hospodskou!“ odpověděl jsem mrzutě nad tou vyhlášenou slezskou zdvořilostí. Konečně zbudil obstárnou hospodyni, jenž nás ochotně obsloužila, a my se ubírali kamenitým travnatým přívrším přes žbluňkající poslední potůčky na rovnou, prostrannou vršinu čeřenu neb hřebenu Krkonošského přes 4000 střevíců vysokou nad hladinu mořskou, jenž se na způsob vln znamenitě v šířku a dýlku vynáší, a v česká oudolí sklání. Všickni tito předmětové nacházejí se na severo-východní straně čeřenu pohorního.

rosolka – sladký hustý likér např. z šípkových růží, pelyňku, máty; z ital. rosolio

 

 

obr. 15. Carl Mattis: Sněžka od Obří pláně, kolem roku 1830

 

Horní planina, čili hladina vrchní, pokryta jest kamením, travou (škutinou a ostřicí) a křivcem (Knieholz), s nimiž se střídají bažiny. Hluboké ticho, pustá samota, kde ani ptáček nezaštěbetá, ani brouček nezabzučí, uvodí člověku na mysl, že osaměl v divé opuštěné krajině a že se nad zemí vynachází. Velkou část roku od listopadu až do července jest vršina pohorní*, sněhem vysoko zasypaná; někdy až 30 střevíců zvejší, tak že se pěšinky hrázemi vytýčiti musejí, a i ty se časem zachumelí a nové tyčky dají. Však i letní část roku má na skrovně příjemných a teplých dnů na této výši, kde oblaka se osnují, bouře a vichřice zápasí; ale zase den pěkný za čisté jasné oblohy má své zvláštní vnady a rozkoše: jemné modro nebeské, teplounké tiché povětří, stkvělost planoucího slunce, změnlivý koberec luk v šedé tmavosti křivce na celé té prvopřírodě, splývající tichost rozvlažuje v duchu blažený pocit věčného míru. A v takovémto rozvlažení ducha a plnosti blažených rozjemů kráčí pocestník dále na stezičce utlapané skrze keřnatý křivec, a blíží se k záměru hlavnímu, vznešené Sněžce, královně ohromných Krkonošů.

škutina – kostřava, ostrá tráva rodu Festuca

*) vršina pohorní. Tím myslím celou nejvyšší rovinu (Hochebene, plateau) nad Kovařovem (Schmiedeberg) začínající, na které straně Sněžka, čili kobka strmí, až nad Nový svět harrachovský se táhnoucí. Také Čeřen se jmenuje, aneb roveň pohorní. (pozn. J. M. Ludvíka)

utlapané vyšlapané

219

Znamenitá již dle své podoby a velikosti, zdá se předc ještě náramně vysokou býti na vysokém pohoří. –

 

 

Právě počínalo na východě svítat, měsíc bledl, hvězdy se tratily na obloze; mlha řídká valila se z oudolí přes vršinu, a Sněžka, ní obalena, přicházela nám mnohem větší a vyšší.

 

 

I sama homole, čili kužel zdá se mnohem vyšší, snad proto, že se k čeřenu svou úzkou a kolmou stranou obrací. Poslední kus cesty vede po hrázi (po stavě), roveň pohorní se hmotou Sněžky spojující, na jejíž obou stranách dvě požeradla (propastě) se prohlubují. Stojíce na spodku kopce vysokého i příkrého, hleděli jsme na jeho smělý vrch. Skalní pěšinka vede vzhůru vedle propasti, nazvané oudolí velikánské (Riesenthal, na naší straně), do něhož Sněžka téměř kolmým srázem padá. Koho závrať snadno obejde, nechoď touto stezkou, která obzvláště na jednom místě při samé propasti v skutku strašlivá jest. – Ale již jsou přestálé a přemožené všecky nesnáze, obtíže a nebezpečenství; dosažena jest koruna Hor Krkonošských, k níž se zrak bezděky z důli obrací, vznešená

požeradlo – propast

oudolí velikánské (Riesenthal) – Obří důl, Riesengrund

 

obr. 16. Friedrich August Tittel?: Sněžka z Obřího dolu, 1. pol. 19. stol.

 

Sněžka.

 

 

Z skalolitých základů se posléz Sněžka k nebi věží,

Mrak ji bělojasný věnec stále kolem čela sněží.

Vítězně svou do povětří granitovou nese báni,

Nesmírnosti její druzí pokoří se velikáni.

Mráz se pozorovatele nevděk bystře uchopuje,

S kobky, jenžto srázy vidí, an se propast rozděruje.

A zničení strašlivého naplňuje ducha citem,

V strmějících špičatinách, nebo pod žůlovým slitem,

V zívajících rozsedlinách stosáhových skalohradů,

Lákající prejštěniny v stříbrném se vinou hadu.

V pohřížení němém posléz v hloubné mysli ztracenosti,

Osamělý poutník vidí temné hvozdy v dalekosti.

Opřeniny nesmírné, jenž k stěnám Sněžky vazy tlačí,

Lichvící kterýmž mechové čela vráskovitá mračí.

V dálce svíží palučiny, háje, stráně květné houště,

Blíže strašnou opustěnost, ticho, tvoroprázdné pouště. –

 

 

Docházeje od západu, vrchu Sněžky přímo k východu jsem neviděl, an Sněžka přede mnou byla, ale po stranách jsem znamenal na obloze, že mocně již svítá; i chvátal jsem s kamena na kámen, až na ten nejvyšší. Ó jak jemných citů proud rozvlažil duši žádoucí! Miloněžná Jitřenka rozvíjela svou růžozářnou roušku na úsvitě po obloze nebeské. Hvězdičky jitřní se tratily, měsíc bledl, v údolí šedalo. Blažené ticho, jakoby duchové zde bydleli. Jen cit a zrak zajímala blažící dychtivost; duch se tajil toužebností. Jen tam, co světlojasna přibývalo, co vítězoslavná se zruměnila brána; jen tam na úsvit bylo upato oko naše do dálky nepostíhlé: a tam vynikla první jiskra všeoblažujícího slunce, růžně zardělá, co diamant ohnivý. Ó duchu pověčný! pojmi názor ten zrakem svým, a citedlností svou vyvoď z něho pramen blažeností nebeských! – Jiskra, co diamant ohnivý, rozplála v kolo řeřavé, napříč prostředkem přepásané, do něhož oku nazříti dlouho přáno bylo, až paprsky ohnivé zabránily nahlédnutí do svatyně. Ó vznešenosti přírody!

 

 

V tmavém lampy dohoření v nebe modru zlehka hasnou,

Blednou denice i vlasy ojiskřené září jasnou,

Hon jest patřit, jak se v dálce svrchem Sněžky tvoří skalné,

Od par nočně vyzývaných schumelené mlhy svalné.

Jak se tyto bledotiny bojně mocí k předu berou,

Příchodem však Jasoňovým kvapně k temnu outěk berou.

Zatím v dálce východ celý šarlat přetahuje krásně

Mile pasy dalekými nebe obvinuje řásně.

V mraky šeré vylévá se, barva víc a více mění,

Předchozí až oblesk, jevě panovníka přiblížení.

V čelách vyšších skalin v dálce s stínem zšedivělým hraje,

 

220

V kopcích dálných posledně, kdež rosa ochladila kraje.

Přirození již se budí, již se jasní veškerého

Nebe báně, k oslavení příští slunce vznešeného.

Již se východ znítil vešken, veškerem se světlo nese,

Chlumů zkamenělá čela doutnají, a soumrak v lese

Mizí, v borovině chvojné, nad oborou v rozlévání

Přemilém, se šíří kolem usmívavé červenání.

Z východu se lůna kule hořícího slunce valí,

Mrakověnců zhustlé před ní kvapně rozplývají svaly.

Skalin oholené vrchy šperkem obvíjejí zlatým

Hrdá čela, modrá hladkost vody jasnem hoří zňatým.

Teď se hrdě vytočilo slunce z moře plamenného,

Přirození světí vážně příští vůbec oslavného. –

V chvíli, když se víc a více mladinký den čistě bělí,

Tu se rázem matenice mraků zšedivělých dělí.

Mrak ten mizí, ta se trhá svála; mlhy více není,

Jasnem hrdě osvícené stkví se celé položení.

Oudoliny ještě páry chladné pod horami tlačí,

Oko z vejšky vidí, jak se šedivina v roklích mračí.

Zatím oko na východu v zlatých plameninách hoří,

Kdo na skále stojí, myslí, nový planet že se tvoří.

Hřebení již lemem krásným pozlacené stojí celé,

Slunce jako vítěz slavný své paprsky seje vřelé.

Veškeré tuť tvorstvo světí v sladkém srdce podnícení,

Zpěvem přírody velebné oživení.

Vážnem trnu, duchli víří s květy v nebes modřeništi,

Užasnutí prsy ouží, zabloudímli po skalništi.

 

 

obr. 17. Carl Mattis?: Vnitřek kaple na Sněžce, kolem 1830

 

Skalnatá Sněžka, jenž nad oblaky stolec své vlády pevně umístila, 4950 střevíců*) nad hladinu mořskou, jest samostatný vrch, a toliko jižně a severozápadně spočívá na čeřenu co nějaká kuželka neb homole; severovýchodně, kudy jsme včera šli, totiž od malé Úpy, jest nejpřístupnější; jižnozápadně ale, kudy se ze Slezska přes Hamplovu boudu, jako my dnes; anebo z Čech přes Bělobud přichází, vypíná se kolmo z velikánského údolí. Nejvyšší rovina Sněžky, co kusé kuželky, obnáší v okolku přes 300 kroků. U prostřed té prostrannosti stojí kaplička okrouhlá, z důli as osm loket pevně zděna, vejš ale šindelem obita i pobita, v 17tém století vystavena a sv. Vavřinci posvěcena. Nyní však jest prázdná a slouží za hostinec; neboť když pěkně jasný den se podobá, jde dcera z Brátovy boudy (kde jsme noclehem byli) s děvečkou na Sněžku, přenoclehujíce v Hamplově boudě, odkud hodinu nahoru mají. S východem slunce tam přijdou (my je právě předběhli) obyčejně přes celý den zůstanou, a příchozí se snídaní obsluhují: kávou, rosolkou a chleba s máslem. Bývalý oltář jest stolem.

