Oktavian (Octavio), kníže Piccolomini z Aragona, vévoda z Amalfi. 1634 - 1656

K snadnějšímu přehledu klademe zde kmen rodu Pikolominského, pokud Náchodem vládl.

Rod Pikolominský původ svůj vzal v Italském městě Sieně nynějšího Toskánska. Nejznamenitějí z tohoto rodu byl Aeneas Sylvius (u předkův našich zván Eneáš), biskup v Sieně, tajemník císaře Fridricha IV., a téhož vyslanec do Čech na sněmu Benešovském r. 1444., napotom papež pod jmenem Pius.II. od r. 1458. —

[Dodatek: Str. 187. a 219. (resp. 220.). Doplňujeme zde, co na dotčených stranách o knížeti Piccolomini povědíno bylo, pokud totiž zprávy bližší jsme nabyli.

Kníže Piccolomini pocházel od Kateřiny, dcery Silvia Piccolomini, šlechtice v Sieně, druhé sestry napotomního papeže Pia II., kteráž r. 1432. provdána byla za Bartoloměje Pizichamoli ze Sieny. (Smlouva svatební na listu pergamenovém posud nalézá se v zámku Náchodském.) Na tohož Bartoloměje přenesl papež Pius i jméno i znak rodu Piccolominského; neboť dvoje psaní od r. 1461. a 1462. dána na hradě Spoletanskénr od Kateřiny dotčené, kdež se podpisuje: „Kateřina z Piccolomini, svatého otce našeho papeže sestra“, v pečeti nese znak Piccolominský, kříž totiž a v něm pět měsíců, s nápisem skráceným: „Bartol. de Picolois.“ — Též se tu nalezá dvoje psaní Antonína z Piccolomini, sestřence papeže Pia II. ze sestry Laudomie; v prvním od r. 1460. podepisaje se: „Antonius de Piccholominibus Sanctissimi Domini Nostri Nepos, castellanus S. Angeli et gentium, armorum Sanctitatis præfatæ comissarius generalis“ — ; v druhém od r. 1461. zprávu dává Sienským, že Jan II., král Sicilský, dal jemu za manželku Marii, dceru svou s vévodstvím Amalfi a hrabstvím Celano, přimnoživ erb jeho znakem z Arragony. — ]

Sylvius Piccolomini, hrabě ze Sticiano, byv komorníkem a tajným radou císaře Rudolfa II., statečně bojoval ve válkách Uherských. Syn jeho Oktavian, aneb dle vlaského Octavio narodil se r. 1599. z matky Geriny v městě Sieně. Co mladík 17letý vstoupil do služby vojenské krále Španělského v Lombardii; když pak r. 1618. ona záhubná válka 301etá v Čechách původ svůj vzala, vévoda Toskanský císaři ku pomoci poslal 500 jízdných, z nichž jedno sto podřízeno našemu Octaviovi co ritmistru, s kterými v Uhřích započal dráhu svou, napotom i šťastnou, i slavnou. Bojoval ve Vlaších, v Nizozemí, a ve všech končinách říše německé udatně a dosti šťastně. V krvavé bitvě u Lützenu r. 1632., kdež padl král Švédský Gustav Adolf, postoupil Piccolomini s plukem svým sedmkráte ku předu, pět koní pod ním padlo, on sám čtyrykrát raněn, a poslední s plukem svým bojiště opustil. Kníže Valdstein znamenitě odměnil se všem svým vůdcům; Piccolomini zvláště obdarován byl, dostav 10.000 tolarů. Napotomně Piccolomini výše postupoval, až konečně stal se nejvyšším vojevůdcem, vévodství Amalfi obdržel, a po vojně v Nizozemích od krále Španělského poctěn byl nejvyšším řádem zlatého rouna.

Jak již povědíno, Piccolomini hlavní měl podíl na svržení Valdsteina; neboť pod Valdsteinem postaven byv, každé jeho hnutí pozoroval a císaři oznamoval, jakož i tajné nařízení obdržel, zmocniti se ho živého neb mrtvého, když osobně ve Vídni zrádu vrchního vůdce svého byl předložil. Jelikož, prý, napotom z pokladu Valdsteinova štědře se byl obmyslil, nemínil jej císař více obdarovati; tím ale Piccolomini uražena se stavě o propuštění mluviti počal; upokojil se však, když od 1. března hrabě Šlik psaním jej ubezpečil, „že psaní jeho císaři odevzdal, kterýž nemůže pochopiti, coby jej k takovému úmyslu pohnulo“, a docela více na propuštění nepomýšlel, když dne 10. května 1634 od císaře obdarován byl panstvím Náchodským¹ „za platné a hrdinské služby císaři prokázané.“ — Toto panství Náchodské rozšířil, když r. 1636. od duchovního řádu Servitského, totiž jeho vikáře generalního kněze Josefa Maria Soarez za 4663 sß. míš. koupil statek Mískolezský, totiž: Mískolezy dvůr poplužní s poplužím a vsi Mískolezy s Újezdcem; — r. 1637. statky Vesce a Heřmaničky, kteréž Jindřichovi Strakovi z Nedabylic, regentu panství Trčkovských, byly v pokutu vzaty, a ve 30.000 zlatých za služby postoupeny císařskému plukovníku Štěpanovi Verfenu (de Weruene) de S. Mauritia, od něhož je kníže Piccolomini převzal za 9000 zlatých, dne 16. května 1637; a konečně statek Šonovský r. 1641. od Petra Straky z Nedabylic za 11.000 zlatých. Zvětšené takto panství Náchodské, maje k tomu od J. Cís. Mti. od 17. července 1642 povolení, učinil zbožím nedílným či majorátem, dědičným v rodině Piccolominské. (Zakoupil sice také r. 1651. panství Hradiště nad Labem za 100.000 zl.; však bylo opět odprodáno r. 1661.) Za další služby daroval císař generáli svému Piccolomini 80.000 zl., které dle dopisu vlády zemské z Hradce Štýrského dne 16. října 1643 dostávati a vybírati měl z užitků rtuťových v Idrii. Bychom pak již dopověděli, Piccolomini konečně povýšen dne 8. října 1650 do stavu knížat říšských i s potomky svými, a nebyloliby těch, s potomky bratra svého Eneáše Sylvia; jak se i napotom stalo. —

Sotva že dne 25. unora 1634 Valdstein a Trčka v Chebu byli zavražděni, již nový velitel vojska Gallas poslal do Hradecka 80 práporů lidu jízdného, a z těch určeno 60 práporů na statky Valdsteinské a Trčkovské; Náchodským pak zvláště oznámil, že jim pošle setninu Gordonových dragonů na stráž či salvaquardu.² Však drahá byla stráž tato v městě, neboť denně dostával sprostý mimo peněz 4 libry chleba, 2 libry masa, 2 pinty piva; setník bral šest takových porcí, poručík pět, praporečník čtyry a k tomu víno. Druhé té stráže poručík s desátníkem od pluku Ditrichsteinova vybral za dvě neděle v dubnu 170 liber masa a 70 pinet vína. V takovém vydírání zvláště vyznamenal se po celý květen setník Bleyleben od pluku Strozzi; neboť ten denně zval k sobě důstojníky a jiných veskrz táhnoucích osob až i do čtyřidceti k obědu, i museli mu sousedé kolikero jídel dávati a po vědru vína; a ještě nestačilo. Ve Skalici mezi velikonocí a sv. Duchem stráži své dali 30 sudů piva z pivovaru panského, které po dvou letech městečko zaplatiti musilo. Ač tato salvaquarda po celý rok na Náchodě zůstávala, předc mnoho platná nebyla; neboť již 15. března v noci vpadli cís. jezdci na panství a ze dvorů Ratibořického a Dubenského po 11 koních pobrali a 121 kusů dobytka hovězího; na to 25. dubna vzali i 3 koní dvorských. Z ostalých koní ve dvořích 37. odvedeno k dělostřelstvu a 20 ponechali sobě cís. komisaři Ditrichstein a Strozzi, kteří panství k ruce císaře přijímali na konec března; a na ten způsob z 98 toliko 7 koní při dvořích ostalo na konec května. Podobně dalo se s jiným dobytkem; neboť v polou květnu po dvakráte cís. vojáci, od Brúmova se přihrnuli na Sychrov, a všecky ovce, 505 kusů, odehnali, k tomu 60 ovec z Risenburka, a nad to 14 darem obětovaných nejvyššímu Lamboj v Brúmově. Ostatní dobytek: krávy, jalovice a ovce, přišel k zabití ve vojenských zásobárnách či v profiantu, an po tři měsíce vojsko větší, na Brúmovsku tábořilo; neboř Arnheim, vůdce Švédský a Saský, dne 13. května u Lehnice porazil císařské, kteří rychle couvali na Trutnov, Brúmovsko a k Náchodu. Tudýž od 18. května znikl zde takový zmatek s hrůzou, že obyvatelé do hor a lesů utíkali, a mnozí z nich ani do sv. Václava domů se nevrátili; neboť netoliko vojsko zde ubytované zle pustošilo, ale i nájezdy od Jaroměře a Opočna sem byly činěny. Trpělyť s sebou i vsi šosovní; tak v Starém Městě pobrali 16 koní a několik krav, v Poříčí 6 koní a 19 krav; Bílovečtí s Malopořickými udali škod za pobrané věci a dobytek 1088 sß., koně počítajíce po 20 — 25 sß. Když pak čtyry prápory Charvatův do Bílovce byly položeny, zůstavše zde do devátého dne, obilí do posledního snopu vycuchali a svršky i dobytek pobrali; i nezbylo tu ani koní pro vojenské dovozy, tak že skutečně dne 11. června poddaní z panství obilí do skladu vojenského na Brúmov vezli — na trakařích. Na to dne 15. června tři zástupové vojska cís. od Trutnova do Skalice vpadli, 17 sudů piva vypili a 310 korců sladu pšeničného pobrali. — Samojediný rytíř na tvrzi v Starém Městě utrpěl v tom půlletí škody za 900 sß. — V červnu a červenci páslo se kolem města přes 700 kusů dobytka hovězího, kterýž sem byl lid. okolní pro bezpečnost sehnal. —

