Boček st. z Kunstatu

Z listu tržního králem ztvrzeného, a v archivu Olešnickém ve Slezsku zachovaného seznáváme tehdejší, ovšem skrovný, objem panství Náchodského, totiž: hrad a město Náchod, městečko Hronov, vsi: Rabien¹, Pořiečka, Dochova (Radechová), Pavlišov, Sedmakovice, Brné², Srbská (vysoká), Dobrošov, Žďár, Jistbice, Lipie. Brašec, Babie, Pastorkov³ Slavikov, Trubie (Trubějov), Kramolná, Bílevec, Slopce⁴, Peklo^{5 6}

Chtějíce u vypravování pokračovati dále, máme před sebou smutný obrat v dějinách vlasti naší, — zmatky totiž náboženské, Husem způsobené, Žižkovým mečem na pole krvavé přenesené, ku kterým hned od prvního počátku vášnivě připojili se i noví pánové Náchodští: Boček z Poděbrad i mladiství synové jeho Hynek a Viktorin; odkudž i příčina vzešla nejednoho nájezdu na zboží Náchodské, a plenění a loupení jeho.

Čechy hlavně přičiněním Karla IV., otce vlasti slavné pamětí, dostihly stupně nejvyššího blahobytu, bohatství, slávy ano i umění, o čemž hojně lze čísti v dějinách vlasti. Ale roznícená jiskra sváru náboženského z ciziny přineseného vzplanula v třeštěnost, která „k oslavě Boží na počest víry čisté“ oheň metala v hrady a chrámy, v města a vsi, a ve vlastních střevách zuříc, cepy a palcáty prolévala krev rodnou, — a když šírá vlast podobnou učiněna zřícenině krví zbrocené, v níž pochován blahobyt národu na století, slávu národního udatenství hledala vybíháním do zemí sousedních na lup, vraždu a plen zcela rovně pohanským Tatarům, kterýmž že Čechové co obhájcové Evropy hráz položili, s hrdostí národní i po dnes se honosíme. A po druhé přinešeno símě cizé, a opět vzplanula vášeň náboženská, — a osudná bitva na Bílé hoře a válka 30letá ukončily dvěstěletou bouřně zmítanou dobu, když v zpustošené, a jak lid náš praví, na kopytech koňských roznešené zemi České sotva 600.000 obyvatelův pozůstalo. Byť nebylo jiného, již po tomto ovoci poznáme a oceníme muže ty, kteříž strhli předky naše a národ i zem v propast záhuby; — ač úplně věříme, že první původcové nejen takových následků se nenadali, anobrž jich by se byli i zhrozili a celou duší odříkali. Mistr Jan Hus, kazatel v Betlémě, vážený od lidu pro obcování bezouhonné, přísnou opravdovost v jednání a vřelé horlení proti porušeným mravům a mrzkým neřádům tehdejšího času, oblíbil sobě, bohužel, bludy Viklefa, professora Oxfordského v Anglii, a ač odsouzeny byly za kacířské; již r. 1382. od sboru anglických biskupův, předc v kázaních svých a na vysokých školách Pražských průchod jim jednal. Třenicím odsud vzešlým arcibiskup Zbyněk z Hasenburka chtěl konec učiniti, když r. 1410. ve dvoře biskupském u přítomnosti knězstva knihy Viklefovy spáliti kázal; však opáčný toho byl následek. Hus zapomínaje se, že církvi povinen jest poslušenstvím, a pokora co první ctnost křesťanu, tím více knězi sluší, v samolibosti a nápadném ucházení se o lásku lidskou, tak že i při kázaní tázal se zástupu : chtějí-li při něm státi ? —, smělostí neobyčejnou a neustupností tvrdošijnou na odpor se postavil, s velikou nešetrností mluvě proti nepřátelům svým. (Podotknuto budiž, že Hus, anť národnost českou výmluvně hájil, a hlavním toho původcem byl, že na vysokých školách Pražských Čechové tři hlasy obdrželi, Němci pak jeden, kdežto dřív opák se dělo ku prospěchu cizincův a na ujmu domorodných, důvěry a vážnosti zvýšené u lidu českého požíval.) Pročež Hus k obžalobě povolán do Říma r. 1411., a jelikož neuposlechl, dán do klatby církevní; však téhož ještě roku podával se, že hotov jest k poslušenství stolici apoštolské. Než r. 1412. za příčinou odpustkův prohlášených nově povstaly bouře. Hus jal se dále vykládati a hájiti články Viklefovy, a vůbec směleji si počínati, maje mimo lid mnohé přívržence mezi pány a dvořany netečného krále Václava. Znovu vynešena klatba na Husa, on pak přinucen Prahu opustiti, vydal se pod ochranu pana Jana z Ústí a napotom pana Jindřicha z Lažan, někdy pána Náchodského, na hradě Krakovci; kdež pak, vyjížděje začasté do městeček a vsí, lid výmluvným kázáním za sebou táhl, a tak učení své i po krajích rozšiřoval. — Konečně přičiněním císaře Sigmunda svolán sněm církevní v městě Konstancii (Kostnici) r. 1414., kamž se také Hus, ubezpečen listem císařským, odebral, poručený od krále Václava do ochrany třech pánův českých. Zde po nějakém čase vsazen do žaláře, a teprv r. 1415. po třikráte připuštěn k veřejnému výslechu; však stoje na svém, bludů svých uznati se zpečoval. — Připomenouti zde musíme, že v tom čase, kdež Hus trval na sněmu Kostnickém, mistr Jakoubek ze Stříbra počal v Praze učiti, že svátost oltářní lidů podávana býti má pod způsobou chleba i vína neboli pod obojí, i přichýlil k sobě většinu následovníků Husových, a také po kostelích svátost pod obdjí skutečně rozdávati se jal; — i slyše o tom Hus v žaláři, způsob ten pochválil a potvrdil. Tak povstalo učení nové, že večeře Páně pod obojí přijímati se musí, a tím v Čechách znikla osudná dvojice: pod jednou a pod obojí t. katolíci a Husité. — Konečně při valném posezení dne 6. července sněm církevní vynesl nad Husem nález, aby co zjevný bludař a kacíř byl ssazen s kněžství, svěcení knězského zbaven, a odevzdán rukoum světským, nejsa více oudem církve. Hus na místě od biskupů co kněz odsvěcen a moci světské vydán, načež k rozkazu císaře Sigmunda vzat od falckrabě Ludvíka, a odevzdán konšelům Konstanským, aby tito dle světského práva tehdáž stávajícího a kacířství smrtí trestajícího Husa co kacíře upálili, což se i hned stalo; popel pak pozůstalý na popravišti bedlivě sebrán a do řeky Rejna uvržen byl. — Rok na to i mistr Jeronim Pražský, příchylník Husův, ač byl dříve odřekl se učení Husova⁷, upálen k novým žalobám. —