*) časopis: „Erinnerungsblätter“ udávají 5088. (pozn. J. M. Ludvíka)

Bělobud – Luční bouda

Brátova bouda – Brodbaude (viz 213), dnes Stokrotka (Sedmikráska) v Horním Karpaczi

Hamplova bouda – Strzecha Akademicka

 

obr. 18. Carl Mattis: Hamplova bouda mezi lety 1824-1840

 

Údolanům jest Sněžka znamenitá, an ji na úsvitě pozdravují co přítele, oznamujícího jim počasí denní. Ouzkostlivo jestiť jim, když pošmourné povětří po několik dní kobku zachuchlí; a zase duše jim okřívá a obličej veselí, kdy v oblesku slunečním z mlhy a mraků vystoupí. Vážně vznešené divadlo rozvine se před očima na úsvitě, kdy údolí ještě v hlubokém soumraku spočívá, a první paprskové za horami šedými vystupujícího slunce kobku pozlacují. Jestliže za noci aneb k ránu výpary oudolím lehly, tedy se obalí kobka ve schumelené z nich mraky, čepici nazvané*), kteréž, sluncem osvícené, v rozmanitých barvách hrají, až se docela rozplynou, když slunce na obloze povystoupí.

*) Sněžka jest pod čepicí schovaná: dostaneme jistě (metelici) plískanici, říkají podhorané; (pozn. J. M. Ludvíka)

221

Jestli však povzduch (povětří) čistý, a jen lehounké oblaky v něm se vysoko vznášejí, tedy Sněžka dle své přitažlivosti, jenž jí co ohromné hmotě vlastní, přitáhne na se jednotné mráčky, až je vítr opět odtrhne. Také povstávají z par obtěžkané mraky na čeřenu, anebo v oudolích příležících se schuchlejí, vystoupivše rozlehnou se po kopcích, shluknou se v hrůzoplný mrakochumáč, spustí se trochu níže a přikrejí veškeré pohoří. Tenkráte se zabejvá oko v chumelici sivých oblaků a mlhy, s jejich střídajícími se útvorami neb podobami zdánlivým třením a bojem jednotlivých mraků, s jejich povstáváním a mizením, jakož jsme my při svém prvním na ni vyjití viděli.

 

 

Jiné opět divadlo utěšeně vznešené udá se názoru duše jemné, když se slunce s oblohy jasné sklání, aneb v mráček večerní zapadá. Již v té době, když se slunce k západu chýlí, přechází slepící světlo polední v jemné libostné světlo večerní, a totě právě ta utěšená doba, v kteréž celé pohoří se svým skalím a kluzy, strminami a oudolími tak čarokrásně ojasněno jest, a se svým zeleným kobercem v nejspanilejších barvách se mění. Kouzedlný purpur večerního zlatoblesku občerství Sněžku; a když oudolí temným soumrakem již obestřena jsou, bledé stíny po horách vždy vejš se táhnou, a záře večerní zbledla: tenkráte ještě jen Sněžka v osloně purpurové stojí, až i ji obejme soumrak. –

 

 

Však ale nejenom v pěkném počasí poskytuje Sněžka tolik rozmanitých krasot, i zima připravuje tak vnadných divadel. Sníh, který již sice v říjnu padá, ale na kobce, ze všech stran slunci, dešti i větru přístupné, ještě staje, zaobalí ji začátkem prosince až do konce března bělostkvělým rouchem, jejž slunce za jasných dnů tak mile a krásně obestkví, že s radostí dlí oko na tom vrchu. Znamenité jest také, že údolanům pod Sněžkou východně a západně bydlícím právě to přichází, jakoby slunce v zimě nad ní a blízko ní vycházelo a zapadalo: neboť krásný a velebný jest západ slunce i v tom čase, co hory nejstkvělejším a nejjasnějším bělem přikryty jsou, jenž paprsky sluneční v nevýslovném bleskotu odráží, tak že ho zrak sotva několik okamžení snésti může. Zašloli již slunce z obzoru za hory, a temno údolím lehlo, třpytí se stříbrobílá Sněžka v jasném čistém modru nebeském; vycházející měsíc slavnost tu prodlužuje, přešeří vyšší hory bledým svým světlem, které se od hluboké tmavosti, nad údolinami spočívající, podivně liší.

 

 

Na vrchu jest z většího dílu do roka bouřlivé povětří, a zřídka kdy několik tichých dnů. Kaple, pokud byla odevřená, sloužila příchozím za outočiště v čas bouře a deště; nyní jen síňka na půlnoční straně jest odevřená. Chladno tam jest arciť, a v tak znamenité vejšce mnohem studeněji, nežli v oudolí; předce však i na Sněžce věje příjemný větříček za jasných dnů letních, jakoby byl outerek, co jsme my nahoru podruhé vylezli, předc ale radno jest, aby se každý dobrým oděvem zaopatřil, sice toho oželí, jako můj společník při prvním tam vyjití.

outerek J. M. Ludvík a Josef K. vyšli podruhé na Sněžku v úterý 2. 9. 1823

 

Však ale nejenom zima, déšť, vítr a mlha doléhají nemile na příchozího, i před bouří a hromem není jist. Hromem a bleskem obtěžkané mraky rozlehnou se sice pod kobkou, a táhnou proudem větrným v okolní krajiny; ale i na ní seženou se někdy mračna, a i do kaple uhodil jednou hrom. Se Sněžky jest často vidět, jak blesk z černavých mraků nahoru i dolů švihá, když bouře v dolině.

Ale pročpak si váží smrtedlník drsnatou cestu k tomu vysokému hledišti? které z ohledu průměru země tak málo znamenité, a z ohledu vzdálenosti hvězdění nebeského docela zmizí! – Snadli proto, aby se co syn prachu nad obmeznou pozemskost vyvýšil?

 

222

Aneb, aby zde, vzdálen odevší roztržitosti a hluku světského, klaně se pokorně všemocnému Tvorci, ohromná díla jeho obdivoval, srdce v tom čistém povětří vážněji cítilo, a duch slavným rozjemům se oddal? –

 

 

Pohnutky nepochybně jsou rozličné; nejšlechetnější ale bezpochyby ohledy, proč tak veliké množství na tu výsost vystupuje, jsou: Rozjímání a obdivování přírody; pohled na východ a západ slunce, za kterouž příčinou mnozí již o půl noci nahoru se derou.

 

 

Slavnější jest arciť divadlo na tomto vznešeném místě, nežli v rovinách krajských. Obzor jest nesmírně prostrannější; slunce dříve vychází, a jitřenka v čistém jasném povětří zářnější, a zrak daleko, vysoko i hluboko prostoru proniká. Krásný pohled na světlo, vezdy hloub do oudolí plynoucí; rozptylování tmavých stínů, na nížinách rozprostřených; proměna barev a světla; stíny vrchů, skal a propastí, jenž se bělají s rozmáhajícím se světlem: to vše nebeskou útěchou naplňuje duši. Nahoře již plesáme v osvitě ranní, když ubohý údolan ještě v hluboké temnosti vězí. Také když mrak, nebo lehká mlha vycházející slunce zachuchlí, zaujímá člověka hrůzný boj velikánských mraků v divném se střídání. S postupujícím sluncem dostane okolí jinou jasnost a barvu, a mohu říci, že světlost plálajícího poledne není právě ta nejpříjemnější. Zelenost obdrží hlubokou barvu; tmavé lesiny zčernají a skály jsou šedými požáry obestřeny: světlo i stín ostře doráží. –

vezdy – vždy

 

 

Utěšenější divadlo jest, když se slunce k západu sklání. Jemné rozvlažující světlo objasní hory i doly; zelenost se mění v rozmanitých barvách. Neznámé pocity zaujmou člověka, a ními opojený duch jeho horuje v osvitě, kterým královna denní při svém se loučení obestkvěla hory. I noc, neníli obloha zamračená a měsíc svítí, má své krásy a příjemnosti, an se hvězdy na té výsosti v povětří čistém jasněji třpytí; které však jen pocítěny, ale ne popisovány býti mohou.

