Prvotní zřízení země České až do 14. století.

Po osazení se v milé vlasti naší Slovanóv, pokoje milovných, protože rolnictví a obchod, umění a řemesla provozujících, z jichžto krve i my pocházíme Čechové, každá rodina buď sama, buď se svou čeledí, a některé z podrobených Markomanóv ve své služebnosti mající, přijímala pro sebe dědičně menší neb větší kus půdy či země, na které sídlo si vyrúbila, a své hospodářství začala; tudíž se půda ta nazývala dědina a oni dědiníci, všickni sobě rovni; ostatní země, které větší díl byl, ostala obecní či národní, zprvu pod dozorstvím, později, zvláště za Boleslava I. († 967.) úplným jměním (regale) panovníkovým: takto již dělila se všecka půda v občiny a dědiny. Onyno slúžily prvotně pastevcóm a lovcóm, tyto rolníkóm; k oněm počítány lesy, řeky, vody, dráhy, pastvišťata a palúky, i co ve a na nich žilo: těmto role, domy, zahrady, lúky, a vše, kam pluh a kosa se zabírá.

Po čase rozmnožená rodina stavěla si obydlí či dvory od sídla prvotního dále nebo blíže na místě pohodlném na mnoze u prostřed své půdy blíže potůčka nebo studánky; avšak po mnohá pokolení obyčejně hospodařili nedílně, majíce zboží všecko společně, ustanovivše sobě jednoho múdrého a statečného, byť ne vždy nejstaršího z rodu svého za ředitele, kterého vládykou neb starostou nazývali¹. Tu jíž menší svobodní dědiníci či zemané sluli Vládyky větší ale jmenovali se Lechové. Více vládyk a lechóv, či menších a větších dědiníkóv, jakýž nepochybně i Přemysl byl měli nad sebou vévodu. Takových bylo v Čechách mimo Pražského více, k. p. Lucký, Kúřímský, Pšovský či Mělnický a jiní. Každý ve svém vévodství vládl samostatně, a toliko v čas nepřátelských vpádů jednoho společného vůdce vojanského, vlastně vojvodu zvolili sobě, jako byl Sámo udatný, Krok múdrý. Ale tyto okolní vévody všecky poznenáhla podrobil sobě vévoda Pražský, stav se pánem či vladařem celých Čech, které, mimo vládyk a lechóv hlavně poradou dvanácti mužóv, druhdy velmi mocných Kmetóv (comites, consiliarii, primates) řídil a spravoval².

Celá země Česká dělila se na okresy, něco menší bývalých krajů, které se v politickém ohledu župy, v ohledu pak soudním popravy (okresní súdy) nazývaly. V každé župě byl hrad (castellum), vlastně město hrazené, o jakých se již v devátém století mluví. Hrad takový vystavěn nikoli na skalách, nýbrž za potřebou vody více na rovinách, na blízku řek; ohrada jeho záležela obyčejně z dřevěných srubův s náspy a ze příkopův okolo nich. Při vpádu nepřátelském sběhl se do něho lid okolní i oděnci z župy k hájení ho a sebe. Vzdálenější obyvatelé udělali si v lesích záseky a na vrších zákopy. Byltě hrad ten netoliko úřadištěm, ale i zbrojištěm a všech lidí ochraništěm. U prostřed hradu stál chrám pohanský, ostíněný stromy (lípami) svatými, spolu co útočiště všech trestu propadlých. Z pěkného dříví vyrúbený měl stěny z venku bůžkami ověsené, vnitřně pak svatyně zastřena plátnem po slúpích.

Časem prošlým, an jiné a jiné zbraně nastaly, a tudíž i způsob válečný se proměnil, nechránil dosti hrad staroslovanský; a protož skoro v každé župě ještě jeden hrad pevnější na vysokých skalách hlubokým a širokým příkopem a tlustou zdí ohražený vystavěn byl, a pouze za vojenské stanoviště, či nynější pevnost slúžil; a tak v každé župě hrad nový či tvrz, a hrad starý, či město hrazené (civitas munita) se nacházel. Obojí, hrad i město — bylo jměním z prvu národním, později pak docela v moci panovníka, majícího v něm své sídlo i úřadníky: protož také obyvatelé celé župy povinni byli, nejen hrad ten a město stavěti a opravovati, čistiti, hlásky noční v něm konati, stráže na zdích držeti; ale i k opravě cest a mostů, k sekání lesů (přeseky), k orání polí, k osení a sklízení obilí pro komoru vévodskou vysílali k němu lidi na práci. Mimo to musili po tak zvaných kobylích³ polích koně či kobyly vévodské vedle svých obecních pro zemskou potřebu chovati, na lovu naháněti, vévodu a úřadníky i lovčí jeho s holotami (psáři, caniductores) a se psy u sebe přijímati, jim nocleh a nárež dávati (hospitatio, priselica), provodem a povozem je zaopatřovati, a daň či bernu skládati, když vévoda na sněm aneb do boje jel: a to sluly roboty zemské (munera publica), ze kterých kdo se vyplatit chtěl a mohl, to učiniti na vůli měl. Kromě těchto měli ještě roboty panské, jako úroky a desátky, vše určité, lidé poddaní; avšak stav jejich nebyl nikdy otrocký, jak by se někdo domýšlel, an jim volno bylo vždy i s pány svými se súditi. Arci že někdy trpěli nátisků dosti, ale vždy jen bezprávně a protizákonně; nebo zákonové hájili jich, a předpisovali jim práva i povinnosti jejich, ustanovujíce: „Cokoli vydělá sedlák, to vše ať stěží, a jiného mimo zákon nic ať se od něho nebéře.“ Tělesná poddanost a vázanost, jako v Němcích, ještě nebyla zde, an každý svobodně stěhovati se mohl: „Jestiť páně dědina, člověk jest Boží,“ dí Štítný r. 1375.