I v sousedních městech lépe se nedařilo. Poličtí píší 26. srpna, že jsou všickni na útěku, ač nevědí, kam se díti; — a dne 27. srpna prælat Brúmovský píše Šadímskému do Náchoda: „Dnes posílám kněží své pryč, pokud budou moci projíti, a já za nimi se strojím před nepřítelem, velitelem Saským.“ Témuž písaři radnímu dává zprávu Jan Beran, jinak Hradecký, písař radní Dvoru Králové dne 25. listopadu: „V městě našem v této letošní ráně Boží morové do 350 osob, a to nejvíce mládeže, odešlo. O těžkostech, kterých město Dvůr od lidu vojanského cis. i nepřátelského pokusilo, vymluviti ani vypsati nelze; nebo když jsme se na nejvejš vydali, naposledy dokonce nás vyšturmovali a vydrancovali. Při tom faře chrámu, škole a domu radnímu neodpustili, všecko vytloukli. Ze chrámu kalichy, monstrance a jiné ozdoby pobrali, a velebnou Svátost oltářní po zemi rozházeli. Není koní ani krav, a role neoseté. Slituj se, Pane Bože!“ — Hradečtí pak projevili se k J. Cís. Mti. takto: „Jakým potud Králové Hradec, město a kraj ten celý, jak našich tak nepřátelských vojákův loupežím a záhubám podrobeno jest a bylo, patrně toho dokazují zbořeniny ulic, zpoušť a bezlidnost městeček a vesnic, vraždy a zkáza lidí, když ne i duší! — U pluhu vidíme lidi místo hovad zapřažené, mládež bez kázně a literního umění, a dospělé bez mravu, an chrámové pobořeni a nebo po mnohá již léta zavříni jsou; a tudýž křésťané bez bázně Boží, bez zákona Páně, bez pomnění na život věčný!“—

Konečně Colloredo vytlačil Švédy a Sasíky z Čech, a dne 16. srpna 1634 arcikníže Ferdinand nad nepřátely dobyl slavné vítězství u Nordlingen, a po dlouhém vyjednávání uzavřen mír v Praze dne 20. května 1635. —

Piccolomini ujav panství Náchodské, za plnomocníka ustanovil zpovědníka svého kněze Pavla Orsini; sám pak Náchodským k snažné jich prosbě, by jim potvrdil jich výsad a svobod, odpověděl ze Svinibrodu dne 10. pros. 1634 v ten smysl: „Umínil jsem sobě výsady a svobody městu a panství Náchodskému, jakožto věrným mým poddaným, potvrditi všecky, a toliko vaření piva ve zvláštním uvážení zanechati;:však jim listem tímto moc dávám, aby oni dle líbezné vůle piva vařiti, prodávati, a jedenkaždý k zisku svému obracovati směli; toliko aby u věci té a jiných případnostech hleděli se zachovati dle ustanovení mého plnomocníka kněze Pavla Orsini.“

Po roce v té samé záležitosti psal plnomocník Orsini z Vídně dne 8. října 1635: „Pamětliv prokázané uctivosti, kterou jste mi hned při ujetí tohoto panství Náchodského projevili, a maje lítost nad bídami vašimi nemalými, které na vás uvalil lid nepřátelský a císařský, tak že obec ta velice zašla a domů mnoho pusto leží: aby obec vaše aspoň k předešlému způsobu přijíti mohla, a pro lepší vaše i dítek vašich vyživení, míním ten obecní pivovar opět pustiti vám, a docela osvoboditi mocí mně od J. Hrab. Mti., pána vašeho milostivého, danou, tak aby jedenkaždý v městě Náchodě, dle obdarování pánův předešlých, v městě piva vařiti, ano i do krčem těch vesnic, ku kterým právo máte, vystavovati svobodně beze vší v tom překážky mohl.“ — Však proto předc r. 1636. právo vaření piv a vystavování přísně zakázáno sousedům Náchodským, Skalickým a Úpickým, a naprosto vrchnosti pozůstaveno. —

Rok 1635. nastal, však úlevy Náchodským nepřinesl, jak svědčí žádost raddy městské od 4. unora zaslána J. Mti. Markrabímu (?) v tato slova: „Oznamujeme poníženě V. MMti., kterak dne 11. ledna tři praporce lidu jízdného od pluku nejvyššího p. Baltasara Maradase nám do města Náchoda rozloženo bylo. Na tyto jezdce musí se přidávati z vesnic 114 porcí s velikou záhubou; ale tyto porce nám sousedům v městě vojáky majícím k malé jsou platnosti; poněvadž páni oficíři takové porce na peníze k užitku svému obrací, my pak ubozí na nejvejš ochuzení lidé, jsouce sami s ženami a dítkami žádostiví toho kousku chleba, vezmi ho kde vezmi, je obživovati musíme. K tomu páni oficíři i vojáci na žádné mírnosti přestávati nechtí, nýbrž všeho hojnost a nejlepších pokrmů, vína a piva z dostatku míti chtějí. Nad to co jsme obilíčka buď ve stodolách buď něco sutého zachovali, to nám již na větším díle pobrali, svršky a šaty pokradli, dobytka mnoho odehnali, včely poloupali. A ač jsme u milostivé vrchnosti prosebně žádali o stavení takových škod a zádav, a sám p. hejtman panství tohoto s pp. ritmistry o to mluvil, ničehož jsme předce nepořídili, nýbrž čím dál tím větší škody se nám dělají, tak že již mnoho domů od těch vojákův pobořeno i vypáleno. Nevědouce my ubozí a již na úplnou záhubu přivedeni chudí lidé co si počíti, a již téměř ani kousek chleba nemajíce, za tou nesnesitedlnou, k dalšímu vytrvání nemožnou příčinou tuto svou poníženou žádost dle vůle naší milostivé vrchnosti klademe V. MMti., pokorně pro hojnou odplatu Pána Boha prosíce, že se nad námi chudými a ztrápenými slitovati, a ty vojáky od náš milostivě vyzdvihnouti ráčíte, abychom do konce k zpuštění nepřišli, anóbrž sobě a dítkám obživu pracně vydělávati mohli.“ —

Teprv po čtyřech nedělích žádost jejich vyplněna byla, když jezdcové na Opočensko přeloženi byli. Byloť pak při těchto třech praporcích jízdných 200 mužův, 140 pacholkův, 40 pacholat a 51 žen; na kteréž měšťané naložili 4200 zl. a 950 korců obilí, kteréž i na Opočensko za nimi posílati musili. Pro velikou obtíž za těchto 48 dní deset sousedův raději od svých domů pryč odešlo; — neboť jak tato vojenská chasa sobě počínala, seznáme i z toho, že dne 1. unora šest jezdcův se stráží Červenohorskou přepadlo času nočního Jana Jukličku, chalupníka u mlýna Ratibořického, kteréhož přadénkami za lůno svázali, ním po zemi smýkali, jej kopali, ostruhami pškali, loučemi pod paží pálili, a ženě před očima jeho násilí učiniti se strojili; a všecko to mučení tyranské jen proto, že se spokojiti nechtěli šesti tolary od něho jim danými. —

Kterak panství Náchodské vyhubeno bylo, poznáme z některých udání. Domenico Brunacci, kapitán na zámku Náchodě, psal jakémus plukovníkovi dne 8. května 1635: „Těžce zasívám, proto že koní není; však starám se všemožně, aby dvory J. Mti. pána k zasetí přišli, a již 1046 korců zaseto, ač rozličné partaje (tlupy) sem tam se plahočí. K setí sehnal jsem asi 150 sedlákův s koňmi, což na mou žádost a ve jménu J. Mti. pána na pět dní učinili; i přidal jsem k nim několik mušketýrův s trubačem a helepartou, aby se do kola postavili a bránili, kdyby jim která tlupa koně bráti chtěla, a tak o koně nepřišli. Jinak zaseti bych nemohl, an koní dvorských není. Také Vás žádám, abyste od každé setniny jeden čtyrspřežní vůz odeslal, také něco prachu, granátů a střeliva na hrad Náchodský dodal. Podobně pošlete nějaký dobytek; neboť zde máme zdi holé, a to asi čtyřidceti vojáky sprovoditi poručte. Mušketýry na panství mám samé domácí, však mělbych raději cizích asi 40, a na stráž 10 dragounů.“ — Když vrchnost tak těžce zasívala, což teprv poddaní!? — A předc ještě panství Náchodské od vojska šetřeno bylo, jelikož Piccolomini byl hlavním vůdcem císařským. — Ten čas od sněmu ustanoveny byly komisse za příčinou ustanovení berně, a ta na Náchodsku nalezla, že ač panství to roku 1620. na 1280 osedlých, a r. 1.631. toliko na 796 bylo počítáno, nyní v těchto vojanských bězích od lidu nepřátelského i císařského na větší díl k záhubě přišlo, tak že živností zpustlých, pohořalých a prázdných vesměs 676 se nachází, a hospodářové jich při rolích nazvíce neosetých nemají dobytkův, ani obilí, ani jiného, z čeho by kontribuci J. Cís. Mti. dávati mohli. Za tou příčinou panství počítáno toliko na 120 osedlých.

Roku 1636. na jaře rozpůjčila vrchnost poddaným 1000 korců žita po 2 zl. 40 kr., a též tolik ovsa po 1 zl. 22 kr. až do sv. Havla k zaplacení. —

Na opevňování hradu Náchodského použito času míru zemského, když co započato hrabětem Trčkou, nyní dále vedeno. Tak hned r. 1636. ve hradbách vyzdvižena zeď 100 loket dlouhá a přes tři lokte silná, do níž spotřebováno přes 600 korců vápna. Vůbec v letech 1635 — 1638. ku všelikým stavbám, zvláště hospodářským, napáleno přes 200.000 cihel a svezeno 2000 korců vápna.