 

 

Sněžka sestává z prvožuly; na méně příkrých stranách přikryta jest prvoopukou. Čáru sněžnou nedosahuje, anby ještě tisíc střevíců vyšší býti musila; ano, že holá a ze všech stran slunci přístupná, sníh na ní nejdříve staje, a předce za pochopitedlnými příčinami nic na ní neroste, vyjmouce pohaninu (baldenskou? anemone alpina) a mech fialkový. Čeřen, na němž kobka sedí, má množství znamenitých bylin.

pohanina (baldenská?, anemone alpina) – koniklec alpský

mech fialkový – řasa Trentepohlia iolithus

 

 

Kdo neobyčejné skaliny, rozkošná a vznešená místa miluje, v podivných útvorách pohorních vnitřní zalíbení má, a i v těch nejdivočejších způsobech mocné přírody se kochá, ten se ouplně ukojí nahlídnutím do hrůzohrozného úpského oudolí, jinák nazvaného velikánského, neb ďáblova propast, čili požeradlo. Toto dlouhé, příkrými kopci uzavřené údolí, jenž se od Sněžky dolů 2000 střevíců v hlubinu tratí, tak že v něm nacházející se boudy oku téměř mizejí, zavlažuje Úpa, prejštící se stříbrným pramínkem ze skal vysokých. Nad ním v pravo jest Rýbecálova zahrádka, zelené místečko na skalnatém poskloní. Hory ty rozsahují do Čech dále, nežli do Slezska, a oko bloudí po nich až mu vysoké kopce, Studenec a Kozinec, vyhlídku zamezí. Neméně příjemně leží Bělobuda na rovině pohorní, jakož i kus hladiny velikého rybníka se třpytí. Údolina k Jelenovu (Hirschberg) a rovina dolnoslezská se sousedním Polskem s věží města Fraustátu a zámkem Lišovským jsou nejvzdálenější k spatření. Výše Sněžky k průměru zemi poskytuje obzor do 36 – 40 mil v průměru; s ní se tedy právě zeměpisná dýlka a vzdálenost dvou míst určiti mohla, což se také v skutku stalo k určení dýlky z Vratislavi a Prahy, an oheň co hlediště na Sněžce roznícen byl, jejž na hvězdářských, dle slunce zpravených hodinách v obou městech pozorovali, a tak rozdíl času, pročež i dýlku a vzdálenost našli.

oudolí velikánské, neb ďáblova propast, čili požeradlo – Obří důl, Riesengrund

Rýbecálova zahrádka – Krakonošova zahrádka v horní části Úpské jámy

Studenec – Studničná, Brunnberg spolu s Luční horou, Hochwiesenberg

Kozinec – Kozí hřbety, Ziegenrücken

město Fraustát a zámek Lišovský – Fraustadt, Wschowa a Lissa, Leszno na velkopolsko-slezském pomezí

 

 

obr. 19. Antonín Balzer: Čertova zahrádka neboli Krakonošův revír, 1794; Studničná hora a Úpský vodopád ze Sněžky

223

Ve zdejší kapličce držívali před několika lety ještě katolíci veřejně slavnost na den sv. Vavřince. Duchovní z Teplice, aby blíže měl na kobku, zdržoval se na ten čas pod kobkou dole hned pod Hamplovou boudou, proto se také ta bouda až potud Farářská nazývá.

den sv. Vavřince – 10. srpen

kobka – Sněžka, Śnieżka, Schneekoppe

Farářská bouda – viz výše (218)

226

Celý den úterní strávili jsme na Sněžce, ráno ve společnosti asi 25 osob obojího pohlaví, mezi nimi v rozmlouvání českého kazatele z Drážďan, rodilého Moravana, a dvou študujících bylinářství též z Drážďan; odpoledne ale malíř rejsováním několika okolních míst a položení, já pak čtením Polákovy vznešenosti přírody čas trávil. Viděli jsme prvního dne strašlivý rozbroj mlhavého studeného jitra, druhého pak dne vznešený slunce východ, tichou bledostkvělost polední, a utěšený západ slunce, jakož, i jdouce nahoru, příjemnost jasné hvězdnaté noci.

Polákovy vznešenosti přírody – Matěj Milota Zdirad Polák, (1788 – 1856), básnická skladba o šesti zpěvech „Vznešenost přírody“ (1819).

 

 

A tak, pocítivše radostí, o nichž mnoho tisíců lidí ani pomyslu nemá, a i z těch, kteří sobě tu cestu váží, mnozí nadarmo jdou, aneb aspoň kolik dní čekati musejí na den jasný; a rozloučivše se se Sněžkou, slízali jsme po té samé západní skále, do níž od času, co tam pruská královna byla, schody vytesány jsou, ne beze strachu a s opatrností. Pod kobkou vedla nás cestička rozlehlou rovinou, malou pustinou Koby skrze křivec a byliny v hluboké osamělosti, až nás přivítala

pruská královna – Luisa (1776-1810) s Fridrichem Vilémem III. vyšla na Sněžku v doprovodu rodiny hraběte Schaffgotsche 18. 8. 1800.

Koba – Koppenplan, Obří pláň, Rownia pod Śnieżką

 

Bělobuda.

 

 

obr. 20. Friedrich August Tittel: Luční bouda, před rokem 1833

 

Jako na slezské straně trochu pod vršinou na poskloní Hamplovna (Hampelsbaude), tak jest na naší straně v rovině pohorní Bělobuda (Weiße oder Wiesen - Baude), obě dvě tři čtvrtě cesty od sebe a každá dobrou hodinu od kaple vzdálená. Dřevěný kříž mezi oběma znamená hranice. Bouda ta 4284 střevíců nad hl. m. jest dřevěné prostranné stavení s přístěnkem na rovině pohorní dobrou hodinu kolem sebe rozlehlé, jen k polední jest stráň. Po schodech z venku do lomenice jde se na stáj, kde pocestníci noclehují. Loňského roku jest vyzděn příbytek na způsob sálu as 30 kroků naproti. Z vnitřku jde se na půdu, kde hosté spávají všickni pohromadě. Pro ženské jest obedněná přehrádka. Hospodář hlídá 30 krav a 37 koz, které celý den po pastvě na palouku a ve křivci rejdějí, každá se zvoncem, jejichž zvonění a klinkání chvílkami těší, ale také omrzí, obzvláště když v noci, ve chlívě stojíce, ze spaní vytrhují. V zimě se bouda celá zachumelí, tak že si střechou ven skrze sníh díru hrabati musejí; pročež se také v říjnu s dobytkem do oudolí odstěhují, a jen asi tři osoby s 8 krávami tam přezimují. Čistota v té boudě jak ve světnici, tak ve chlévě jest chvály hodna. Kousek nad boudou sbíhá se z močárů stříbrný potůček, padá u boudy ze žlabu na kolo, které pohybuje strojem, jenž ve přístěnku ve dvou másnicích tluče podmáslí chutné. Potůček ten má býti Fluvius albus (bílý potok, Labe), jenž se v dolině s pramenem labským stýká. Krajina sama má něco vlastního; pustý palouk bez vnadných rozmanitostí, toliko vyhlídka na Sněžku, jenž se v obhledu co osamělá skála vypíná.

Bělobuda (Weiße oder Wiesen - Baude) – Luční bouda, Wiesenbaude (na Bílé louce u Bílého Labe), 1410 m. 3. nocleh J. M. Ludvíka a Josefa K. z úterý 2. na středu 3. 9. 1823

Hamplovna (Hampelsbaude) – Hamplova bouda, Hampelbaude, podle majitelů jm. Hampel (1758–1863), dn. Strzecha Akademicka 1258 m

vršina – vrchol, návrší

poskloní – svah, úbočí

kaple – kaple sv. Vavřince na Sněžce

střevíc – stopa = 4 dlaně = 12 palců = 29,6 cm až 31,32 cm

k polední – k jihu

krok – 1½ lokte, ale také 2 lokte (loket český = 59,14 cm - 59,3 cm)

močár – močál

másnice – máselnice

Fluvius albus (bílý potok, Labe) – Bílé Labe, Weisswasser

 

Ve středu slunce již jasně svítilo, a celý den ticho a teplo zůstalo, nastoupili jsme cestu po čeřenu, čili rovině pohorní, k západu se táhnoucí. Nedbajíce stezníku, jenž se v kamenitých místech tratí, kráčeli jsme od jednoho znamenitého předmětu k druhému. Lidé se právě obírali sušením sena po celém čeřenu. Zarazejí kůl do země, asi osm loket vysoký, a kladou kolem něho seno do kupy, čili stohu, pevně ho ztlapajíce. Aby seno z důli nehnilo, an ho teprva v zimě na saněch lidé dovážejí, nakladou pod kupu chvojnatého křivce. Krajina po čeřenu jindy pustá a prázdná, an tam ani ptáčka slyšeti není, ani hrčícího potůčka, jen křivcem nebo kamením aneb vysokou travou vedoucí, poskytla nám obzvláštních radostí.

ve středu – 3. 9. 1823

 

227

Po půl hodině stáli jsme nenadále na strmé skalině, a v hlubině asi 700 střevíců pod námi zrcadlil se

 

 

Veliký rybník:

Veliký rybník – Wielki Staw, Gross Teich

 

obr. 21. Antonín Balzer: Wielki Staw, 1794

 

Nepochybně svědek dávnověkosti dle jeho sopkám podobné útvory. S čeřenu jde žulová skála, téměř kolmo dolů, a svírá podlouhlou propast vodou naplněnou. Stav neb hráz jest přirozená skála. Z délí má asi 500, a z šíří 150 kroků, nad hl. m. 3000 střevíců. Pohlednutí s čeřenu do toho tmavého jezera jest děsné a strašné, jakoby hrůzy noční a věčného mlčení nad jeho černými se vznášely vodami. Myšlénka, že jezero to bezedné jest, rozmáhá vnitřní ouzkostlivost, a skutečně jsme s olůvkem neb závažím dna nedostihli. – Vody má skoro vždycky stejně, an z ledníků v postranních rozsedlinách od roka k roku vydržujících, přibývá, a nepatrnou oku roztrhlinu skalní ubývá. Černavost jeho vody pochází snad od jeho položení a nesmírné hloubky. Že podivné to jezero pověře potravy zavdalo, jest něco přirozeného. Lid povídá, že ryby do něho vpuštěné a dříve poznamenané, v řece Odře vyplouvaly. – Ryba v té vodě nevydrží, protože příliš studená, a mnoho měsíců do roka zamrzlá; ryby ale, milující vodu studenou, mají také rády vodu tekoucí, jako jsou pstruhy. Pakli bouřlivo, ženou smrtedlné ouzkosti pocestníka od místa, kdeby staří pohané průchod k temnici (orcus) byli hledali, jejž v jezera Avernus že nalezli, se domnívali.

temnice (orcus) – Orcus v římské mytologii bůh smrti a jedno ze jmen boha podsvětí

Avernus – starověký název kráteru u Cumae (Cuma) v Kampánii (Itálie), vstup do podsvětí

 

 

S děsnými myšlénkami opustili jsme místo, kam jen horák někdy na sbírání bylinek hojících přijde, a spěchali jsme po čeřenu přes kameny a trávu zakrnělým křivcem k

 

 

Poledníku (Mittagstein),

Poledník (Mittagstein) –Słonecznik, Polední kámen (Polední kameny)