Světské řízení celé župy obstarávali čtyři vévodští úřadníci: Župan, komorník, cúdář a písař. Župan (comes, castellanus, jakoby podkrajský) vládnul na hradě župním, ač ne dědičně, a měl na sobě vládu politickou a vojanskou v celé župě; jemu svěřena byla všecka moc vykonávací, a tudíž i ochrana soudu župného či popravy. Komorník měl na péči důchody vévodské, a jemu podřízeni byli správcové hospodářští (villici, dvořáci) na statcích vévodskýeh. Cúdař neb sudí (cudarius, judex provincialis) měl sobě svěřenou péči o spravedlnost, předsedal soudu, a řídil všecko v něm jednání z ohledu na potazy a nálezy. Písař (notarius) byl tajemníkem či sekretářem úřadu, a v ochraně své choval desky či registra soudní.

Soudové od starodávna v každé župě na sněmích (vících) veřejně pod šírým nebem držáni sluli Cúdy (sudy, soudy), později popravy; tudíž cúdař později popravec tolik co justiciarius, a byli menší a větší. Na větším předsedal sám cúdař se dvanácti kmety; někdy při důležité věci i ze súsedstva či z okolí požádány byly některé osoby k osadění takového soudu, a ty se osady jmenovaly. Při menších musili soudcové někdy slavně při oltáři přisáhati, a sluli porotci či přísažníci; někdy pak jen rukou dáním na svú čest slíbili, a tudíž soud slubný čí očistníci.

Každá okolina (vicinia), totiž jedna neb více vsí, musila státi společnou rukou za všeliký zločin (jako krádež, vraždu), který se stal v jejím okresu či újezdu (Bezirk), a jestli zlosyna nestihla neb nevypátrala, musila společně škodu hraditi, i pokutu dáti. Tak k. p. za vraždu, nebyl-li vrah vypátrán, musil každý usedlý té okoliny, ve které, mrtvola (hlava) nalezena, 200 penízků, později (od r. 1222.) jen celá ves neb okolina tolik dáti. U koho věc ukradená či líce (corpus delicti, odtud: při líčiti) nalezena, musil na svod jíti, to jest dokázati, od koho ji má, až to na posledního došlo neb svedeno⁴.

Osobám, úřady státní konajícím, vykazoval panovník s radou kmetóv a vládyk na sněmích k jich výživě pozemnosti větší neb menší, jenž se nazývaly: „dědiny kladské“; anebo zvláštní prokázanou službu kusem obecní půdy odplácel, a ta se jmenovala výsluha. Dědičné půdy, jak již řečeno, nazývaly se dědiny (alodium), a byly zvláště zprvu jednotlivé kusy gruntu, jako asi nynější panské dvory, aneb celé okresy, újezdy zvané, s jednou i s několika vesnicemi. Dědiníci, zprvu sobě rovni, jmenovali se později možnější Lechové, kteří sami na sněmy chodíce, sebe a své zastávali; ostatní pak menší slúli zemané. Opět po některém věku lechové přezvali se šlechtici, kteří tlupu lidu svého do války sami pod svú korúhví vedli ve vojště; vládykové pak či menší zemané, nemajíce komonstva, sami buď pěšky buď jízdecky do války se vypravovali, jiní u mocných pánóv v úřady vstupovali anebo ve službu se přikázali, a od nich kus půdy neb dvůr pro svůj život aneb po synech dědičně dostávali, i slúli panoši, a bývali povinni, zvláště k obhajování hradu králova, biskupova nebo pánova, se zbraní se dostaviti⁵. Kmeti čili sedláci vzdělávali a užívali gruntů zemanských za jisté poplatky, úroky a služby; nepodléhali však zemanům, ale toliko úřadům obecným krajským.