Však nové a horší nesnáze vojenské opět se blížily.— Gallas, vrchní vůdce císařský, v Němcích severních šťastně vedl nově započatou válku; než nový vůdce Švédský Banner, muž to ukrutný, Gallase v Pomořanech porazil a do Čech zpátky tiskl r. 1638., a když byl 24. dubna 1639. v Sasích u Chemnice cís. vůdce hraběte Rudolfa Morzina v bitvě úplně přemohl, nic nebránilo jemu vtrhnouti do Čech přes Děčín a Litoměřice, u Kostelce nad Labem porazil císařské pod Hofkirchenem, kteréhož i jal; že pak u dobývání Prahy nadarmo se přičinil, obrátil vojsko své po zemí, kterouž od jednoho konce k druhému zuřivě pleniti počal; 6000 vesnic tu popelem lehlo, ano samojediný plukovník Švédsky Adam Pful vychloubal se, že sám 800 vesnic vypálil! — O nich píše V. V. Tomek v Dějích země České: „Bylo 24.000 Švédů, platu neberoucích, než od loupeže se živili, plenili krajiny, obyvatele k placení holdů velikých nutili; kteří dáti nechtěli, ty bili, trýznili, vraždili, všelikou ukrutnost konajíce, nešetříce ženských a dětí i stáří vysokého; také chytali jesuity a jiné kněží katolické, mučili je a upalovali, posmívali se obrazům v kostelích, bořili je, rozmetáváli. Od nich nakládány jsou kořisti veliké na lodě, a po Labi ze země vyváženy, zvlášť obilí všelikého, kteréž na poli krátce posekávali, klasy nevymlácené ve kvapu zbírajíce. Co vzíti nestačili, spálili neb kopyty koňskými rozšlapali a zkazili, ničeho, ani chalup, ani šatů, ani potrav lidu nenechávajíce, kteříž utíkali na hory a do lesů, kde mnozí hladem a zimou pomírali.“ —

Sotva že došla zpráva o porážce u Chemnice, ihned poručeno, aby každý 15tý muž s dlouhou ručnicí (mušketem), pobočnicí (šavlí), olovem, prachem i stravou na celý měsíc opatřený, a ve věcech vojanských zkušený dne 17. května do Hradce Králové odeslán byl; i posláno z Náchodska 14 mužův. Mezi tím písař radní Kralodvorský psal Náchodskému dne 12. máje: „U velikém strachu a nebezpečí trváme; u Semil a Vysokého již přes 300 jízdných nepřatelských. Tohoto týdne zámek opanovali, a úředníka Jana Šaška se dvěma jinými a několika vojáky zajali, žádajíce výplaty 500 zl. za jediného Šaška. Též rozkázáno, aby všecky mosty přes Labe od Hradce až k Vrchlabí zbořeny byly.“ — Však již dne 17. června Banner zmocnil se Hradce Králové, a 7000 tolarů zholdoval. —

Na hradě a v městě Náchodě přes zimu posádkou byla cís. setnina, jejížto setník Rittberk za březen a duben sám 120 poslů z města rozeslal a denně 1 zl. servisu bral. A že v těchto dvou měsících množství vojska cís. ze Sléz přes Brúmov a Levín do kraje procházelo, žádána, jak obyčejně, pro ochranu před tím vojskem salvaquarda. Ku konci května sebráno na hrad 150 mušketýrův a pět myslivcův z panství, ku kterým přidáno 70 vojákův z Kladska³ , jakož i dne 15. května pět centů prachu přivezeno. Této posádce velel setník Felice Tancredo a poručík V. Monfredo; ale stráž u bran městských sousedé sami vykonávali, majíce svého desátníka i bubeníka až do příštího jara. I zaharcovala si zdejší posádka s jinými dne 13. června až za Jaroměř, kde zajavši 50 Švédův, na hrad s sebou je přivedla; což mělo býti odpovědí na dvoje psaní od 8. a 11. června, kdež vybízeni byli, aby se Švédům vzdali. Však ihned sbor nepřátelský vytrhl až do Skalice, kteréžto městečko poplenil, vypálil, a ze sladovny 300 korců obilí odvezl. Tyto nájezdy nepřátelské tak často se opakovaly, že za celé druhé půlletí toliko šest várek ve Skalici bylo uděláno. —

Náchodští u hrozícího i jim nebezpečenství chystali se k odporu tuhému, i nastrojili vnitř při zděch lešení, fortny zazdili, sruby před branami nadělali a silnými koly či palisady opevnili, ve dne v noci bedlivě strážíce; neboť i doslechli, kterak se nepřátelé mocně na ně strojí. Z Kladska přivezeno sedm centů prachu, a na hradě vytaženo dělo na velikou věž. —

I nemeškali Švédové, majíce v moci své Smiřice, Opočen a Nové Město, i na Náchod se táhnouti; neboť když prvé dvoje psaní dne 22. července ze Smiřic a druhé dne 23. z Opočna bylo přišlo s výhrůžkami vyplenění a vypálení, v pondělí, dne 25., dva pluky jízdné Náchod obklopily, rozloživše se hlavně v Radechové dolní, Babí a Bílejovci. Vůdce jejich byl nejvyšší lieutenant Švédský hrabě Zdeněk z Hodic a Olbramovic, někdy pán Moravský. V noci na úterek vypadli na Plhov a do předměstí horského až k samé bráně, pobravše v domech, co mohli, načež položili se polem na dolině za hradem po obilí urostlém. Téhož dne po čtyrykráte skrze trubače vyzvání učiněno, aby hrad i město Švédům se vzdaly, jinak že mečem a ohněm budou dobývány, a co živého, povražděno; než místo odpovědi stříleno z hradu, kdekoliv nepřítel se přiblížil, až i několik bylo poraněno i pobito. Přesvědčiv se hrabě Hodic, že nemaje žádných příprav k obléhání, s vojskem svým ničehož proti Náchodu poříditi nemůže, téhož ještě dne odtáhl. Tak den památný sv. Anny Náchodským stal se dnem strachu i radosti. K večeru pak dal hejtman zámecký měšťanům sud piva, že se byli srdnatě zachovali. Však okolí Náchodské dvoudenní návštěvu Švédskou zle zažilo; neboť tak městys Hronov vypálili, a v Radechové dolní sedm statků v popel obrátili, pobravše jinak lidem svršky a dobytek.⁴

Později Náchodští strasti své sami vypsali vrchnosti v tato slova:

„S pláčem a velikou lítostí před V. Hrab. Mti., jakožto milostivé vrchnosti své, tajiti nemůžeme, nýbrž poníženě oznamujeme, kterak léta tohoto 1639. přede dvěma měsíci nemalá síla lidu nepřátelského Švédského, na nás pro naše veliké hříchy od P. Boha dopuštěného, sem do království českého přitáhlo, a skrze ustavičné, a téměř každé hodiny dnem nocí silných zástupů všady po celém panství Náchodském do městeček a vesnic přijíždění lidé poddaní netoliko o dobytek všecek, svršky a nábytky, ale i o hrdla svá střelbou a sekáním, trápením a soužením přichází. A kdo ještě jakékoli věci ve skrýších uschoval, dobytím a uzmutím toho všeho jest zbaven. O tom soužení možno není V. Hrab. Mti. dostatečně vypraviti a vypsati. Město naše i se šosovními vesnicemi každodenním hlídáním jak sebe samých, tak i hradu V. Hrab. Mti. strážením v povinné věrnosti trváme. Majíce od nepřítele několikerá psaní i ústní zkázání učiněná…. ničím se ustrašiti nedáme v té pevné naději, že brzkou pomocí osvobozeni budeme; nebo v tomto uzavření, co máme, již pro hlad nestačuje. Venkovští pak lidé s ženami a dítkami, jsouce chleba žádostiví, po lesích a horách bídně při hladu se nuzí. A tak my věrní a chudí lidé k V. Hr. Mti., své Bohem dané vrchnosti, s tímto smutným spisem důvěrně se utíkáme, a pro P. Boha pokorně prosíme, abychom při starodávných výsadách zachováni byli, a v daních nám uleveno bylo.“ —

Po odjezdu Švédův pokračováno s velikou pilností na opevňování hradu Náchodského. Na severní straně hradu, asi kde nyní rejdiště koňské, vyroubena hradba nová na 12 stěn vysoká; střelivo i obilí z Kladska přivezeno. Že pak nepřítel na mnoze mlýny pálil a ničil, velký mlýn městský ohrazen náspem a hradbou na pět stěn roubenou až po olejnu; valcha a chlívy zbořeny, a na místě jich jakož i za vodou u vantrok na louce zhotoven srub či citadella se střílnami. —

Mezi tím Švédové nekřesťansky po Čechách zuřili. Jesuita Bohuslav Balbin, slavný to dějepisec český, o tomto roku praví, že třetí díl Čech byl vypálen, an někdy najednou až 100 vsí hořelo. — Protož také císař Ferdinand III. psal Kardinalinfantovi do Vlach, že veliká potřeba nutí, aby v Nízozemí od boje s Francouzy poodloženo bylo; z Čech ale aby mohl vypuzen býti nepřítel, že nové vojsko sbírati nařídil, a polního maršálka Piccolomini zplnomocnil, aby co nejdříve zjednal 8000 jízdných a 18000 pěších, na kteréž ať infant co nejdříve hledí peníze poslati, a sice na jezdce po 40, na pěšího po 10 tolařích. — Skutečně také arcikníže Leopold za vrchního velitele vojska císařského byl jmenován, a jemu přidružen Piccolomini, který byl v Nizozemí u Diedenhofen slavného vítězství došel nad Francouzy. —

Ač město Náchod ten čas znepokojováno nebylo, předc Švédové nájezdy své na panství opakovali z Noveno Města; pročež když na konec září posádka Švédská z většího dílu k Hradci byla odjela, sebrali se Náchodští z města i vesnic, a ozbrojení až k Novému Městu přitrhli, když byli dříve na čisto vydrancovali Dvůr Šonovský, patřící rytíři Petrovi Strakovi z Nedabylic na Šonově a Třtici, kterýž ten čas na Novém Městě se zdržoval, přátelsky se maje ku Švédům, ano i když v unoru 1640. lid císařský Nové Město obléhal, měšťany tamnější přemlouval ano donucoval, aby koruně Švédské věrnost přisahali.⁵ — Dosti brzo však odemstili se Švédové, a sice dne 30. listopadu; neboť když byl vyloven rybník Zličský, k čemuž pro bezpečnost lidu z hradu Náchodského 50 jízdných a 16 pěších, z města pak 60 mušketýrův bylo posláno, a sedláci na 23 vozích ryby na hrad vezouce, mezi lesy proti Lhotkám přijeli, tuť pojednou vyřítili se Švédové ze záloh lesních, a pobivše na 120(?) osob, ryby i s 80 koňmi tažnými i vojenskými pobrali; však při té bitce zastřelen i jeden důstojník Švédský a několik vojákův. —- Odtud šli nové hrozby Švédské Náchodským, že proti nim celou mocí vytáhnou a město vyvrátí, a pak ani psa ani kočky živiti nebudou. Aby tedy dalším škodám a nájezdům předešel, ředitel panství smluvil se s velitelem Švédským o jistý plat, ranzion zvaný, na nějž roku příštího židé Náchodští 500 tolarů vrchnosti spláceti museli. — Takovýmito nájezdy ale i obilí na mnoze zničeno bývalo, tak že téhož roku vrchnost Náchodská od desíti dvorů sklidila a vymlátila toliko 920 korců, a sice 230 k. pšenice, 430 žita, 80 ječmena (po vysetých 120 korcích); ovsa pak po 1130 korcích vymláceno toliko 180 — A že na podzim velmi málo zaseto býti mohlo, celý výtěžek o žních roku 1640. vynášel toliko 2060 korců, totiž: pšenice 5, žita 185, ječmena 380 a ovsa 1520. — Co a mnoholi mohli ubozí poddaní skliditi!? — A předc museli na vojáky, r. 1639. na hradě chované, poddaní s městem, kteréž s vesnicemi šosovními na 84 osedlé bylo počítáno, ve dvou lhůtách zaplatiti 2627 zl., mimo co na výtravu dávali. —

[Dodatek: Dne 26. ledna 1640 Albrecht Ctibor Pecinger z Bydžina, Albrecht Kapřík z Lesonic a Rudolf Straka z Nedabylic píší hraběti Octaviovi Piccolomini, že od vpádu nepřítele do Čech ze statků svých na hrad Náchodský se utekli, kde již 37. týhoden trvají; a jelikož všecku hotovost svou protrávili, prosí, aby jim potrava potřebná na sečkanou byla udílena.]