 

skále osamotnělé 4512 střevíců, která z údolí slezského velmi patrná jest, a obyvatelům povětří prorokuje, jako Sněžka. Vyhlídka zde jest prostranná daleko do Slezska, na Kynast, Teplice, Jelenov, landhutské, sokolské a jiné hory, pod nimiž teče Bobr.

landhutské hory – Landeshuter Kamm, Rudawy Janowickie

sokolské hory – Falkenberge, Góry Sokole

 

Trochu níže strmí opět jiné velikánské skalí. Nepatrná cesta skrze močáry a křoví trvá asi hodinu; ale zříceniny prvopřírody jsou příliš vnadné, než aby nenavštívil pocestník místo, na němž stojí

 

 

Trojanec (Dreisteine),

 

 

Trojanec (Dreisteine) – Pielgrzymy, Poutníci

obr. 22. Carl Mattis: Pielgrzymy, před 1840

 

skalí ohromné, jenž vážnost káže k přírodě, jej vytvořivší, a spolu k přemejšlení zve: jak asi ty skaliny visící povstaly? Skalí to sestává z prvožuly, základu celých Krkonošů. Žeby se bylo skrze veliké prvovody tak uvrstvilo, nedá se mysliti; neboť vejška jest příliš znamenitá. Spíše ale bylo pohoří to před drahnými věky mnohem vyšší, až ho povodně, lijavce a silné deště v nynějšího skalního kostlivce oplákly. Vesměs dílo to tvořící a mařící přírody v pustém svém okolí dojímá bolestně pocestníka.

 

 

obr. 23. Carl Mattis: Schlingelova bouda před 1840, vpravo nahoře Polední kameny. Dnes nezastavěná horská louka Polana, 1067m.

 

Trojanec, poledník i velký rybník leží na slezském poskloní, neboť hranice jdou čeřenem, na němž vinoucí se stezička mezující přivedla nás skrze trávu, kameny neb křivce brzy dolů, hned zas trochu vzhůru, jako po vlnění mořském až k

 

 

Malému Bouřínu (Kleine Sturmhaube)

Malý Bouřín (Kleine Sturmhaube) – Malý Šišák, Mały Szyszak 1436 m

 

vrchu osamělému a kamenitému, 4358 střevíců nad hl. m. vysokému. Stezník vede podle, my ale s kamena na kámen, co kamzíci skákajíce, na vrch jsme vylezli lehce, ale tím obtížněji dolů do hlubokého oudolí, lesem řídce porostlého. Zde mi napřed do očí padli ztroudnatělí, spráchnivělí kmenové od větru skáceni, kteří i 30 loket z délí a půl druhé objetí v obsahu míti mohli; kdežto jsem předc nyní v celém tom oudolí nespatřil strom, kterýby aspoň 15 loket vysoký a z objetě tlustý byl. (?) –

 

 

Zde jsou veliké bahnišťata až nahoru k

 

 

Petrově boudě.

 

 

obr. 24. Carl Mattis: Petrova bouda, před 1840; vpravo na okraji je Špindlerovka, postavená až 1824, nad ní Malý Šišák, nahoře uprostřed Słonecznik a vlevo Pielgrzymy

Petrova bouda – Peterbaude 1288 m, 1811 ji postavil Johann Pittermann, podle něho název Pieterbaud, 2011 vyhořela

 

V ní bydlí čtyry rodiny, totiž otec, dva synové a dcera, všickni ženati. Pět nejmenších dětí běhaly nazí. Večer seděl každý muž u své ženy a rozmlouvali. V boudě té mají 27 krav a 15 koz; na zimu odejdou až na dva lidi a 4 krávy.

Večer seděl – Možná 4.  nocleh J. M. Ludvíka a Josefa K. ze středy 3. na čtvrtek 4. 9. 1823. Ostatní noclehy pro zbytek cesty už nelze určit.

228

V levo v údolí jest k spatření kostelíček sv. Petra. Mimo této boudy není žádné na celém, asi 5 mil dlouhém čeřenu, mimo Bělobudy. Ostatní jsou všecky mnohem níž v oudolích. –

kostelíček sv. Petra – kostel sv. Petra a Pavla ve Špindlerově Mlýně z let 1802-7

žádné boudy – Špindlerovka 1198 m byla postavena až příští rok, 1824.

 

Posilnění, mimo chleba, lívanců, špatnou kávou a darebným vínem, vedl nás posel křivcem vzhůru na

Posilnění – asi ráno 4. 9. 1823

 

Bouřín veliký (Große Sturmhaube),

 

 

vrch osamělý, jako předešlý, a kamenitý, 4540 střevíců vysoký nad hl. m. Přes veliké kameny vylezli jsme nahoru. Sturmhaube se nazývají tito dva vrchové nepochybně proto, že údolanům bouři (Sturm) oznamují, když mrakem, co nějakou čepicí (Haube) přikryti jsou, pročež Bouřín jsem je pojmenoval. Hned nad Petrovou boudou před Bouřínem jsou ještě dvě skalní strminy; první nazvaná Dívčík (Mädchenstein), protože jistá paní, z Čech do Slezska jdoucí, u těchto kamenů na sobě vyvrstvených poroditi měla dvě děvčátka. –

Bouřín veliký (Große Sturmhaube) – Śmielec 1424 m

Dívčík (Mädchenstein) – Dívčí kameny,  Śląskie Kamienie, Mädelsteine 1413 m

 

 

obr. 25. Antonín Balzer: Śmielec, Sněžné jámy, 1794; vlevo nahoře Krakonošova kazatelna

 

Druhá, kousek dál, jmenuje se Mužák (Mannstein), an u ní dva mužové zmrzli v měsíci září 1781. V okolí tom zmrzly také tři ženské 1780. v měsíci červnu. Od Bouřína přes veliké údolí vede cestička přímo na

Mužák (Mannstein) – Mužské kameny, Czeskie Kamienie, Mannsteine 1417 m

 

Velkolo,

 

 

aneb veliké kolo (das große Rad); vrch kamenitý, ze třech stran hlubokými oudolími obmezen, a jen k západu s vršinou spojen, má 4700 střevíců nad hl. m. Že Velkolo, jakož i malý a velký Bouřín, vrchové druhdy mnohem vyšší byli, nelze pochybovati, an kameny, mnoho centů těžké, dolů se trousejí. Vrchové ti vypadají jako hromady hmotných kamenů holých, nahoře kusých. Na rovině vršní nachází se ještě stojna*) ze čtyr krovů, dole rozšířených nahoře spojených, chvojím propletený, jenž za času francouzské války sloužiti měl co smolan, čili smolný věnec za znamení povstání všeho lidu proti nepříteli.

Velkolo stojí téměř v prostřed čeřena od Sněžky.

Velkolo, aneb veliké kolo (das große Rad) – Vysoké kolo, Wielki Szyszak, Hohes Rad 1509 m

*) Stojan ten má také sloužiti za lešení těm, jenž vejšku Krkonošů vyměřiti chtějí. (pozn. J. M. Ludvíka)

 

 

Sešedše s vršiny, šli jsme asi čtvrt hodiny a stáli najednou na kraji

 

 

Sněžnic,

 

 

čili sněžných jam (Schneegruben). Dvě nesmírné zatrhliny neb vejmolní prohlubně, úzkou strminou rozdělené, k půlnoci rozevřené ohromí příchozího. Propast kolmá jest asi 1000 střevíců hluboká. Kolmé skalostěny sestávají z navrstvené žůly, a strmí co nějaké sloupořadí. Z větší jámy, do které se žádný ještě neodvážil, vyvstávají ohromné hranolce a sloupové, dílem po stranách, dílem o samotě stojíce. –

Sněžnice, čili sněžné jámy (Schneegruben) – Śnieżne Kotły, Sněžné jámy

 

obr. 26. Ludwig Richter: Sněžné jámy, 1841

 

Menší sněžnice není tak zubkovitá, ale znamenitá proto, že v ní Čedič (Basalt) k nalezení, jenž se zřídka v také vejšce nachází. Pracně a opatrně slezli jsme dolů, a s podivením viděli, že půda, jenž se s hůry rovnou, krásně zelenou loukou býti zdá, velikými, ostřehranatými, porůzno shromážděnými kusy kamenů přikrytá jest, mezi nímiž bujné rostliny vynikají.

Čedič (Basalt) – V Malé Sněžné jámě je čedičová žíla až do výšky 1425 m n. m.

 

Západně těch sněžných jam vyvstává skalí, aneb raději příkrý kopec, celý čedičový, polednozápadně dolehající na žulu, ku které teměř přirostlý jest. Tento čedičový hmot jest u spodu 60-70 střevíců široký, a vynáší se asi do polovice sněžnic vzhůru, kdež jakoby se do žuly ztratil. Čedič leží ve vrstvách na sobě, jest drobnězrnatý, černošedý a také v sobě obsahuje něco křemena a živce bílého (Quarz und weißer Feldspath). Povstání sněžnic mohloby se spíše mocnému otřesení neb propadnutí země připsati, nežli sopeckému vypuknutí.

 

 

Sníh i v létě v nich vytrvá, a v oblesku slunečním vyjasňuje ty prohlubně:

 

 

obr. 27. Carl Mattis?: Malá Sněžná jáma, 1826-1840

229

Před sněžnicema na vršině strmí skalina pod jménem čertův kámen neb kazatelna (čerták); a čtvrt hodiny od nich jiná skála, nazvaná Fijalík, fijalkový kámen. Jsou to žulové kameny, drobninkým mechem porostlé, kterýžto mech vůni fijalkovou vydává, obzvláště když jest trochu vlhký a tře se. Tyto fijalkové kameny jsou i na Sněžce k nalezení na straně půlnoční, a v kapli jsou na prodej.

