Saloména Marketa ze Smiřic, provdaná Slavatová ze Chlumu a Košmberka. 1618 - 1620

Zmatek u věci země České dostoupil vrchu, když císař Matiáš dne 20. března 1619 ve Vídni umřel, a nyní Ferdinand, korunovaný již prvé král Český, vládu nastoupiti měl; neboť jedině proto, že Ferdinand byl věrným a horlivým katolíkem, nechtěli jej králem míti. Když pak stavové odpověděli jemu, vůdce císařský Buquoi z Budějovic zemí dobývati počal; než vůdce stavovský Thurn s vojskem svým, spojivše s Moravany, přímo táhl k Vídni, kteréž příkře dobývati se jal, ano i na samý hrad císařský z děl stříleti dal. Té chvíle použili i protestanté ve Vídni, i odvážili se mocí vtrhnouti do hradu, kdež hrubými slovy na Ferdinanda dotírali, ano i na osobu jeho — nemajíce jiného úmyslu, než v moc svou odvésti jej, dítky jeho v nekatolictvu vychovati dáti, a v městě zavražditi ty, kteří by stranu Ferdinandovu hájiti chtěli —, anť v tom okamžení zazněl hlahol trub 500 jízdných Dampierských do hradu ku pomoci přišlých, načež ovšem buřiči rychle na útěk se dali¹ ; a když byl Buquoi druhého stavovského vůdce Mansfelda v Čechách byl porazil, musil Thurn upustiti od obléhání a vrátiti se do Čech. Zde však stavové pokročili ve zpouře své již tak daleko, že jednali o volbě nového krále, ano konečně sšedše se na sněm, zvolili sobě Bedřicha, kurfiršta Falckého, od něhož tím vydatnější moci očekávali, anť měl za manželku Alžbětu, dceru Jakuba, krále Anglického (17. srpna). Bedřich Falcký, ač zrazoval tchán jeho, lesku královskému nemoha odolati, volbu přijal, a 4. listopadu 1619 na hradě Pražském korunován jest.

Toto předeslavše, vrátíme se k rodině Smiřické. Jak nahoře povědíno, Saloména Marketa stala se dědičkou všeho zboží Smiřického po bratru, kdež druhá sestra, Alžběta Kateřina, chována byla na hradě Kumburku.

Na tuto Alžbětu, více pak na dědictví Smiřické, zřetel svůj obrátil pan Oto, řečený Krumba z Vartemberka, muž dobrodružný, ve válkách co plukovník otužilý, právě vdovec. Nemeškal vzešlý úmysl skutkem rychlým, provésti, když s věrnými svými hradu Kumburka se zmocnil, Alžbětu osvobodily jí ruku svou nabídl, kterouž ovšem co vysvoboditele z mnohaletého vězení s ochotností přijala a ihned s ní oddati se dal, načež jmenem manželky své pánem hradu se prohlásil, a v Jičíně a Hořicích od poddaných přísahu poslušnosti skládati si poručil. Uslyševši tyto události paní Saloména Slavatová, jala se hájiti dědictví své, když proti této výtržnosti s manželem svým hledala zastání u nového krále Bedřicha. Oto z Vartemberku pohnán před soud královský; teprv ke druhému půhonu od 7. prosince a na domluvu přátel svých dostavil se; však pro násilí vykonané dán do vazby na bílou věž; nad to pak dva komorníci s úředníky od desk vysláni, aby statky Smiřické k ruce neduživého Jindřicha ze Smiřic přejali, svršky a pozůstalosti všecky sepsali a odevzdali panu Slavatovi co mocnému poručníku s manželkou jeho Saloménou.

Pan Jindřich Slavata z Chlumu přišed tedy dne 1. unora 1620 s úředníky královskými a přátely svými k Jičínu, nalezl brány zavřené a žoldnéři Oty z Vartemberka osazené, i nebyl vpuštěn, až prve radda městská zaslíbila se paní Alžbětě Vartemberské ze Smiřic, že bez její vůle nikomu věrnosti slibovati a poslušností zavazovati se nebude. Když pak na to do města vpuštění komisarové listem královským se vykázali, tuť radda městská k rozkazu královskému panu Slavatovi poslušenství slíbila, žádajíc, aby město lidu Otova zproštěno bylo. Když na to komisarové do hořejších světnic zámku byli vešli ku spisování, kázala paní Alžběta sklepy zotvírati, a rozdávati vína vojákům, by si pojistila službu jejich, načež mezi hodinou 5. a 6. večerní vešla s podnapilými některými vojáky do sklepa, v němž uloženo bylo několik soudků prachu, a tu stalo se, že neopatrností opilce zňal se prach, odkudž celý přední díl zámku, kdež právě komisaři se nalézali, do povětří vyvržen, v zříceninu sesul. Šedesáte osob tímto výbuchem zahynulo, mezi nimi: paní Alžběta Vartemberská ze Smiřic, p. Jindřich Slavata z Chlumu, p. Rudolf ze Stubenberka na Novém Městě Hradišti nad Metují, manžel někdy Kateřiny ze Smiřic, Adam Abraham Bohdanecký z Hodkova na Adrspachu se synem svým Jaroslavem, poslední rodu svého, Václav Bukovský z Hustiřan a Oldřich z Gerstorfu, oba král. komorníci; sotva že deset osob v zámku na živě ostalo. Oba Bohdanečtí ještě té noci, ostatní pak teprv druhého dne ze zřícenin byli vydobýti.