Rok 1640. přinesl konečně úlevu krajině naší aspoň od nátisků Švédských; neboť dne 17. unora přitáhl polní maršal Piccolomini s polním zbrojmistrem Francesco Marchese de Caretto před Hradec Králové, kterýž obléhal, až se dne 20. Švédové vzdali; načež vypuzeny posádky švédské z Jaroměře, Smiřic a Nového Města (28. února). Ze Smiřic do Náchoda přivedeno 200 zajatých. — I byl téhož roku na dobro z Čech vytlačen Švédský velitel Banner s vojskem svým. — Z dopisu ředitele panství k vrchnosti vynímáme od 31. října „že není radno rozpustiti mušketýry až na 20, jelikož nepřítel na osm mil vzdálený, v silných tlupách na blízko přiklusává“ —, dne 20. prosince pak oznamuje, že 12 pluků vojska císařského v Čechách přezimovati má; i prosí hraběte pro Boha, aby se postaral o chléb poddaným, a nebude-li jim kontribuce slevena, že jich třetí díl utéci musí.

Roku 1641. dne 5. unora přijel na Náchod generál Piron, a po tři dní prohlížel pevnostní hradby na zámku, kdež nové dvě baterie jsou připraveny; Šretr, zvonař na Plhově, ulil do nich čtyry nová děla. jejich váha udána na 22 centů.— Doutnáků nasoukáno 12.500 sáhů; podkov nakuli kováři plný tisíc. Veliké opravy dály se i na vyhořelých hospodářských staveních; tak na hrad Risenburský vyhořalý podťato na podzim 10 sß. drev ve Žďáru. —

Roku 1642. válka vedena po Moravě a Slezích; když pak Švédský velitel Torstenson císařské u Svidnice porazil, na pokřik, že nepřátelé přes hranice do Čech padli, odehnán ze dvorů všechen dobytek do kraje, a z poddaných odesláno 155 mužů a ozbrojeno na obhájení hradu; v městě pak sousedé sami stráže vykonávati museli; oboje až do zimy. Na ozbrojení koupeno z Lince 90 pušek. Na hradě vyroubeno nových hradeb po pěti stěnách 36 polí, po osmi stěnách 12 přerubků, a po desíti stěnách 12 polí; k tomu uděláno 8 budek pro stráže, a naráženy nové koly pro sedm děl. Spotřebováno k těm pracím 720 kmenů.

Připomenuto zde budiž, že když téhož roku vojsko císařské proti Švédům do Moravy spěchalo, nařízeno jest, aby každou středu a pátek okolo chrámu Páně držán byl provod a po něm mše sv. zpívaná, mimo to aby každodenně o půl třetí hodině se zvonilo po čtvrt hodinu, a tím lid k modlitbě povzbuzován byl. A jak zvoněno bylo, tu každý buď doma při práci neb na cestě kleknouti měl, a k Božské milosti srdečnou prosbou volati vroucně, aby Bůh oheň války zahladiti, prospěch vojsku cís. dáti, a zemi pokoj uděliti ráčil. — Však ač Brna proti Torstensonovi obhájili, a jej couvajícího přes Moravu a Slezsko následovali, předc proti němu arcikníže Leopold a Piccolomini ztratili bitvu u Lipska (2. listop. 1642), že do Čech utéci museli.

Roku 1643. vrchní velitelství vojska opět odevzdáno Gallasovi; neboť Piccolomini požádán byl od krále Španělského. Torstenson opět do Čech vstoupil; přes Mělník, Poděbrady, Chrudim, Litomyšl zem protáhl, a do Moravy zašel, kde celé léto a podzim zůstal, až pak náhle k severu se obrátil, a do země Danské rychlým postupem pospíšil. Gallasův hlavní stan byl v Hradci Králové, kdež se vojsko cís. shromáždilo, na kteréž od března měsíce z jednoho osedlého odváděno bylo měsíčně 45 liber chleba po 1 kr., 23 libry masa po 3 kr., 45 liber sena po 1 1/2 kr., 45 pinet vína po 2 kr. (?), půl třetího korce ovsa za 1 1/2 zl., a hotových peněz po 2 zl. Ten čas v dubnu a květnu přebýval s 23 osobami a tolika koňmi kvartirmistr osobní stráže arcivévody Leopolda ve Skalici. Vojsko i nyní lid nešetřilo, ale bralo, kde co bylo; tak zdejším poddaným svršky, dobytek a 69 koní, jmenovitě ve Studenci 14, ve Rtyni 6, v Radechové horní 4, [Dodatek: v Kramolné a Trubíjově 7, v Batňovicích 5, ve Vysokově 4, v Slatině 3 aj.] Když generál Gallas za Torstensonem se hnul, prošel ze Slezska přes Náchod (21 — 24. června) generál Hofkirchen se šesti prápory, odpočinuv si zde po dva dni a dvě noci, z nichž 650 jízdných Kolomberkových v Poříči bytovalo, 75 korců ovsa zkrmilo, a mimo několika krav 9 koní ukradlo; –taktéž Poláci v Babí 65 korců, a Charvaté v Čermné České 70 k.ovsa zkrmili– [Oprava a dodatek: pluk Polákův dne 22. přes dvě noci přeležel v Babí, a mimo masa, chleba a piva 65 korců ovsa spotřeboval.]. Každému jezdci dáno (na dva dni) 4 libry chleba, 3 libry masa a 3 pinty piva. — Když pak vojsko na Moravu bylo odtáhlo, posíláni jsou dělníci do Hradce Králové na opevňování města od června do srpna. Při tom opět pokračovalo se na opevňování hradu Náchodského; vyroubeno totiž 35 polí po pěti, a 10 polí po sedmi stěnách, k nim připevněno 28 sß. kolů. K tomuto roubení vzato z lesů Trubějovských 800 kmenů. Mistři tesařští placeni denně po 10 gr., a tovaryši po 8 groších. Pro děla zdělána baterie, přeložena 8 trámy a pokryta 40 fošnami, druhá z délí 8 sáhů, na níž 11 trámů a 50 fošen spotřebováno; mimo to v dolejším náspu sdělány dvě baterie. — Doutnáků opět nasoukáno 12.650 sáhů, a soustružníci vykroužili. 16 sß. nových pantalerů (bandelier) za 12 sß. gr.

–Vojsko císařské následujíc Torstensona do Slezska opět do Čech se vracelo; tak šest práporů Hofkirchenových dva dni u Úpice přeleželo (2. 5. listop.).–

[Oprava a dodatek: Na podzim vracelo se vojsko císařské ze Sléz; tak 2. listopadu v Čermné České pluk Charvatův se ubytoval, mimo stravy vynutiv 70 korců ovsa, a 3. listop. v Zájezdě pluk Kolmberský na den a noc spotřebovav mimo stravy 33 k. ovsa.

Město Náchod zúčtilo 941 zl., kdež zvláště ritmistr Hebron od pluku Piccolominského pobyv s 60 jízdnými pět neděl od května v Náchodě, spotřeboval 150 k. ovsa; — Skalice 587 zl., kdežto libra masa počítána po 3 kr., chleba po 1 kr., pinta piva po 3 kr., korec ovsa po 1 zl., pár střevic mužských 35 kr., pár pistol nových 1 zl. 30 kr.

Sepis těchto škod podrobný potvrdili r. 1644. vlastnoručně Oto Hendrich Stoš, svob. pán z Kounic na Holovousích, Hradištku, Vamberce a Potensteině, Albrecht Kapřík z Lesonic a na dvoře v Kostelci nad Orlicí, a Jan Sigmund Sendražský z Sendražic a na Malé Německé Čermné.]

Náklad panství na vojsko vypočítán téhož roku na 5550 zl.

Roku 1644. trvaly průtahy vojska cís. přes Náchod; tak od polovice ledna po čtyry týdně bralo se vojsko do Sléz, napřed jízdectvo Gallasovo po pět dní, — –(ve Skalici přenocovala dne 20. ledna manželka vrchního generála Gallasa, a vojsko rozleženo ve vsích, jako v Zájezdě a Mískolezích po 80 mužích)– [Oprava a dodatek: (ve Skalici přenocovaly dne 20. ledna 3 setniny dragonů a štáb nejvyššího leitnanta od pluku Gallasova, též podplukovník, všeho 600 osob a 487 koní (útrata 177 zl.), v Mískolezíeh 80, v Zájezdě 46, v Skaličce 46 dragonů, v Újezdci setnina pěší a 78 koní s zavazadly, ve Zliči po čtyry dni 56 jezdců, po tři dni, v Šonově a Třtici 30, ve Všelibech 19, v Červenéhoře 21, v Stolíně 8 a v Žernově 30 jízdných s podplukovníkem; načež 19. unora v Machově 109 koní a 105 pacholků po dva dni a noci se ubytovalo, a v Úpici dne 28. setnina s 85 koňmi; — a ti všickni od obcí zaopatřeni býti museli zdarma.)] — načež následovali plukové rozličných jmen: Piccolomini, Lamboj, Pompeji, Valdstein, Gec, Goldaker, Kapoun, Montecuculi, Ramsdorf, Brojer, Engfurt, Palfy a j. V červnu a červenci opět vojsko do Čech se vracelo, načež 4. října 6 práporů do Sléz prošlo.

Od zimy až do června po Náchodsku rozložen byl lid od pluku jízdného Palfy, v městě samém ležela setnina Charvatův pod rytmistrem Glavačem, berouc měsíčně 600 zl.