čertův kámen neb kazatelna (čerták) – Czarcia Ambona, Krakonošova kazatelna 1490 m

Fijalík, fijalkový kámen – Violík nebo Labský štít, Łabski Szczyt, Veilchenspitze 1472 m; kámen porostlý řasou Trentepohlia iolithus s fialkovu vůní

 

obr. 28. C. W. Arldt: Pohled Labským dolem na Kozí hřbety, 1840

233

V levo od Sněžnic poskloňmo dolů po palouku kamenitém a skrze močáry a křivec sejde se ku

 

 

Spádu Labe.

 

 

Spád Labe – Labský vodopád, Elbfall, 1258 m n. m.

obr. 29. Ludwig Erhard Lütke: Labský vodopád, před 1850

 

Půl hodiny od svých pramenů valí se zde Labe po skále, a padá v hlubinu přes 20 loket. Že voda s hůry až dolů na několika skalních strminách narazí, způsobí tím větší hučení i pěnění. V čele vodospádu strmí hora vysoká. V pravo se kroutí údolí tmavé do Čech, nímž Labe se vine. Zticha přichází křišťálová jeho voda, rozpění a rozpráší se pádem svým na skalinách, a opět plyne tichošumě dále.

 

 

Ode spádu Labe přišli jsme podlé Kotelce (Kesselberg) na vrch kamením a travou pokrytý pod jménem:

 

Kotelec (Kesselberg) – Kotel, Kokrháč 1435 m

 

Rybecálovo žertviště neb rejdiště.

 

 

Rejdiště (Rybezahls Lustrevir), poněvadž v okolí toho vrchu Rybecál své frašky a klamy s lidmi nejvíce provozoval, v rozličných podobách a oděvech jim se ukazoval a jich děsil; kdo mu ale černého kohouta za oběť neb žertvu přinesl a na té hoře obětoval, toho v pokoji propustil. Na její půlnoční straně jest okrouhlé prostranství obhraženo velikými kameny, kdež se mu ta žertva složiti měla. –

Rybecálovo žertviště neb rejdiště (Rybezahls Lustrevir) – Harrachovy kameny 1421 m

žertva – oběť

okrouhlé prostranství – kruhový kamenný val, zvaný Růženčina zahrádka, vznikl mezi lety 1710 a 1742. Jméno má podle hraběnky Rosy Harrachové

 

K polední straně přes hluboké údolí vypíná se Kozinec, od nich pak na východ pověstné jezero leží, do něhož, hodíli kdo kamenem, neodejde, aby ho bouře, chumelice nebo déšť nezastihl. – Z Rybecálova žertviště jeli jsme dolů přes 400 kroků na saněch, které zde k odvážení sena byly. S kopců, které ostřicí porostlé jsou, svážejí mnozí seno i v létě dolů, jakž jsme i my viděli a sami se vezli, an to dosti čerstvě po té suché hladké trávě jede. Čeřenem té planiny šli jsme zase nazpátek k

Kozinec – snad Kozelský hřeben, Koschel Kamm, jižně od Kotle

pověstné jezero – asi Mechové jezírko pod Kotlem

 

Zřídlu Labskému.

Zřídlo Labské – pramen Labe, Elbquelle

 

V kotlině, ze třech stran ovršené, jejíž holá zašedivělá povrchnost rozlehlou pustinu tvoří, prejští se voda, jenž dává počátek Labi, které, spojivší se s menšími řekami, zúrodňuje Čechy, úzkými skalinami do říše půlnoční se vydere, a za Hamburkem v severní moře vtýká. Místo, kolem pramenů labských, jest bahnaté. Beze hluku a hřmotu tiše a volně prejští se několik pramenů ve studánce kamením ohražené, a plynou ve travnatých břehách v údolí k spádu Labe.

 

234

Plachá a pustá jest krajina, mající něco smutného, ale spolu milého a lahodného. Fijalík, Velkolo, Sněžka, Sedmidolí, Labské údolí, kotelec a rejdiště obezří oko od pramenů labských. Na památku své přítomnosti nechali arciknížata rakouská 1804 vystavět dva pilíře z kamenů s nápisy. Na jednom stojí: Arcikníže Josef, palatýn uherský.

dva pilíře z kamenů – připomínka návštěv arcivévodů Josefa 1804 a Rainera 1806. Kolem 1830 už byly pilíře rozebrány.

 

 

obr. 30. R. Bürger: Pramen Labe, 1839; vpravo ještě stojí obnovená kamenná pyramida s deskou, připomínající návštěvu dvou arcivévodů 1804 a 1806. Za několik let byl i tento objekt zničen.

 

Od zřídel labských zašli jsme opět přes čeřen na poskloní slezské po cestách obtížných přes vrchy a údolí, až nám zahučela v uších voda

 

 

obr. 31. J. H. Fritsch: Mapa Krkonoš (záp. část), 1816

 

Cakospádu (Zackenfall).

 

 

Cakospád (Zackenfall) – na potoku Kamieńczik, Zackerle; Wodospad Kamieńczyka (846 m n. m., nejvyšší v Krkonoších 27m)

obr. 32. Joh. Philipp Veith: Zackenfall, Wodospad Kamieńczyka, 1. pol. 19. stol.

 

Se skály v propast děsnou padá voda jeho, ve hlubině 90 střevíců kolmou. V hlubině samé na dně jest ozábradlené stojiště, z něhož se pád vody s vyšší skály pozorovati může až do spodního kotle. Lépe jest ale vodu v propast se hrnouti vidět, když jsme nahoru vylezli. Ale nejděsnější divadlo se nám představilo, když jsme po řebříku v požeradlo slezli, a tam před ohromnou skálou celý spád vody uzřeli, a obraz těch skalohradů, strmin, rozsedlin a směle vyrůstajících stromů duši zaujal. Voda nepadá v jednom srázu, jako v Adersbachu; nobrž nejdříve v oblouku rozstříkne se o skalní výstrmek, dělí se v hranatém skalí a padá v několika pramenách v nejspodnější, náramností spádu hluboce vymletý kotel, v němž se hřmotně zpění a řečištěm ubírá dále do roviny slezské. Mnohem znamenitější má býti ovšem pád té vody na jaře, když řečiště naplněno jest vodou sněžnou, a to tím více, poněvadž toho času také dříví se plaví s horních lesů, a v to požeradlo přes vodospád se propadá se hřmotem, rachotem a třískáním hrozným.

 

 

Řeka Cak prejští se pod horou Kruhonoš*), kopcem obruči podobném, v pořadí čeřenu pohorního. Vejška jeho obnáší 4280 střevíců nad hl. m., a ukončuje severozápadně čeřen pohoří Krkonošského, an za ním počínají opět jiné hory, pod jménem Jizeří, v nichž Jizera řeka svůj počátek bere. Spojiv se Cak s několika říčkami, jako Kochel, jejížto vodospád též znamenitý jest, běží příkrým skalím v oudolí k Petrovicům (Petersdorf), proplyne Písařov (Schreibershaus), vesnici ve hlubokém údolí s chrámem katolickým a kostelem protestantským, ovlaží planinu kolem lázniště (Badeort. koupadlo?) Teplice, a ztratí se v řece Boberu.

————

Řeka Cak – Kamienna, Zacken

*) Kruhonoš (Reifträger), protože vrch jeho kruhu, čili obruči podoben jest; slovo utvořené dle Krkonoš (Halsträger). (pozn. J. M. Ludvíka)

Kruhonoš (Reifträger) – Szrenica, Jínonoš

Jizeří – Jizerské hory

Kochel – Szklarka; Kochelfall, Wodospad Szklarki

Petrovice (Petersdorf) – Piechowice

Písařov (Schreibershaus) – Szklarska Poręba, Schreiberhau

 

obr. 33. Carl Mattis: Kochel Fall, Wodospad Szklarki, 1826-1840

 

S Cakopadem skončilo se pořadí přírodných znamenitostí v Krkonoších. Od něho vzhůru lesem přišli jsme přes vrch vysoký, Šediv, do údolí mile zeleného, v němž leží vesnice Novýsvět (Novosvět, Neuwelt), svým čistým sklem výborně znamenitá. Sklad sklenných nádob ochotně nám tamnější pan kontralor okázal, která ale velmi skrovná byla, což znamením dobrého odbytu, an se ustavičně pracuje. Dílen, v nichž se sklo hladí neb brousí, jakož i do skla ryje neb řeže, jest zde mnoho. Také co se sklo přáde. Nový chrám Páně jest právě rozstaven.

Šediv – Ludvík už nazval Szrenici / Jínonoš / Reifträger Kruhonošem. Snad jde o další název téže hory, pro kterou později Kořistka navrhl Siňák / Sinná hora, nebo měl na mysli některý západnější vrchol

Novýsvět (Novosvět, Neuwelt) – původně v roce 1714 Neuwald, od 1930 součást Harrachova

nový chrám – kostel sv. Václava v Harrachově z let 1822-1828

 

obr. 34. Ernst Wilhelm Knippel: Sklárna v Novém Světě, před 1854

 

Odtud přes Roketník (Rochlici), kdež chrám Páně pro svou nábožnou jakousi prázdnost a pěkně malovaný hlavní obraz, pád anjelů představující, navštívení hoden, ubírali jsme se po malé Jizeře dolů, a prohlídli železnici blíž Jilemnice, a spatřiv u rozpálených pecí při násilném tlukotu ohromných perlíků učaděných kovářů, zuby šklebících, připadl mi živě na mysl Markův chod do železnice. –

Roketník (Rochlice) – Rokytnice nad Jizerou

hlavní obraz – od D. Kindermanna

železnice – železárny

 

V Jilemnici potěšil jsem se nenadále s několika svými bývalými spolubohomluvci; a v Brané naučil jsem se osobně znáti horlivého vlastence Mirovíta, básníka oblíbeného, jehož výbornější polovici, ducha výtečného, již po mnohá leta miluji, a ve plodech zdárných se kochám.