Tělo Slavatovo roztřepené odvezeno do Kostelce černého, a v kryptě Smiřické pochováno; na rakev pak dán nápis: „Léta 1620. prvního dne unora uroz. pán p. Jindřich Slavata z Košmberka na dolních Černicích, J. Kr. Mti radda a komorník, maje věku svého 33 a půl léta, s pány komisary v postupování statků urozené paní p. Saloméně Marketě Slavatové ze Smiřic, manželce své, jakožto poručnici nad uroz. p. p. Jindřichem Jiřím ze Smiřic, bratrem jejím, od J. Kr. Mti nařízenými do města Jičína přijevše, tu toho dne mezi 23. a 24. hodinou nenadálým od zapálení prachu domu panského roztržením s týmiž pp. komisary a s jinými stavu panského, rytířského i jinými osobami život svůj dokonal. Jeho tělo tuto pohřbené radostného z mrtvých vzkříšení očekává.“

Mezi tím král Bedřich, vlastně stavové Čeští hledali mocné spojence, aby ubrániti se mohli proti Ferdinandovi, králi svému pravému, i měli ku pomoci své Moravany, Slezáky a Gabriele Betlena, kníže Sedmihradské, kterýž byl znamenité části království Uherského vydobyl; než odbojní Čechové sami věc svou strhli v záhubu, jelikož muže nehodného na trůn královský povolali; neboť Bedřich jsa oddán učení Kalvínskému, toto všemožně podporoval a šířil na ujmu jiných vyznání, a Škultelovi, kazateli dvornímu, úplnou vůli ponechal, když tento v staroslavném chrámu Páně sv. Víta vzácné památky minulých věkův, oltáře, obrazy a jiné ozdoby a umělecké poklady rouhavým způsobem rušil, ničil a vyhazoval, tak že nemálo horšili se i sami Čechové, nad ohavným počínáním svého bídného vyvolence. Skutek ten vypodoben řezbou na stolicích kanovnických po dnes se spatřuje.

Ostatně Bedřich dbal jen o lesk královský, o hody a radovánky; starost pak o správu dobrou království svého k srdci nepřipouštěl, nad to dosti nemoudře jednaje, když Německým vůdcům, do země povolaným, knížeti Anhaltskému a hraběti z Hohenlohe, správu hlavní nad vojskem odevzdal, a tím urazil posavádní vůdce, kteří posud věc jeho statečně a vítězně byli hájili. Než celé toto nové panství k rychlému konci pospíchalo; neboť císař Ferdinand vedení války odevzdal cele Maximilianovi, vévodovi Bavorskému, kterýž se statečným svým vojevůdcem Tilly až k Bílé Hoře u Prahy postoupil. Zde dne 8. listopadu 1620 hned po polední svedena ona nešťastná bitva, jižto hrobem blahobytu Českého po dvě století nazýváme. Tu poraženi odbojní stavové čeští i se společníky svými, celé ležení České stalo se kořistí vítězného Maximiliana, 6000 mrtvol pokrývalo krvavé bojiště, a Bedřich, král Český, — tu chvíli seděl na hradě při veselé hostině s pány i paními, a ač z bojiště posel vyslaný, vybízel jej, by pospíšil přítomností svou roznítiti hrdinskou udatnost vojska svého, nedal si rušiti kvas a zábavu veselou; když pak ale po mnohém prošení konečně předc uráčilo se jemu, aspoň z hradeb městských pohlednouti na vítězné vojsko své, tu ovšem spatřil úplnou porážku a žalostný útěk svých, a porozuměl, že i ztracena jest koruna Česká, ač lehce, však nepravě nabytá; i tak pojala jej bázeň o bezpečnost vlastní osoby, že sotva tu noc přečkal, a nedbaje na sliby Pražan a pánův, že posud obrániti se mohou vojskem četným, druhého dne Prahu opustil, a v průvodu vojenském, mezi jinými 300 jezdcův anglických, stráže jeho tělesné, do Vratislavi na útěk se dal. V Náchodě přenocoval v sobotu po sv. Martině (14. listop.).