Téhož roku na přímluvu hraběte Piccolomini a takřka náhradou za utrpěné škody válečné povolil císař Ferdinand III. Náchodským třetí výroční trh čili jarmark na tučný čtvrtek a trh týhodní na obilí.⁶

Generál Gallas s vojskem svým sice vítězně postupoval až do Holštýnska, a dobyl města Kiel; však Švédský Tortenson přinutil jej k tažení zpátečnímu, a tak mocně doléhal na něho, že sotva zajetí ušel, a z armády slavné toliko zbytky a to v stavu nejbídnějším zpět přivedl do Čech — s nimi také Švédy vítězné. — V rozhodné této době v nastalém roku 1645. sám císař do Prahy přijel, generály Gec’e a Buchheima, kteří v Uhřích statečně byli bojovaji, na rychlo zpět povolal, za vrchního velitele pak jmenován Hatzfeld, jemuž i přivtělen Jan von Werth s pomocným vojskem bavorským.

V Čechách nové vojsko vyzdvihováno tak, že z každých 10ti osedlých jeden pěší, a z 20ti osedlých jeden jízdný, postaven býti musel, kteří na půl léta se vším zaopatřeni do 20. dubna vypraveni měli býti do pole.⁷ — Však dříve již Torstenson (16. unora) vešel do Čech Žateckem do Plzeňska a Prachynska, odkud se obrátil do Kouřimska, kdež svedena byla ona nešťastná bitva u Jankova (6. března), kdež Gec kvapnou neopatrností v nebezpečenství uvedl pluky své a mrtev klesl, Hacfeld v zajetí přišel, a přes 4000 císařských zabito.⁸ Torstenson táhl nyní bez překážky do Moravy ano až k Vídni, které obléhati se jal, nemoha však ničeho poříditi, do Moravy se vrátil, zde o Brno marně se pokoušel, a do Čech se navrátil, kdež (27. října) Hradec Králové oblehl, do něhož z 50ti děl biti dal, ale nedobyl.⁹ Dosti brzo odtud Švédové se hnuli, a trojím proudem přes Kladsko a Slezsko se vraceli; však posádky Švédské v městech sousedních ještě delší čas se pozdržely; tak v Novem Městě až do 1. prosince. Z poručení hraběte Piccolomini žádal ředitel panství o 40 vojákův, 8 centů prachu a 100 tříliberních kulí do děl z Kladska, načež tamní velitel dne 27. listopadu odpověděl, že si netroufá žádosti jeho vyhověti, an dva prápory nepřátelské v Radku (Wunschelburk) leží, kteří až po Kladsko nájezdy činí, tudíž by všecko jim do ruky padnouti mohlo; však po několika dnech předc sedm centů prachu přivezeno. — Mezi tím na hradě před třemi branami udělány sruby, nad starou kovárnou a pracharnou zřízeny dvě baterie, a třetí nad příkopem „kabát“ zvaným, v kterém již po tři léta velbloud byl chován. Zvonař Plhovský Šretr ulil tři děla v tíži 36 centů, též 38 granátů, 30 kulí velkých a 11 malých.¹⁰ Na roubení hradeb pokáceno (10. listop.) 100 kmenů v Montaci, an se to jinde státi nemohlo pro nepřítele. — Nepřítel sice do Náchoda se nedostal, však trojím psaním (10., 21. a 22. listop.) z Opočna jim hrozil, neodvedou-li Náchodští co nejdříve na Nové Město 4000 tolarů (z kterých posléz 500 slevovali) a 40 koní, že v nemilost upadnou a nepřátelsky s nimi se naloží, a dvory, mlýny i statky vypálí; odvedou-li však polovici hned, a za druhou rukojmě postaví, že dají salvaquardu na panství a kvartirmistra do města, pro které si trubače na Nové Město poslati mohou. Radda městská, obávajíc se zlých následkův, uložila (13. listop.) sbírku v městě a vsích šosovních na „výpalné“ či ranzion, i složila první částku 718 sß. míš., do které i mistr popravní 6 zl. dáti musel, salvaquardě pak po 7 dní dáno denně 1 zl. 12 kr. Nezdá se však, žeby ředitel panství byl se uvolil k výplatě; neboť nepřítel plenil dvory a mlýny, ve Skalici pobořil pivovar, pánev vzal, ve dvořích 60 sß. mandel vymlátil, a 285 korců obilí sutého pobral.¹¹ — Mlynářům napotom na škody sleveno 140 korců výmelného. —

Roku 1646. hned 9. ledna oznámil krajský, že Charvaté z Náchodska odtáhnou, a jiných šest setnin tu se ubytuje, na kteréž panství dávati má měsíčně 224 zl., dne 19. unora prošli zde dva pluky od Jaroměře do Kladska, a zde i ve vsích okolních dle způsobu svého mnoho škod nadělali. V dubnu měsíci obdržel hejtman panství list od Švédského velitele Königsmarka, aby neprodleně poslal 2000 liber chleba, 15 věder piva a 80 korců ovsa, a poněvadž se k požádané dani měsíčné potud nepodvolil, aby takovou bez odkladu při jednom do Hirschberka (za Krkonošemi) odvedl.

Ten samý čas velel opět krajský, aby Jaroměř a panství zdejší zaopatřily se chlebem, masem, pivem a obrokem, jelikož několik pluků pod maršálkem Montecuculi k Brúmovu a do Sléz protáhne, kteříž na den ve Skalici poodpočinou. A když v květnu a červnu procházeli, mnoho škod způsobili; neboť do posledního pobrali, i to, co lidé přespolní do Náchoda k ochránění byli zanesli.

Téhož léta opět vysílán byl lid na opevňování Hradce, jakož i při hradu Náchodském o nových srubech bylo pracováno. — Po žněch každý desátý mandel všeho obilí do měst hrazených pro bezpečnost před nepřítelem odvezen býti měl; za kterýžto mandel desátý vrchnost splatila 400 zl. a poddaní 1027 zl. —

Po smrti Torstensona vrchní velení vojska Švédského převzal Karel Gustav Wrangel, který již r. 1645. do Čech padl, a Litoměřice od generála Wittenberka osaditi dal. Roku 1646. tentýž Wittenberk s pěchotou a dělostřelectvem ohradil se u Dobrušky, odkudž s jízdectvem ku Brodu Německému se obrátil.¹² Hned 9. října Švédský profiantní mistr Gröbel Náchodským psal z Dobrušky, že tou jich výmluvou, žeby neměli co odváděti, armádu nasytiti nemůže; a dne 14. vybízel Skalické, aby pilněji piva vařili, chleba pekli, a jemu odesílali, dle jiných měst 30 párů obuvů zhotoviti dali, a z prostředka svého některé osoby vyslali, s nimižby se o výpalné (ranzion) umluvily —

Z druhé strany Náchodští, upomínáni od podplukovníka Švédského Rohrscheida, aby peníze a potravu poslali praporci jeho do Landshutu za Trutnov, omlouvali se v ten způsob: … „od J. Exc. polního zbrojmistra (Švédského) přísně nařízeno máme, nechceme-li záhubu mečem a ohněm utrpěti, na rozličná místa pro jeho vojsko všeliké věci odváděti, až věru ani nevíme, kam dříve co odeslati máme, ač sami na vrch zbídačení ničeho nemáme, proto že jsme všecko na zdejší hrad pro trvající zde na obranu cís. vojáky odvedsti musili, a co denně potřebujeme, o to p. hejtmana hradu žádati musíme: avšak seč jen trochu my ubozí lidé budeme, rádi ze svých vyprázdněných vesnic V. Mti. zaopatříme, pro Boha prosíce, abyste s námi ubohými milosrdenství měl, a u J. Exc. p. polního zbrojmistra vyžádal, abychom alespoň jinam více posílati nemusili.“ — Tentýž Rohrscheid (23. října) psal řediteli panství, že z odpovědi jeho vyrozumívá, kterak by teprv smlouvati chtěl, kde již odeslati měl, co od něho bylo požádáno; protož přísně na tom ostává, aby nyní měsíčně 700 říšských tolarů na výživu odváděl; na rekrutních penězích pak že s ním mírněji činiti chce, něž s panstvími okolními, na př. Brúmovským, kteréž netoliko mnoho na penězích, ale i obilí odváděti musí. Konečně dokládá: „Chce-li se ale pán o všecko za celé panství se mnou sjednotiti, odešliž mi pro můj praporec 6000 tolarů najednou, a já celé panství v ochranu vezmu a potřebnými strážemi opatřím; nestane-li se, tak bez odkladu, dle obyčeje nepřátelského, násilím vojanským — exekucí — si toho vymoci přispíším.“ —

Tehdejší ředitel panství, vlach Pecori, nemaje se ani k jednomu ani k druhému, nemohl zabrániti, že na panství bylo pleněno, dvory bořeny, jakož i dvůr Skalický a Malotřebešovský do podvalí vypálen.

Rok 1647. počal nájezdem Švédským do Úpice; neboť dne 20. ledna přijela tlupa z Friedlandu do Úpice a vsí okolních, městečko poplenili, a v rukojemství s sebou na Bolkov (Bolkenhain) odvedli kněze Bartoloměje Kretina (kaplana Náchodského, službu zde konajícího) a Tomáše Vacmu, představeného, dokudby totiž panství výplaty a berně měsíčné, neodvedlo, jakož i plat měsíční po tolaru z každého kola mlýnského a měchu kovářského. — V desíti dnech psal z Bolkova ritmistr Schrekenfus, že, pakli dodavek uložené jim daně neodešlou, ty jejich rukojmě a jiné osoby s sebou do zajetí vzaté a u vězení držané z tuha trápiti dá aneb dokonce odpraviti. — Úpičtí ihned ředitele panství písemně a to sa mnohou ponížeností žádali o zmíněný dodatek peněz, „aby ti poctiví lidé osvobozeni, a oni (Úpičtí) hrdly svými jisti byli i s jměním; nebo kdybychom k vypálení přišli, byloby pak pozdě bycha honiti.“ —