Braná – Horní Branná

Mirovít – asi Josef Mirovít Král, viz výše (211)

 

obr. 35. Neznámý umělec: Vrchlabí, 1803

235

Radostně a potěšeně strávil jsem těch několik hodin v jeho přítomnosti, a teprv půlnoc, nás překvapivší, učinila konec našemu upřímnému rozmlouvání. Jak mne z Jilemnice do Brany můj milý Vyskočil, tak opět z Brany do Vrchlabí sprovodil mne dobromilý Mirovít. O, že pak mi nebylo přáno déle s ním býti a pohovořiti o vlastenství! –

Vyskočil – kaplan Josef Vyskočil u kostela sv. Vavřince v Jilemnici.

 

obr. 36. Lorenz Janscha: Okolí Vrchlabí, kolem 1800

 

Prohlídna ve Vrchlabí hřbitov, klášter, kostel děkanský, hraběcí zahradu a zámek s čtyrmi věžmi, na ostrově stojící s třemi brány a mosty; jakož i papírnu znamenitou, a rozloučiv se srdečně s Mirovitem, převedl nás stezník po levém břehu labském údolím příjemným do Hostinýho.

 

 

obr. 37. C. W. Arldt: Hostinné, 1. pol. 19. stol.

 

Doslechna cosi o nalezení českých náhrobních kamenů při kladení dlažby v chrámu děkanském, požádal jsem o odevření chrámu a nalezl čtyry kameny náhrobní, asi tři lokte dlouhé, s těmito českými nápisy:

I. Letha od narozeni sina božiho 1585 dne II. miesicze Rzigna vrozena panna Urssila sslechticzna z Waldssteina žiwot swůg w panu dokonala ..... – chowana gest i nini radostného wzkrzisseni oczekawage.

II. Leta 1585 ten pondělik (r) okuli .... V .. vmrzel .... pan Wois z Waldssteina, a tuto gest pochowan.

III. Letha 1614. 2. dne Miesycze Aprillis vrozena Panna panna Katerzyna Sſlechtizna z Waldssteyna žiwot swug w Panu dokonala na Olessnicy (Els) a tuto pochowana gest nyni radostného wzkrzisseni a zmrtwých wstanj oczekawagize.

IV. Anno domini 1606. 24 Maii .... obiit nobilis ac strenuus eques Zdenko Wlachinie Kamenicky de Kamenic stirpis suae noviss ...... generosiss. Waldsteiniorum familiae in armis et toga semper fideliss. aetatis anno 55.

V. Zdeniek a Waldsteyn Baro natus est Arnoviae anno recuperatae salutis 1558 ...... stár 35 let.

Hostiný, Hostina – Hostinné, Arnau

čtyry kameny náhrobní – náhrobky Valdštejnů, kteří koupili panství Hostinné 1521 od Vartenberků.

 

Jeden z těch dvou posledních jest již dříve z venku vezděn; na každém jest postava zemřelého, a ten s latinským nápisem má u nohou na jedné straně přílbici, na druhé orla. Mimo těchto kamenů byli jsou ještě tři z růmu nevydobyté, které po mém odchodu vykopali. Na tom místě, před zábradlím oltářním, byla nepochybně někdy hrobka neb krypta, později zařícená. – V Hostiným jest také zámek a klášter. V průčelí radního domu stojí dva, as 10 loket vysocí velikáni, an druhdy takoví lidé v okolí tom bydleti měli; dva se i do města odvážili, a toliko horkou vodou k vypuzení byli: protož se před věky Hostina nazývala „Riesenstadt“ město obrů neb velikánů.

 

 

Na hřbitově ve Hradišti stojí u zdi kostelní opřený kámen náhrobní s tímto nápisem:

Letha Paně 1593 w pátek po pamatce S. Kateřiny před .... 24 hodinau dokonal w pánu žiwot swug na zámku swém hradissti Heřmanowu Chaustnjku Urozený a Statečný Rytiř Pan ....... Pecyngar a t. d.

Nejspíše že Albrecht Pecyngar, jehož smrt Bienenberg chybně udává na rok 1592. Na kameně jest postava zemřelého, jenž má pod hlavou lva, jako místo podušky neb podhlavničky, a v nohou přílbici neb hledění.

Odtud konečně přes Kuks, Jaroměř a Skalici jsem nyní opět, odkud jsem vyšel, v Náchodě.

————

Hradiště – Choustníkovo Hradiště

Albrecht Pecyngar Albrecht Pecingár z Bydžína, majitel Hradiště od 1561

Bienenberg – asi Karl Joseph Biener, rytíř z Bienenbergu (1731 – 1798) okresní hejtman v Hradci Králové, otec české prehistorie.

Skalice – Česká Skalice

 

Obraz velikánských Krkonošů mocně a živě pojal duch můj, an jsem je prošel v počasí právě nad míru pohodlném: jasno, ticho, slunečno a teplounko bylo. Když z města vyjdu z údolí na pahorek za dne jasného, a slunce krásně buď vycházeti, neb zapadati, neb na poledni státi vidím, zahoruje duch na Krkonoše, a bloudě po čeřenu od Sněžky k Bouřínu až tam, co Labe se prejští, pocítím rozkoší opětných z rozmanitých názorů obrazných.

 

236

Neboť i skutečný obraz přírodný Krkonošů není vždy stejně srdce i smyslů dojemný a blažící, an bedlivého pocestníka brzo hluboký cit vyšší a neobmezené bytosti zaujímá, brzo ho jakési outlé tiché tušení a doufání blaží, brzo zas děsno, ouzkost a hrůza pronikne duši jeho. Cit nepostíhlé vznešenosti zaujme jej, když nenadále z vyššího hlediště na předhoří ohromné k nebi strmící hmoty útvory v plném světle denním před sebou spatří; tichá blahost, outlé tušení a vroucí žádostivost rozvlaží ho, když zapadající slunce to horné okolí osvěcuje, a purpurová záře hory ozlacuje; když šedobledé temno doly již obaluje, když soumrak povystoupí, a toliko jen Sněžka a vrcholce samotně ještě v posledních paprscích slunečních se třpytí, posléz i ty zblednou, a šerým jasnem hvězdným zmírněná tma noční divadlo skončí. –

 

 

Přehlídky, čili stojišťata, z nichž se větší díl krkonošského pohoří přehlédnouti může, jsou dvě; obě na půlnoční, čili slezské straně. První, z něhož nejlepší a ouplná vyhlídka do Krkonošů ze severozápadní strany, jest pahorek blíž Teplice, na němž kaplička stojí. Celé pořadí Krkonošů od Kovářova až k Jizeřínu má oko v názoru svém; něco nad míru vznešeného, jak tito hrdí vrchové a strminy, častokráte mrakovou oblohou přikryti, ze své výsosti osloněné, bouřné, osněžené, duchaprázdné a mrtvé, na nižší se milozelenající pahorky zhlížejí. Zdá se, že s nich nebe k dosáhnutí možno, a ubohý smrtedlník, jenž k zemi připoután, po svobodě touží, rád se v duchu zabere na ty vysoké vrchy, kteří světskému hluku nepřístupné, za časů zbožnějších k tichému srdečnému rozjímání hledáni a zvoleni bývali, co místa tichá a pokojná.

Přehlídky čili stojišťata – vyhlídky

 

 

obr. 38. Christoph Nathe?: Pohled na Krkonoše ze severu, 1804?; od Malého Šišáku po Szrenici,

 

U prostřed před očima v nížině jest Hrazec u vsi Stonov (Stangenberg bei Stohnsdorf) přívrší nevelké, rozmanitě vzdělané k vyražení, a výborná vyhlídka s něho do hor. Dále spatříme dolejní spojené kopce, mezi nímiž nejvyšší jest Kreblec (Gräbelsberg), na jeho hřebeně kaple sv. Anny, poutniště a známá pro svou krásnou vyhlídku a položení. Nad těmito předhorami vynáší se podlouhlý hřeben, čili čeřen Kovářec (Schmiedeberger-Kamm), a velikánský, šedivým kamením pokrytý Holec (Forstkamm), a nade všemi stráněmi, kopci, horami a vrchy strmí ohromný skalnatý kužel Sněžky osamotnělé, z polednovýchodní strany, jenž nad oblaky v prostoře nebeské panuje ve vejšce 4950 střevíců nad hlad. mořskou. V jejím sousedstvu jest malá kobka 4331 stř. – Hamplovna 3839 stř. – hráz neb stav velikého rybníka, Trojanec a Poledník. Nyní jde oko po čeřenu hlavním k západu v pravo, spočine na vrchu malého Bouřína i velkého, skloní se pod horu dolů na vesnici Jírov (Giersdorf), opět se vznese a prodlí na starověkém hradu, Kynast, pozná Velkolo, a pod ním na pravo Sněžnice v ostrém světle, od stkvělosti sněžné pocházejícím, z černavých stínů a temnoty. V pravo spatří ještě horu Kruhonoš a sestoupí s výsosti v dolejní krajinu lidské oučenlivosti a rozmanitého rostlinstva. Příjemné vesnice Písařov trochu vejš, a pod Kynastem Herma s pěkným zámkem a kostelem, a Petrovice rozkládají se v dolině, podivně se lišíce se svou přírodnou i zpilenou krásou a  líbeznosti od pustoty a divokosti plaché do oblak strmících hmotů skalnatých.