Zpráva o upálení Husa zatřásla celými Čechy a Moravou; dojem její byl nevyslovný; neboť na vrch stavělo se, že toto upálení stalo se na věčnou potupu národu českého, a to s křivdou ukrutnou; i nemohlo jinak býti, než že vášně na obojí straně ovládly, jelikož pod pláštěm náboženským nejedné choutky světské, a mrzké se ukrývaly. Král Václav ukázal se i zde opět vlažným a obojetným, čímž jen výtržnostem napomáhal, a to tím více, anť dvořané a milci královi hned od prvopočátku byli nejzpůrnějšími stoupenci Husovými. Přišlo i hned k bouři lidu v Praze proti kněžím s novotami se nesnášejícími, i sám arcibiskup obležen stíží vyváznul, a po krajích nejedni patronové vyháněli faráře katolické, přijímajíce husitské, dokonce pak i ve statky biskupa Litomyšlského, meškajícího na sněmu v Kostnici, mocně uvozovali se páni a rytířové, žeť důchod všechen zastaven byl jemu. Jelikož pak nejvyšší úřadníci zemští většinou byli zjevnými přívrženci Husa, svolán valný sněm pánův z Čech a Moravy, na kterém psaní stížné proti sněmu vyhotoveno, ku kterému když i po krajích sjezdové rytířův a zemanův se konaly, 452 pečetí přivěšeno a do Kostnice posláno; nad to zapsali se v jednotu, zvolivše ze sebe tři pány za vůdce, mezi nimiž i pana Bočka st. z Poděbrad, pána Náchodského23. Naproti tomu strana katolická vešla v sněm v Českém Brodě; — a-slovo Páně již nacházelo průchod, že „každé království samo v sobě rozdělené zpustne.“ Však i hned stoupenci Husovi počali se rozcházeti v učení a obřadech, až konečně rozpadli se na hlavní dva sbory, totiž: Kališníkův, jinak Pražanův a Táborův.