V té samé záležitosti psal i Sobek, převor kláštera Brúmovského, úředníku Náchodskému dne 1. unora: „Služebník p. prélata Křesovského, přišed z Bolkenhainu, mně oznamuje, kterak tam s tím dobrým p. kaplanem Vaším zle zacházejí; po celý den ve výhni Vulkanově bušiti musí, a k tomu ani chleba do syta nedostane. Uvádím to v listu p. děkanovi Vašemu na svědomí, že jemu to náleží, s pomocí Vaší o jeho vysvobození se starati, an v jeho příčině v to neštěstí upadl.“ Však i sám kaplan psal úředníku dne 16. unora: „V. Mti. zdraví a štěstí i jinak všecko potěšení od Pána Boha na modlitbách přeji. Potěšitelný list, daný 13. unora, dosti mne obradoval; ale potěšení to nebylo dlouhé; nebo já jsem do vězení vzat za příčinou nedodané výplaty koruně Švédské, a vězení toho dříve prázen nebudu, pokud toho dluhu co nejvíce odesláno nebude. Domníval jsem, že p. děkan o svého věrného spomocníka spravedlivě se zastane, an dle vlastního vyjádření vůdce Švédského do toho vězení vzat jsem za něho.; ale pro mne ukazuje p. děkan málo milosrdenství.“ — (děkan Antonín Liscutini, vlach, ani česky neumějící.) — „Toto ještě mám doložiti: neobdržejí-li v pěti dnech hojnou část peněz, že nás zde do věže hodí a hladem mořiti budou, a panství poplení.“ — Konečně Úpičtí dne 19. unora témuž úředníku list zaslali: „V. Mti. urozený pane! Zkazuje nám zase nepřítel po poslu našem, který mu list V. Mti. donesl, jestli v málo dnech ta výplata odvedená tam nebude, že nás ohněm kaziti, a mečem vražditi přijde, a co slovy vzkazuje, skutkem že dokáže. I poněvadž milostivý Pane, po kolikerém prošení k zastání přijíti nemůžeme, a vědomo, jak předně od téhož lidu Švédského k poplenění jsme přišli a hrozně vytrpěli, po druhé od císařského vojska vykořistěni, a po třetí minulou sobotu (16. února) opět taková síla lidu císařského přes 400 na koních k nám nočního času přikvapila, až jsme se všickni rozutíkali, a mnozí v lesích po celou noc ostati musili; a ti dočista nás již vybrali a všecko všudy vyšumovali. Co smutní lidé sobě počíti máme!? Ještě že ty poustky máme a některý snop obilí; — jestli i to nám zkaženo bude, kam se s malými dětmi podějeme? — Mnozí bosí, polounazí v lesích pro zimu obstáti nelzeme. A kam se skrýti, an všady na blízku nepřátely máme, ani hrdly svými jisti nejsouce. Bože, jaká hrozná žalost! Snad hlady zahyneme!? Abychom se chtěli na cizé půdy uchýliti, nepřijmou nás; nebo německé vesnice, že nepříteli bernu do Bolkenhainu odvádějí, mají od něho kvardy, a jsouce tak v bezpečnosti, pod ztrátou hrdla zapovězeno mají, někoho z nás přechovati, a ty kvardy obzvláštní pozor dávají na nás. Nuže, nebudeme-li míti zastání, kam ubozí se hneme; či máme se dáti mečem a ohněm zkaziti, a nebo v lesích zimou pomříti?! A na ty své dítky jak smutně hledíme! — A poněvadž již ráčíte věděti nezbytí, proč, pro Boha! těch peněz tam neodesíláte, an sami poddaní to sbíráme a skládáme, abychom alespoň přes tu zimu v těch pustých staveních ostati mohli. Račtež se také rozpomenouti na dvory, na mlýny; přijde-li to vše k vypálení a lidé k povraždění, jaký hrozný pak nářek. Žádáme V. Mti. poníženě pro Boha, račte tu výplatu tam odeslati co nejdříve, a o ty kvardy pro nás žádati, bychom mohli doma alespoň bezpečně ostávati. “ —

Psaní toto opětně svědčí, že lid stejně trpěl, ať přišel voják císařský neboli nepřátelský; — i následující událost, pokud se vypravuje, to samé líčí.

Vojsko císařské tábořilo již od listopadu na Brúmovsku. Pro obranu proti nájezdům vojanským hleděl se lid uchrániti tím prostředkem, že si vojáky na salvaquardu vyžádal, a je živil; ale i to neprospívalo. Při častých nájezdech radil prý strážce neboli quarda Vysokosrbský domácím, aby raději do lesů utíkali, druhý Zbečnický pak vybízel, aby násilníky loupeživé násilím odháněli. Když tedy času masopustního tlupa cís. jezdcův do Slavíkova vtrhla, a Benešovi i Bulíčkovi (Čo 4 a 6) koně pobrala, tuť na pokřik učiněný sbíhali se lidé z vesnic okolních, a jezdce až na Střezimi stíhali, kdež dva zajavše, jednoho zastřelili, ale i jeden z nich, Martin Bendův (Čo 4), na poli svém od jezdcův byl zabit. Na to hned přikvapily dvě setniny od Brúmova, a v Srbské, Dřevíči, Zbečníku, Hronově a Zlicku hon na lid utíkající činili, příbytky vytloukali, plenili a hubili; — strážce Srbský sám lid k útěku vybídl, a je chráně, na koni vyprovodil až k lesu nad Žďárkem. — Však rychle v zápětí přišla v těch místech porážka na lid císařský; neboť Švédský generál Wittenberg vpadl ze Slezska na Brúmovsko, města se zmocnil, a je 16. unora vydrancoval. Vůdce císařský Montecuculi, rychle sebrav vojsko, nepříteli vstříc se postavil na Policku, než mimo nadání přepaden jest u Srbské Vysoké, a tak poražen, že mimo pobitých 200 v zajetí nechati musel, a nad to všecka zavazadla i kancelář do rukou nepřátel padly, i nezastavil se v outěku až do Hradce. Švédové vítězní pokročili sice až k Náchodu, ale vrátili se s kořistí sebranou opět do Slezska.

Rohrscheid, podplukovník Švédský, nepřestával upomínati úředníka Náchodského o výpalné a daň za měsíce říjen až do unora; obdrží-li je, že napotom spokojí se měsíčným platem 400 tolarů za celé panství; neboť prý jedno z nejlepších jest, kdežto Králové Dvůr též po 300 tolařích měsíčně splácí. — Na to 18. dubna lid Švédský učinil nájezd do Úpice, Radčí, Batňovic a okolí; i vyznali vládykové Věněk Čertorejský z Čertorej a Jan Sendražský z Sendražic, vyslaní komisaři, „že témuž městečku a těm vsím nenabytné škody a zkázy se staly, jakéž jsme prvé téměř nikde nespatřili.” —

Nová nesnáz přišla průtahem vojska císařského, o kterém úředník Novoměstský takto psal Náchodskému dne 17. dubna: „Zlé věci na nás se sem valí — tři plukové loupeživí, totiž Hanovský, Šlejnicův a Rykerův. Píši právě p. hraběti svému (Leslie) v tato slova, že Colloredo (pán Opočenský) žádného vydání na vojáky od sedmi let nedává¹³ , Gallas (na Smiřicích) také byl ušetřován, Piccolomini (na Náchodě) ty největší daně a náklady činí, a k tomu největší pochody vojanské přes své panství trpí, žeby nebylo divu, aby se stal rebell J. Cís. Mti.“ —

Nad to Švédský plukovník Quart z Javora ve Slezsku dne 24. června vyslal list na úředníka Náchodského v ten smysl, že pluku jeho k výživě od generála Wittenberka vykázáno jest panství Náchodské; pakli tedy neodešle platy zadržené, že na panství dopálí, co byl Rohrscheid ponechal. — Úředník, aby aspoň poněkud uchránil se msty a žhářství na panství, poslal 300 tolarů; však i hned Quart odvětil, že maličkostí touto se nespokojí, ale měsíčně po celém tisíci žádá; „jinak Vaše tvrdošíjnost příčinou bude zkázy panství a záhuby poddaných Náchodských, kteří sice dosti rádi platí, ale Vy to neodvádíte.“ — V měsíci říjnu pak nalézáme troje psaní téhož Quarta, kde žádá měsíčně 1500 tolarů za bytování, rekruty, stravu a píci; i hrozil vypálením dvorů, požeháním městeček a vsí, a pobitím obyvatelův. — Dáno-li co na tyto strašáky, nenalézáme. —

Z oučtův na tento rok vyjímáme některá udání. Na vystavení vypálených dvou dvorů svezeno 900 kmenů, na dvůr Skalický a 650 na dvůr Třebešovský, nad to na dvořích vypobito 1300 sß. šindela, a vypošito. 1200 sß. došků. Za poddané nejvýš znuzené vrchnost zaplatila kontribuce 4072 zl. na oplátku; za ruční a potažní práce při opevňování Hradce poddaní zůstali v dluhu s 1150 zl. — Poslům ve vojenských potřebách vyplatila obec 140 zl. — K svrchované nouzi nastala i daň potravní, a sice: z vola polského 4 zl., z krávy 3 zl., z telete 30 kr., z ovce 15 kr., ze sudu piva 30 kr., z páru bot s podpatky 20 kr., bez podpatků 5 kr., ze střevíc 6 kr. a t. d. — Bída a nesnáze dosahovaly již vrchu svého, ale — i konce svého. —

Rok 1648. — poslední války 301eté a to nejzáhubnější, zavítal i přinesl nemalé pohromy na panství Náchodské, bez toho již dosti znuzené. —

Hned v prvních dnech císařský vojevůdce Christoph Buchheim od Pardubic přes Náchodsko táhl do Slezska proti Wittenbergovi, veliteli švédskému. Dne 9. ledna ředitel panství zanesl prosbu úřadu krajskému, by se vyšetřily škody učiněné skrze vojsko císařské, které od Jihlavy ke Slezsku prošlo, a po panství, napředně v městečku Skalici a okolních vsích rozloženo bylo; „neboť poddaným dobytka, obilí, svrškův a nábytku, co měli, všecko pobráno a v nic obráceno jest, čímž na dokonalou záhubu přivedeni jsou, že od nich dokonce žádných berní a daní ani císařských ani vrchnostenských dostati možno není a hned nebude.“ — A vyslancové krajští, když zhledli škodu způsobenou, vysvědčili „o takové bídě lidu poddaného, že vesměs ani kusu chleba nemají.“ —

V tu dobu, co Buchheim do Slezska byl zašel, sebral se sbor lidu nepřátelského do 700 jezdcův, a přes Trutnov a Náchodsko až do Jaroměře (dne 10. unora) vpadl, sbíraje kořist po kolik dní. Na to (dne 23. unora) Švédský podplukovník Quart zahrozil ředitele panství: „Budu-li musiti na panství po třetí přitáhnouti, abych si peníze dlužné vynutil, tu již netoliko dvory panské utrpějí, ale i co živo jest, zahyne.“