Tak se rozprostře oku lidskému krkonošské to prvopohoří, z jehož zřícenin a sesutin se utvořily dolní předhoří a skály i strminy jeho. –

Hrazec u vsi Stonov (Stangenberg bei Stohnsdorf) – Grodna 506 m, Staniszów

Kreblec (Gräbelsberg) –Grabowiec

čeřen Kovářec (Schmiedeberger-Kamm) – Kowarski Grzbiet, Střecha

Holec (Forstkamm) – asi Svorová hora, Forstkamm je synonymum pro Schmiedeberger Kamm, Kowarski Grzbiet, ten má dva vrcholy, ale ne holé

malá kobka 4331 stř. – Kopa, Kleine Koppe 1377 m

Hamplovna 3839 stř. – Hampelsbaude, Strzecha Akademicka

veliký rybník, Trojanec a Poledník – Wielki Staw, Pielgrzymy, Słonecznik

Jírov (Giersdorf) – Podgorzyn

Petrovice – Piechowice, Petersdorf

 

obr. 39. Adrian Ludwig Richter: Jezero v Krkonoších, 1839

 

Druhé hlediště, jak mi řečíno bylo, an jsem tam sám nebyl, má býti z jistého výstupku na silnici z Kovářova do Landshutu.

Landshut – Landeshut i. Schlesien, Kamienna Góra

 

Veliký chrám přírody, Hory krkonošské, obsahují krásného a vznešeného tolik, že pouť k jich oltářům vždy trvající dojem na ducha citedlného člověka upůsobějí; a v přírodě Boží kochajícího se přítele,

 

237

který z roviny do těchto vrchů putoval, vždycky ve vzpomenutí si na ně a v zamyšlení se do nich, co nejutěšeněji oblaží.

 

 

Ovšem,

Potně dobývá si chodec radost,

K výsostem když modrým vstupuje;

Ale,

Výhled krásný duchu činí zadost,

An vždy kouzelně se zvětšuje.

Traviny husté

Kamenné stohy

Střídají holiny suchopárné.

Šířiny pusté,

Žulové rohy,

Kladou se v roviny mnohodárné;

S výsosti k rovinám podívání

Nalézá v milém svět pomíchání.

J. Myslimír Ludvík.

 

Potně – s potem

 

 

 

Zpracoval Pavel Breuer 2011-2012

 

 

obr. 40. Carl Mattis: Luční bouda (datuje se mezi 1833 a 1840);

J. M. Ludvík už v roce1823 uvádí: Loňského roku jest vyzděn příbytek na způsob sálu as 30 kroků naproti.

 

 

Trasa putování

31. 8. 1823 (neděle)

v neděli ráno – 31. 8. 1823 vyjel jsem v společnosti akademického malíře, p. Josefa K***, z Náchodu přes Kostelec, Oupici a Trutnov roztomilým oudolím po levém břehu úpském až k Maršendorfu; poslali jsme za Maršovem příležitost zpět; údolím vedoucí k vesnicím Suché doly a Kolby; do kopce příkře táhlého Táhlín; Langenberg; údolí Latec;  malá Úpa, nocleh v hospodě blíž kostela v malé Úpě

 

Náchod

Červený Kostelec

Úpice

Trutnov

Horní Maršov, pak pěšky

Suchý důl

Lysečiny

Dlouhý hřeben

Latovo údolí

Malá Úpa –

nocleh restaurace U kostela

 

1. 9. 1823 (pondělí)

zbudil nás o dvou hodinách ráno; Smrčín; na rovinu hory Černé; Kapličku na vrchu Sněžky; po ostrokamenitém holém čeřeně neb hřebeně (Forst- und Schmiedeberger-Kamm, Holec a Kovařec; Kovářov (Schmiedeberg); Buchwald (Bukoles, Bukovina); spatřili jsme město Jelenow (Hirschberg); hodinu od Jelenova leží lázniště (Badeort) Teplice (Warm-Brunn-Bad); z Teplic vedla nás cesta; Herma (?) (Hermsdorf); Kynast; pekelné údolí (peklec); Hain (Hainfall); do vsi Sajon (Seydorf); Kaple sv. Anny na poskloní hory Krebel; světýlko z Brátovy boudy.

 

Malá Úpa

Smrčí

Svorová hora

Sněžka

Kowarski Grzbiet, Střecha

Kowary

Bukowiec

(spatřili) Jelenia Góra

Cieplice Zdrój

Sobieszów

Chojnik, hrad

Piekielna dolina

Podgorna, Wodospad Podgornej Przesieka

Sosnówka

Grabowiec

Karpacz gorny

bouda Stokrotka (nocleh)

 

2. 9. 1823 (úterý)

O půldruhé hodině s půlnoci zbudil nás posel; dvě boudy - Šlinglova a Zajícova; obrovské skály: polednec, třískalec a kočičník; bouda Hamplova (Hampelsbaude); roveň pohorní, vrch Sněžky; celý den úterní strávili jsme na Sněžce; malou pustinou Koby; Bělobuda (Weiße oder Wiesen - Baude)

 

Karpacz gorny

schronisko Bronisława Czecha † (Stara Polana)

Polední kameny, Pielgrzymy, Kotki

Strzecha Akademicka

Obří pláň, Rownia pod Śnieżką

podruhé Sněžka (východ slunce a pak celý den na vrcholu)

Obří pláň, Rownia pod Śnieżką

Luční bouda (nocleh)

 

3. 9. 1823 (středa)

Veliký rybník; zakrnělým křivcem k Poledníku; Trojanec (Dreisteine); až k Malému Bouřínu (Kleine Sturmhaube); k Petrově boudě; Večer seděl každý muž u své ženy a rozmlouvali (asi další nocleh – poslední identifikovatelný)

 

Luční bouda

nad Wielkim Stawem

Polední kameny

Pielgrzymy

Malý Šišák, Mały Szyszak

Petrovka (asi nocleh)

 

4. 9. 1823 (čtvrtek) a dále...

Posilnění, mimo chleba, lívanců, špatnou kávou a darebným vínem, vedl nás posel křivcem vzhůru na

Bouřín veliký (Große Sturmhaube); před Bouřínem Dívčík (Mädchenstein) a Mužák (Mannstein); na Velkolo, aneb veliké kolo (das große Rad); Sněžnice, čili sněžné jámy (Schneegruben); Fijalík, fijalkový kámen; skrze močáry a křivec sejde se ku Spádu Labe; podlé Kotelce (Kesselberg) na vrch Rybecálovo žertviště neb rejdiště (Rybezahls Lustrevir); prostranství obhraženo velikými kameny; dolů přes 400 kroků na saněch; zase nazpátek k Zřídlu Labskému; na poskloní slezské; Cakospád (Zackenfall); vzhůru lesem přes vrch vysoký, Šediv; do údolí, v němž leží vesnice Novýsvět (Novosvět, Neuwelt); Odtud přes Roketník (Rochlici), Jilemnice, Braná (přes půlnoc); Vrchlabí; Hostiný; ve Hradišti; Odtud konečně přes Kuks, Jaroměř a Skalici jsem nyní opět, odkud jsem vyšel, v Náchodě.

 

Petrovka

Dívčí kameny, Śląskie Kamienie

Mužské kameny, Czeskie Kamienie

Śmielec

Vysoké kolo, Wielki Szyszak

Śnieżne Kotły, Sněžné jámy

Violík (Labský štít), Łabski Szczyt

Labský vodopád

Kotel (Kokrháč)

Harrachovy kameny

Růženčina zahrádka

pramen Labe

Wodospad Kamieńczyka

Szrenica

Nový Svět

Rokytnice nad Jizerou

Jilemnice

Horní Branná (přes půlnoc)

Vrchlabí

Hostinné

Choustníkovo Hradiště

Kuks

Jaroměř

Česká Skalice

Náchod

 

 

POUŽITÁ LITERATURA

1. ALTMANN, A.: Entwurf zu einer Chronik oder Beschreibung von Warmbrunn und seinen Heilquellen: aus Acten, Documenten, Büchern und anderen Schriftstücken zusammengetragen und verfaßt von A. Altman Reichsgräflich Schaffgotsch'scher Haus Kanzelis, 1850: Dostupné z: http://jbc.jelenia-gora.pl/Content/3018/Warmbrunn_Chronik_Altmann.pdf

2. BERNDT, Johann Christian Gottlieb: Wegweiser durch das Sudeten-Gebirge. J. D. Grüson und Comp. Breslau 1828. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=20277

3. CYKLOSERVER. Dostupné z: http://www.cykloserver.cz/cykloatlas/#pos=50.79118P15.67612P10

4. DAS RIESENGEBIRGE in der Graphik des 18. und 19. Jahrhunderts, Eine Ausstellung des Heimatkreises Hohenelbe/Riesengebirge e.V., Sitz Marktoberdorf/Allgäu. Gezeigt werden Leihgaben des Riesengebirgsmuseums in Hohenelbe - Krkonošské muzeum Vrchlabí Tschechische Republik und des Kreismuseums in Hirschberg - Muzeum Okregowe Jelenia Góra Polnische Republik. Veröffentlichungen des Riesengebirges-Museums in Marktoberdorf: Heft 1, 1993, hrsg. vom HK Hohenelbe/Riesengebirge e. V.