I paní Saloména Slavatová ze Smiřic, pamatujíc, kterak manžel její i bratr protivili se císařům Matiáši a Ferdinandovi, a že nemilost i na ni padnouti musí, s synem svým Albrechtem Slavatou a bratrem blbým Jindřichem ze Smiřic, vezouc s sebou na mnoha vozích drahých věcí a nábytku, také z hradu Náchodského vzatého, za králem Bedřichem — jehož, jelikož toliko jednu zimu v Praze přečkal, králem zimním nazýváme — do Vratislavi se vydala, marné naději místa dávajíc, že Bedřich království Českého opět dobude, a ona v panství dědičná se uváže. Bedřich nespatřiv více Čechy umřel r. 1632. —

Budeť na místě svém, když předbíhajíce dalšímu vypravování po letech, již zde položíme, čeho o paní té jsme se byli dočetli. —

Paní Saloména Slavatová konečné útočiště své vzala u knížete Bernarda z Výmaru, spojence krále Švédského. Když pak r. 1631. Sasové do Čech válečně vtrhli, a s nimi mnoho vypovězencův Českých se vrátilo, i paní Saloména přijela na Náchodsko, a davši některé úředníky i poddané svolati, jim se jakožto dědičná, však neprávě vypovězená paní jich představila, a od nich slib věrnosti a poslušnosti žádala; však s vypuzením Sasíků musela i ona Čechy opustiti. —

Opět r. 1645. před bitvou u Jankova se synem svým Albrechtem Slavatou, tehdáž ritmistrem holandským, přijela do Kostelce černého, slezla v hostinci tamního purkmistra Adama Kouřimského, kdež po tři dni se zdržela. Nejdříve poptávala se po bývalé své služebnici Dorotě Svobodové, kterou, když přišla, s slzami přijala a u sebe podržela; druhého dne poslala na zámek k hejtmanu Lichtensteinskému Vilému Odkolkovi z Újezda s žádostí, by směla ona, někdy paní tohoto panství, před svým — snad navždy! — odjezdem ze vlasti, ještě jednou za svého živobytí zámek i hrobku svých otcův spatřiti; což jí i povoleno. Paní Saloména se synem svým a s onou Dorotou prošla všecky pokoje, prohlížejíc je toliko běžně, však v jednom, vyznačeném obrazem na zdi malovaným, na chvíli se pozastavila, pozorujíc vše okem šetřícím. Když pak poděkovavši se ze zámku vycházela, pošeptmo, však že ji vyprovázející úředník porozuměl, pravila: „Chvála Pánu Bohu, ještě všecko pohromadě!“ — Druhého dne odejela. —²

V pozdějších ještě letech zavedeno bylo vyšetřování při úřadu Novoměstském s pamětníky starými panství Náchodského na tyto otázky: 1.) Pravda-li, že paní Saloména Slavatová po bitvě Bělohorské se sedmi spřežnými vozy s nákladem z Kostelce nad černými lesy na Náchod přijela, tu přes noc ostala, na více vozů nakládati dala, a přes Kladsko do Sléz odejela, 2.) že r. 1631. při vpádu Saském do Čech i na Náchod přijela, statků se ujala, a sobě od poddaných přisahati dala. —

Místo a čas smrti paní Salomény jakož i bratra jejího Jindřicha blbého udati nevíme, syn pak její Albrecht Slavata co důstojník ve vojsku Holandském umřel v Brederode.

Statky Smiřické propadly pro zrádu posledních držitelův králi Ferdinandovi; neboť i Albrecht ze Smiřic, ač r. 1618. zemřelý, co účastník a zápisník strany Bedřichovy rozkazem, oznámeným dne 26. dubna 1621, ve zlou pamět odsouzen jest, a statky jeho císařskému pokladu či fisku přiřknuty. Však tu hlásil se dědic, jemuž ne tak snadno bylo odpírati pro platné jeho služby. Bylť to Albrecht Václav Euseb z Valdsteina, napotomní vévoda Friedlandský, vojevůdce na slovo vzatý, kterýž po matce své Smiřické táhl se k poručnictví nad blbým Jindřichem ze Smiřic, zvláště a vůbec ku dědictví všech panství Smiřických.³

Ač se mu všech statků nedostalo, předc znamenité jemu dědictví přiřknuto bylo r. 1622, totiž:

Kostelec nad černými lesy, kteréž panství r. 1632. přepustil knížeti Karlovi z Lichtensteina za	403.333 zl.
Hořice; cena odhadní	57.748 zl.
Kumburk-Úlibice; cena	156.874 zl. 33 kr. 2 d.
Dymokury; cena	200.000 zl.
Semily a Navarov; cena	48.063 zl. 32 kr. 2 d.
Skály; cena	120.220 zl. 53 kr.
Dub, Friedstein a Malá Skála; cena	118.416 zl. 40 kr.

Panství Náchodské nebylo jemu postoupeno; ale r. 1623. prodáno paní Magdaleně Trčkové. —

---