Piccolomini, opět nejvyšší velitel vojska císařského, vytiskl sice Švédského vrchního vůdce Wrangla z Bavor, však aby statněji mohl odolati jemu, skoro všecko vojsko z Čech k sobě přitáhl, tak že i v Praze jen skromná posádka zůstala. Za tou příčinou Buchheim ze Slezska ku Praze zpět povolán, kdežto, zejména dne 20. května, čtyry prápory po panství, štáb v městě Náchodě odpočali. —

V tom čase ale také vůdce Švédský Königsmark do Čech, vojska prázdných, vešel, a skrze zrádce dobře jsa zpraven, dobou noční i Malé Strany v Praze se zmocnil, a na to i Starého i Nového města dobývati se jal. — Té doby použil také Švédský vůdce Wittenberg; neboť sotva že Buchheim do Čech se byl obrátil, již také Wittenberg za ním se vydal, a s hlavním sborem svým (dne 19. července) k Náchodu a do Bílovce se položil. Především poslal trubače ku bráně městské dobře zatarasené s rozkazem, by jemu bez prodlení do táboru poslali potravy co nejvíce, hroze jinak vypálením. Radda i sousedé sejdouce se, poslali s vědomím ředitele panství chleba, masa, vařiva do táboru, přidavše pro vůdce tři vědra vína; nad to uvolili se odváděti výpalného či ranzionu 300 tolarů, a do města přijali desátníka za strážce čili salvaquardu, jemuž mimo jídla a pití, co hrdlo ráčilo, dávali denně po kopě v penězích. — Hned druhého dne odtáhl Wittenberg, když lid jeho popásl trávu a obilí, a pobral, co s sebou vzíti se dalo, přes Plhov, Kramolnu, Studnici a Skalici ku Praze, kamž dne 2. srpna dorazil, a města obléhati se jal. — Švédský podplukovník Quart, ubytován v Novém Městě, déle se pozdržel, a odtud (21. července) ve zvláštním psaní oznámil řediteli panství Náchodského, že příštího dne přijede s lidem svým pro dluh starý, který neobdrží-li, ohněm se pomstí; a tak učinil, zapáliv dne 24. července dvůr Skalický, ještě nedostavený; načež ku Praze odtáhl. —¹⁴ Jelikož všeliké vojsko cís. Praze ku pomoci sbíralo se, krajina naše bez ochrany zůstala, tudýž Švédské posádky vojenské volně mohly rozličné kontribuce ukládati a vybírati. Tak major Švédský z Hirschberku psal (12. října) řediteli panství v ten smysl: „Divím se, kterak jste s lidem mým tak špatně zacházeti směli, an předc poručík můj trubače k vám poslal, kterýž dle způsobu vojenského zatroubil; vy pak jste do nich stříleti dali, až i jednoho jezdce a tři koně zastřelili.“ A opět z Bolkenhainu upomínaje o plat dokládá: „Poněvadž na vojáka, který k vám pro peníze šel, ač pořádně zatroubil, ještě jste stříleli, neštěstí, které na vás přijde, sami si připište.“ — Na tuto zkázku ředitel panství poslal téhož dne peníze do Bolkenhainu, a sice za měsíce červenec, srpen a září, na jediný pak měsíc říjen 125 tolarů. —

Téhož roku zklídili v Bílovci, Babí, Poříčí a Slaném sotva několik mandel cuchaniny, drůbeže ani nebylo viděti. —

Konečně roznesla se po léta toužebně očekávaná zpráva o míru mezi mocnostmi uzavřeném dne 14. října v Osnabruku, městě Westfalském, — když již krajiny vypleněné a v zřiceniny obrácené nestačily uživiti lid válečný, a konečně ani nedostávalo se lidu, kterýžby byl mohl válku dále vedsti. — Slavná někdy země Česká stala se již hřbitovem blahobytu někdejšího. Bohatství její rozvezli a roznesli tu hned na počátku kníže Bavorské, pak Sasíci, Švédové, kteříž i hroby po kostelích, a to i vesnických, vykopávali, hledajíce pokladův; a že i vojsko císařské, z dobrodruhův cizinských a pro plen řemeslo válečné provozujících sestavené, ne lépe ba i hůře hospodařilo, o tom nejednou jsme se dočetli. I knihovny až do Švédska se odvezly. —

Zemi někdy květoucí pokrývaly zříceniny obydlené lidem, kterýž mnoholetou psotou a stálým trápením otupěl na mysli a zmalátněl na duchu, jako i půda zpustla. Nebylo hrubě obce i městečka, aby alespoň jednou buď z části bud zcela nebyly vypáleny, vypleněny pak kolikráte. Z měst staly se městečka, z městeček vsi — a vesnic množství veliké docela zmizelo. Adam Kravarský, jesuita a svědek očitý v kraji našem, dokládá: „Neuvěří té zpoustě země České, té bídě tělesné i duchovní žádný, leč ten, kdo předešlou ve království tomto vesnic i měst a všech věcí hojnost s potomní chudobou očitě spatřil. — V zoufalství byliby všickni upadli, kdyby je víra Kristova nebyla sílila ve trápení takovém. Nebo chodili lidé jako bludné ovce často mnoho dní po lesích a houštinách, ukrývajíce se před vojskem přátelským i nepřátelským.“ —

A ze všech těchto bíd a těžkostí po vlasti naší i svrchovaný díl dostal se panství našemu; neboť stále bylo rejdištěm buď stanovištěm všeho vojska. Pochody přečasté neb ubytování trvalé vojákův, odtud všeliké dovozy a povozy, obsluhování a vyživování, vybíjení, drancování, plenení a pálení — to stalo se pořádkem. Mnohé a rozličné berně z potřeby nastalé tím více tížily, jelikož panství rok co rok více pustlo, a obyvatelův ubývalo. — Často jen málo zaseto — a z toho skoro nic nesklídíno; neboť vojsko i do posledního stébla vše zplenilo. Živnosti selské byly zpustlé, sotva třetina půd orných, a to nejbližších, se osívala, ostatní zůstávala ladem; — nejeden statek byl bez hospodáře. Na počátku války té přezáhubné vrchnost platila berní zemskou ze 1280 osedlých, později po 10 let toliko z 864, napotom ze 220, a konečně toliko za 120 osedlých, protože na větší díl ani koní ani obilí nebylo, tudýž také role osívati se nemohly.

Mír byl ujednán a pokoj prohlášen, ale ničemná lůza lidu vojenského, císařského i nepřátelského, ještě tři léta po zemi se potloukala, a obyvately utrápené mořila. — Ve kraji zdejším bytoval pluk dragonův Lagronských, kteří v dubnu 1650. do kraje Loketského odtáhli; že pak tam v těch místech hornatých obyvatelé před nimi se rozbíhali, a tudýž jim žádného vychování se nedostávalo, vrátili se opět v květnu sem; však obyvatelé zdejší i za ten měsíc nepřítomnosti jich platit jim musili. — Vojáci pak propuštění co zákeřníci se rotili, a obyvatele přepadávali tak zhusta, že ještě v září 1651., ač na hradě vojsko stále bylo držáno, do města Náchoda vloženo vojsko „k obraně obyvatelův před loupežníky.“

Roku 1649. ve žních krupobitím veliká škoda učiněna; pročež vrchnost v dubnu 1650. poddaným zapůjčila k setí 413 korců ovsa, a 1950 korců žita na chléb, kteréž jí po sv. Václavě buď odsypati aneb po 2 1/2 zl. splatiti měli. (Obyčejně za půjčený korec odsypávali pět věrtel.)

Téhož roku v městě Norimberce držán byl sněm všech knížat Německých, kdež výmínky míru Osnabrukského domluveny, a konečně ve skutek měly býti provedeny; Piccolomini tamtéž poslán co generální plnomocník císařský;¹⁵ čímž zásluhy své dovršil v té míře, že 8. října 1650 povýšen jest do stavu knížecího. —

Kníže během vojenským po zemích cizích vzdálen, teprv nyní mohl zhlednouti panství své Náchodské, i jal se hned opravovati a přestavovati v zámku, což také v letech 1651 — 1654. provedl, povolav k dílu tomuto samé Vlachy, totiž: Karla Lurago, mistra stavitelského, Blažeje Verde, mistra zednického, Jana Spineta a Karla Serenu, kameníky, Dominika Rossi, stukatora, Jana Veneta a S. F. Harovníka, malíře. — Vápna k stavbě té vypáleno na panství přes 5000 korců u Bohuslavic a u Bražce. Bašta nad sklepem a starou kovárnou zbořena, nad ní jakož i nad starými konírnami a kancelářemi nové pokoje staveny. Dvě konírny v první prostrannosti u mostu vybořili, a na místě tom nový rundel zřídili. Na Turion, v němž střílny zazděny, nalámáno v horách za Čermnou Německou 800 kusů dvou- až čtyrloketních kamenů pískových. Vesměs část západní i s kaplí, pak severní celé stavení z gruntu vystaveno jest, na straně k městu poschodí hořejší. —¹⁶

Roku 1652. kníže s manželkou a dvorem svým na zámku Náchodském přebýval od května až na konec července, a tu Náchodským k prosbě jich nadání učinil v těch slovech:

„My Octavio Piccolomini Arragona Duca de Amalfi, Svaté Římské Říše Kníže, zlatého Rouna rytíř, Jejich Milosti Římského Císaře skutečná dvorská válečná radda, komorník, hejtman nad hačíři, generallieutenant nad Jejich Mil. Císařské armádami, feldmaršálek a nejvyšší nad lidem jízdným a pěším, dědičný pán na Náchodě a Hradišti.

Poněvadž všeliké věci, které se při časích dějí, spolu s časy míjí a lidem z paměti vycházejí, i jest potřebno, aby pro věčnou a trvající pamět byly písmy poznamenány, a pečetmi potvrzeny.

A protož My s počátku psané Kníže ku památce věčné známo činíme tímto Naším listem obecně předevšemi, kdežkoliv čten neb čtoucí slyšán bude, a zvláště tu, kdež náleží: Jakož jsou opatrní purkmistr a konšelé též starší obecní přísežní města našeho Náchoda jmenem a na místě vší obce Náchodské, poddaní naši věrní milí, předstoupivše; před nás, s poníženými prosbami Naší knížecí důstojnosti za to snažně žádajíce, abychom z milosti Naší knížecí obyvatelům města Našeho Náchoda nynějším i potom budoucím, poddaným Našim věrným milým, tuto zvláštní milost učiniti, a jim, purkmistru a konšelům, starším obecním i vší obci Náchodské, tyto užitky z milosti Naší darovati ráčili:

Předně, clo, které se v branách městských tu v městě Náchodě od lidí přespolních tudy jedoucích ze všelijakých věcí, z koní a jiných dobytkův vybírá,

druhé, co se v městě Náchodě vína a páleného vyšenkuje, z toho obojího aby interessy k obecnímu užitku přicházelo.