5. FIRSZT, St.: Wincentego Pola Opisanie biblioteki Schaffgotschów z 1847 r. Muzeum Przyrodnicze w Jeleniej Górze, Historia zbiorów. Dostupné z: http://www.muzeum-cieplice.pl/index.php?option=com_content&view=article&id=63&Itemid=73&lang=pl

6. GÓRAMI.PL, Szlaki turystyczne. Dostupné z: http://gorami.pl/szlaki_turystyczne.html

7. HERZLICH WILLKOMMEN IM RIESENGEBIRGE !! Dostupné z: http://oli77fr.beepworld.de/

8. HOSER, Joseph Karl Eduard: Anleitung das Riesengebirge auf die zweckmäßigste Art zu bereisen. Wien: bey Joseph Geistinger, 1805. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=C21CAAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false

9. HOSER, Joseph Karl Eduard: Das Riesengebirge in einer statistisch-topographischen und pittoresken Uebersicht. Zweyter Theil. Wien: bey Joseph Geistinger, 1804. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=HmYAAAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false

10. CHANAS, Ryszard i CZERWIŃSKI, Janusz: SUDETY, przewodnik, Sport i turystyka, Warszawa 1979

11. JELENIA GÓRA PLUS 5 (KARPACZ, KOWARY, LUBAŃ, SZKLARSKA PORĘBA) 1 . 20 000. Demart SA, Warszawa 2010

12. JIRÁSKO, František: Český křtitel Krkonoš, Krkonoše, 9/1998. Dostupné z: http://www.mzp.cz/ris/ais-ris-info-copy.nsf/aa943fb38bfdd406c12568e70070205e/56c518f0d79837f580256898005fbd84?OpenDocument

13. Josef Mirovít Král z Dobré Vody. Dostupné z: http://www.cdct.cz/petera/data/kr.html

14. Josef Myslimír Ludvík. Dostupné z: http://www.cdct.cz/petera/data/lu.html

15. KAJIWARA Osamu: Calendar (1823). Dostupné z: http://www.hf.rim.or.jp/~kaji/cal/cal.cgi?1823

16. KARKONOSZE, mapa turystyczna-hipsometryczna, 1: 75 000. Państwowe przedsiębiorstwo wydawnictw kartograficznych, Warszawa 1972

17. KARPACZ.NET. Do kaplicy św. Anny i Dobrego Źródła. Dostupné z: http://www.karpacz.net/pdf/do-kaplicy-sw--anny-i-dobrego-zrodla-_36_1055.pdf

18. KOŘENOVSKO, 1 : 8 000, JIZERSKÉ HORY, ZÁPADNÍ KRKONOŠE 1 : 50 000. Geodézie ČS a.s., Praha, 2002

19. KOŘISTKA, Karel: Archiv pro přírodovědecké proskoumání Čech. Druhý díl. První polovice. Poměry terénu, seznam výšek, pak mapy s vrstvami výšek pohoří Jizerského a Krkonošského a jejich výběžků. Praha, V komisí Fr. Řivnáče. 1877. Dostupné z: http://www.archive.org/stream/archivpropirodo00zemsgoog#page/n13/mode/2up

20. KOŚCIÓŁ WANG z XII wieku. Cmentarz Kościoła Wang. Dostupné z: http://www.wang.com.pl/index.php?D=22

21. KRAUSE, Erhard: Aus der Geschichte alter Riesengebirgsbauden. Riesengebirgs-Buchkalender 1996. Dostupné z: http://www.riesengebirgler.de/gebirge/Baude/Riesengebirgsbauden.htm

22. KRAUSE, Erhard: Der Forst- oder Schmiedeberger Kamm. Riesengebirgsheimat – Heimatblatt für die ehemaligen Kreise Trautenau und Hohenelbe – 30 Jahrgang Nr. 8. Dostupné z: http://www.riesengebirgler.de/gebirge/Natur/Forstkamm.htm

23. KRAUSE, Erhard: Der "Mittelrücken" des Riesengebirges. Schlesische Bergwacht im April 1985. Dostupné z: http://www.riesengebirgler.de/gebirge/Natur/Mittelruecken.htm

24. KRKONOŠE, 1 : 50 000. V. Neubert a synové, Praha 1947

25. KRKONOŠE. Soubor turistických map, 1 : 50 000, 1. vydání. Nakladatelství ROSY, 1996

26. KRKONOŠE-VÝCHOD. Turistická a lyžařská mapa, 1 : 25 000, 3. vydání. Nakladatelství ROSY, 2005

27. KRKONOŠE-ZÁPAD, 1 : 17 500. Kartografie HP s.r.o., Jičín, 2012

28. KRKONOŠE-ZÁPAD. Turistická a lyžařská mapa, 1 : 25 000, 1. vydání. Nakladatelství ROSY, 1993

29. LOKVENC, Theodor: Toulky krkonošskou minulostí. Hradec Králové: Kruh, 1978.

30. LOUDA, Jiří: Šlechtické rody. Valdštejnové. Krkonoše, 1999, č. 09. Dostupné z: http://mzp.cz/ris/ais-ris-info-copy.nsf/aa943fb38bfdd406c12568e70070205e/514d62ad6d8a59e6c1256c3700731a5e?OpenDocument

31. LUDVÍK, Josef Myslimír: Jak viděli Krkonoše: Josef Myslimír Ludvík - Myslimír po horách Krkonošských putující. Krkonoše - Jizerské hory, říjen 2005. Dostupné z: http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=6967&Itemid=3

32. LUDVÍK, Josef Myslimír: Myslimír, po horách krkonošských putující. Čechoslav 1824, č. 27-30, s. 209-213, 218-223, 226-229, 233-237. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/clit/ekc19a20s/

33. LUŠTINEC, Jan: Kostel: sv. Vavřince v Jilemnici, Krkonoše, 1998, č. 01. Dostupné z: http://mzp.cz/ris/ais-ris-info-copy.nsf/aa943fb38bfdd406c12568e70070205e/200df51a02fed2c38025688f0046d7dd?OpenDocument

34. MALÁ ÚPA, Mapa obce. Dostupné z: http://www.malaupa.cz/turiste-mapa.php?lang=cz&sezona=zima&parent=turiste.php

35. MALÁ ÚPA. Veselý výlet. Krkonoše/12, Léto 1998. s. 10-11, Dostupné z: http://www.veselyvylet.cz/cz/pdf/veselyvylet_12_cz.pdf

36. MATOUSCHEK, Josef: Spezial-Karte vom Jeschken- u. Isergebirge, 1: 50 000. Buchhandlung Paul Sollors’ Nachflg., Reichenberg 1927

37. MOSCH, Karl Friedrich: Das Riesengebirge, seine Thäler und Vorberge und das Isergebirge: Reise-Führer. Leipzig: Verlagsbuchhandlung von J. J. Weber, 1858. Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=a3QAAAAAcAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false

38. MÜLLER, Karl August: Vaterländische Bilder, in einer Geschichte und Beschreibung der alten Burgfesten und Ritterschlösser Preussens. Erster Theil. Glogau: Druck und Verlag von Carl Flemming, 1837. Dostupné z: http://books.google.de/books?id=qeEAAAAAcAAJ&lpg=PA450&ots=sxEgczwA57&hl=de&pg=PA450#v=onepage&q&f=false

39. OBEC HORNÍ BRANNÁ, Významní rodáci. Dostupné z: http://www.hbranna.cz/historie-obce/vyznamni-rodaci/

40. PACZES Andrzej: Šlechtické rody. Hans Ulrich Schaffgotsch. Krkonoše, 1999, č. 05. Dostupné z: http://www.mzp.cz/ris/ais-ris-info-copy.nsf/aa943fb38bfdd406c12568e70070205e/56559deabbb41ed9c1256c370072fc79?OpenDocument

41. PODKRKONOŠÍ. Soubor turistických map, 1 : 50 000, 1. vydání. Nakladatelství ROSY, 1992

42. POLSKA, woj. dolnośląskie, Sudety (woj. dolnośląskie). Dostupné z: http://www.dolnoslaskie.fotopolska.eu/dolnoslaskie/WszystkieZdjecia/b16657,Sudety_woj_dolnoslaskie.html

43. PRAŽÁK Richard: Zieglerova družina a její vztah ke Slovákům, (Josef Mirovít Král, Milota Zdirad Polák) Orlické hory Podorlicko 5, s.141-154. Dostupné z: http://www.moh.cz/pdf/ohp/196.pdf

44. RIESENGEBIRGE UND DIE GRAFSCHAFT GLATZ, Meyers Reisebücher, 16. Auflage, Leipzig und Wien, Bibliographisches Institut, 1909

45. RÖCHLING, C[arl]; KNÖTEL, R[ichard]; FRIEDRICH, W[oldemar]: Die Königin Luise in 50 Bildern für Jung und Alt von C. Röchling, R. Knötel und W. Friedrich. Das Königspaar in Begleitung der Familie des Grafen von Schaffgotsch auf der Schneekoppe am 18. August 1800. Dostupné z: http://www.digibib.tu-bs.de/start.php?suffix=jpg&maxpage=61&derivate_id=175

46. SIEBELT, Agnes: Biblioteka hrabiowskiego rodu Schaffgotschów, Historia Biblioteki do roku 1914. Muzeum Przyrodnicze w Jeleniej Górze, Historia zbiorów. Dostupné z: http://www.muzeum-cieplice.pl/index.php?option=com_content&view=article&id=63&Itemid=73&lang=pl

47. SUDETY, MAPA ATRAKCJI TURYSTYCZNYCH, 1 : 200 000. Plan, Jelenia Góra 2005

48. SZLAK GÓRNICZY, Hornická stezka. Dostupné z: http://www.przewodnik.is24.pl/cs

49. ŠPINDLEROVY BOUDY, Veselý výlet, Krkonoše/19 Léto 2002. s. 16 - 17. Dostupné z: http://www.veselyvylet.cz/cz/pdf/veselyvylet_19_cz.pdf

50. TYČ, Miroslav: Matěj Milota Zdirad Polák. Polabský zlatý pruh. Dostupné z: http://pzp.unas.cz/PolakMacha.html

51. U STYKU TRZECH GRANIC, 1 : 75 000. GÓRY I POGÓRZE IZERSKIE, Plan, Jelenia Góra 2000

52. VELINSKÝ, Frederik: Krkonoše: Kamenný kruh u pramenů Labe. ČESKÝ ROZHLAS SEVER, Planetárium. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/planetarium/tajemnamista/_zprava/krkonose-kamenny-kruh-u-pramenu-labe--428996

53. VOM OYBIN BIS ZUR SCHNEEKOPPE, 1 : 100 000. 4. Auflage. Honzejk & Mates, Gablonz a.N.

54. WIKOREJCZYK, Marek Kazimierz: U stóp Śnieżki - wybrane opowiadania krajoznawcze. Z Górnego Karpacza na Polanę. Sudety, Wrocław 1998. Dostupné z: http://www.muzyczneradio.com.pl/324,artykul,z-gornego-karpacza-na-polane.html

 

PřílohaVelikost
Myslimir. po horach krkonosskych putujici.pdf6.27 MB