Kteréžto ponížené prosbě dotčených purkmistra a konšelův též starších obecních přísežných města Našeho Náchoda milostivě nakloněni jsouce, a toho tolikéž pováživše, že tož město Náchod v těchto roztržitých časích skrze lid vojenský rozdílně k nemalé škodě a k menšení jest přišlo, aby tudy zase vyzdviženo, a pomalu v předešlý způsob přijíti mohlo, s dobrým Naším rozmyslem a jistým vědomím, s raddou věrných Našich milých nadepsanému městu Náchodu, purkmistru a konšelům též starším obecním přísežným, nynějším i budoucím, a vší obci Náchodské tu milost zvláštní činiti ráčíme:

Předně, takové clo, které se od lidí přespolních z koní, z dobytkův všelikých a jiných věcí v branách městských vybíralo a dosavád vybírá, z milosti Naší knížecí purkmistru a konšelům, starším obecním přísežným, i vší obci Náchodské darujeme.

„Druhé, co se v městě Náchodě vína a páleného vyšenkuje, z toho aby ze všeho purkmistr a konšelé, starší obecní přísežní, podle bedlivého a rozšafného svého povážení a uznání interesse k obci města Našeho Náchoda přijímali, a na opravy města a jiných obecních věcí obraceli, a v tom ve všem mírnosti a rozšafnosti požívati hleděli; a tomu chceme, aby do města Našeho Náchoda z zámku ani od jinud vína panského k šenku jim se nedávalo.

A protož My s počátku psaný Octavio Piccolomini Arragona Duca de Amalfi, Svaté Římské Říše Kníže (tit.), dědičný pán na Náchodě a Hradišti, My sebe, dědice Naše, budoucí držitele města Náchoda, tím zavazujeme, aby často psané purkmistra a konšely, starší obecní i všecku obec města Náchoda, nynější; i potom budoucí, při tomto Našem nadání stále, neproměnitelně, bez všelikého přerušení zachovali a v ničemž neměnili na časy budoucí a věčné. Toho všeho na věčné potvrzení a pro lepší jistotu rozkázali jsme k tomuto listu a v něm vysazeným nadáním a milostem Našim pečet větší přirozenou důstojnosti knížetství Našeho přivěsiti vědomě s podpisem ruky Naší. Jenž jest dán a psán na Náchodě léta Páně od Narození Syna Božího 1652., den památky sv. Víta, mučedlníka Božího, jinak 15. dne měsíce června.

JOPicco D. di Amalfi. “

(L S.)

Ten čas kníže několikráte navštívil Úpici, aby tam zhlédl slévárnu na rudu, kterou po tři léta na panství pilně a s mnohým nákladem hledati i kopati dal, však bez prospěchu; naproti tomu bedlivý zřetel obracel na zvelebení hospodářství po panství zpustlém, netoliko na dvořích svých, ale i kterakby živnosti opuštěné a pusté hospodáři osadily když statky za velmi levný peníz ba za darmo přepouštěl, by aspoň dluhy splatily se a ta robota panská vybývati se mohla.

Kníže Piccolomini horlivý byl katolík a ctitel řádu Servitského čili Bratří služebníkův Panny Marie; neboť již r. 1636. štědře obmyslil klášter téhož řádu ve Vídni na předměstí Rossau, kdež i pohřeb svůj vyvolil, a nad hrobem jeho kaple s oltářem vyzdvižena býti měla; nad to pak i pro tento řád klášter na Náchodsku založiti zamýšlel, jak svědčí nákres a rysy zachovalé, a rozvrh outrat na 80.000 zl. rozpočtených; však brzká jeho smrt to zmařila. Pokud nám prameny přístupny byly, stručně o životě jeho zprávy zahrnujeme. Kníže byl postavy statné, jak svědčí podobizna jeho na zámku Náchodském; narozen r. 1599. v Sieně, již z mládí oddal se službě vojenské v Miláně ve vojsku Španělském. S vojskem, které vévoda Toskanský Ferdinandovi císaři proti Čechům ku pomoci vyslal, vstoupil ve službu císařskou, kde prý r. 1632. v bitvě krvavé u Lützenu vedl pluk svůj v tuhou seč, ve které král Švédský mrtev klesl. Vyznamenán od vévody Friedlandského, stal se jeho důvěrníkem, však sám tajně do Vídně se vydal, a předloživ císaři zámysly Valdsteinovy, splnomocněn byl zmocniti se vůdce nebezpečného živého či mrtvého. Po bitvě u Nördlingen a porážce Švédův (r. 1634.) vtrhl s vojskem svým do Wirtemberska, načež (r. 1635.) císař poslal jej s vojem ku pomoci králi Španělskému proti Francouzům, kteréž vytiskl z Nizozemska, a pak, ač méně šťastně, bojoval proti Holandčanům. Dobyv slavného vítězství u Diedenhofen, zpět povolán jest (r. 1640.), kdež také s Bavorským vůdcem Mercy Bannera, nejvyššího Švédského, z Čech vypudil, r. 1641. Švédského plukovníka Schlang’a zajal, a r. 1643. čtyřdenním bojem zvítězil nad Švédy, obléhající saské město Freiberg. Filip IV., král Španělský, statečného Piccolomini vyžádal od císaře, a učinil vrchním vůdcem svým v Nizozemsku, kdež po pět let šťastně bojoval proti Francouzům a Holandčanům. Když pak Švédové vítězně do Bavor vtrhli, Piccolomini zpět povolán a polním maršálkem učiněn (r. 1648.), šťastně si počínal v Bavořích, až konečně mír v Osnabruku ujednán, válce vražedlné konec učinil. Roku 1649. předsedal co hlavní plnomocník cís. v konventu neb sjezdu Norimberském, kdež dojednány byly výmínky míru uzavřeného. — Mnohé zásluhy jeho, uznány předkem udělením panství Náchodského a povýšením jeho do stavu hraběcího, a když byl král Španělský jemu vrátil vévodství Amalfi, kteréž již někdy předkům jeho bylo náleželo, císař Ferdinand III. odměnil důstojností nejvyšší, povýšiv jej dne 8. října 1650 do stavu knížat říšských i s potomky jeho. Tuť vstoupil i v stav manželský, zasnoubiv se 25. března 1651 s Marií Benignou, dcerou Julia, vévody ze Sas-Westphalen a Engern, kněžnou to nábožnou, k chrámům štědrou, ale i vladařivou, kteráž měla věna 30.000 zl., a jíž kníže odvěnil 45.000 zl.

[Dodatek: Z opisu diplomu, nímž Octavio Piccolomini od císaře Ferdinanda III. dne 8. října 1650 povýšen jest do stavu knížecího, toto vyjímáme: Otec, Sylvius Piccolomini, pod Alexandrem Farnese, vévodou z Parmy, sloužil mnohá leta ve válce nizozemské; ve válkách uherských co generál zbrojmistr velkovévody Toskanského statečně vedl vojsko pomocné; konečně město a hrad Bonu v Africe, v nynějším Algirsku, hrdinsky dobyl za bílého dne.

Syn jeho, Octavio Piccolomini, r. 1616. vstoupil do vojska krále španělského v Lombardii; r. 1618. co ritmistr s setninou svou porazil 900 Uhrů u Neuhäusel-u, později u Göttingen v Němcích se vyznamenal; co nejvyšší strážmistr poslán k obleženému městu Breda, na to za podplukovníka u pluku hraběte Pappenheim-a povýšen, a konečně od krále španělského plukovníkem tohoto pluku jízdného učiněn. Když mír v Itálii byl smluven, vrátil se Piccolomini s plukem svým do Němec, kdež Waldstein, vévoda Fridlandský, zvolil jej za setníka tělesné stráže své, a jemu velitelství v Pomořanech zadních svěřil. — S dvěma pluky do Itálie poslán, v bitvě proti vévodovi Mantuanskému se vyznamenal, a Francouze, pevnosti Casale ku pomoci pospíchající, s jízdou svou porazil. — V bitvě u Lützenu r. 1632. jedenáctekráte s plukem svým postoupil, ač ze čtyř ran krvácel a tři koně pod ním padli. Povýšen za generála jízdy, porazil generála švédského Tub… zajav jej s větší částí sboru jeho. — Při obležení Řezna r. 1634. vyznamenal se opět,— u Nördlingen, kdež s několika pluky celou moc nepřátelskou v stálém boji zadržoval, k slavnému vítězství arciknížete Ferdinanda hlavně přispěl. — Na to s vojskem jemu svěřeným dobýval po sobě města říšská: Dünkelsbühl, Rottenburg, Windsheim, Wertheim, Sviníbrod, též hrad pevný Koburk, načež porazil jízdectvo Hesské, zajav samého generála Dalvig-a s 17 praporci. — Poslán do Nizozemska Španělům ku pomoci, osvobodil obležená města Löven a St. Omer, konečně pevnost Diedenhoven, při kteréž v bitvě dvouhodinné na blízku řeky Francouzy tak silně porazil, že jich přes 3000 na bojišti leželo, a vůdce, nepřátelský jat jest s 5000, všemi děly, zavazadly a mnohými praporci, začež Piccolomini od krále španělského obdržel vévodstvi Amalfi. (Bitvu tu představuje velký obraz na zámku Náchodském.) — Když švedský vojevůdce Banner r. 1640. u Řezna se položil, Piccolomini generala švedského Schlang-a, velícího 3000 jezdcům, tlačil až k Neuburgu u lesa, kdež celý sbor s 30 praporci vzdáti se musel. — Po nešťastné bitvě u Lipska vysvobodil město Freiberg od Švédů; načež král španělský učinil jej velitelem vojsk v Nizozemí, poctiv ho slavným řádem zlatého rouna. — Roku 1648. povýšen byv za polního maršálka, mezi Mnichovem a Tachovem 7 pluků nepřátelských porazil a nepřítele z Bavor vypudil. — Piccolomini býval též mnohá léta převorem řádu sv. Štěpana v Pise, a protož psával se: Fra (t. Frater) Octavio; — odkudž vzešel omyl některých, že jmenovali a psali jej: František Octavio Piccolomini.] —

Než již 10. srpna 1656 dokonal běh života svého, bezdětek, ve Vídni, kdež také v kostele otcův Servitův pohřben. —

---