Jitření se lidu potřebovalo jen příležitosti příhodné, a — vůdce smělého, a výbuch strašný započal bouři, která nad Čechy a Moravou se rozlítla, ano i na země sousední záhubně zasáhla. — Vůdce ten nalezl se v Janovi Žižkovi z Trocnova, muži již věku obstárlého, zemanu chudém, ve válkách vyznamenaném, v němž král Václav si byl oblíbil, a jehož při dvoře svém choval, ovšem že s dvořany horlivého Husi stoupence. — Příležitost podalo processí Husitské, vedené vedle radnice novoměstské dne 30. července. Když tu kněz husitský žádal na purkmistru, aby vězňové na svobodu byli propuštěni, konšelé přivoliti nechtěli, ano i z oken radnice po lidech a knězi házeti dali; — tuť na pokynutí a vedením Žižkovým i zuřivě vrazili do radnice, vše napořád poráželi, až i třinácte radních a starších obecních okny ven na ulici vyházeli, kdež na kopí, sudlice a oštípy jsou .nachytáni a do smrti ubili. — Uslyšev král Václav na hradě Kunratickém o tomto krvavém násilí, vztekem a mstou zahořel tak, že lehce mrtvicí raněn byl; však obnovenou mrtvicí skonal dne 16. srpna 1419.

Smrtí královou jakoby všecka bázeň a kázeň byla pominula, lid hned druhého dne jal se dobývati klášterů a pleniti a bořiti je; a příklad ten i po kraji následován, na př. v Hradci Králové, kdež dva kláštery k zrušení přišly. Sigmund, král Uherský, jediný bratr a dědic Václavův, obmeškal do Čech se vydati, ale teprv následujícího roku do Brna, a napotom do Vratislavi se odebral, kdež dne 17. března 1420 vyslanec papežský, jak toho Sigmund doprosil, u přítomnosti jeho prohlásil křižácké taženi na Čechy, na vykořenění Viklefistův, Husitův a jiných kacířův. A když nad to na dva dni před tím. dal měšťana Pražského, Husitu vášnivého, odsouditi za kacíře, potom koňmi vláčiti po ulicích, a posléz na hranici upáliti, — nemohlo jinak býti, než že obojí zpráva do Čech přinesena všeobecné rozhořčení a tvrdošíjný odpor proti Sigmundovi i vzbudila i utužila.

Na počátku měsíce máje Sigmund s vojskem velikým přitáhl přes Kladsko, a Náchod do Čech, ustanoviv za hejtmany královské v Jaroměři pana Hynka z Dubé a z Červenéhory, v Hradci pak pana Alše Holického ze Sternberka, hnul se ke Kutné Hoře, napotom ku Praze, kdež konečně nad 100.000 mužů vojska křižáckého ze všech téměř sousedních a vzdálenějších zemí i s knížaty jich táborem se položilo; však ohromné to .vojsko nic nepořídilo, ano dne 14. července na hoře Vítkově (nyní Žižkov) od Žižky poraženo byvši, po dvou nedělích s nepořízenou domů se navrátilo; — toliko že Sigmund prvé než sám odstoupl, rozmnožil a zásobil posádku na Vyšehradě a hradě Svatováclavském. — Prvé však bolestnou ztrátu utrpěl Sigmund, když horliví kališníci ve Hradecku, pan Aleš Vřešťovský z Risenburka, a rytíři Beneš z Mokrovús a Jiří z Hustiřan na Chvalkovicích s lidem na hoře Kunětické shromážděným, dne 26. června noční dobou k ránu zlezše zdi, Hradce Králové se zmocnili, a posádku královskou ku vzdání se přinutili. —

Pražané, když tak valné vojsko křižácké ničehož proti ním zniknouti nemohlo, jali se směle vlastní mocí svou obléhati Vyšehrad, vyzývajíce ovšem pány jim příchylné, by přispěli pomocí svou k dobytí hradu. Nejedni pánové dostavili se s pomocí vydatnou, tak: Viktorin z Kunstatu, Hynek Krušina z Lichtenburka, který přijel s 7000 mužův, a jemuž svěřeno velení nad vojskem obléhacím. — Konečně přibyl i král Sigmund s vojskem, a dne 1. listopadu pod Vyšehradem svedena bitva, kdež zvítězili Pražané, Sigmund pak úplně poražen, — valný počet pánův Českých, více pak Moravských bídně zde zahynul, až mužové tito statní i mladiství jako snopy po poli pováleni byli. — Vyšehrad vzdal se v ruce Pražanův, a Praha počala vládnouti Čechy. —

Sigmund vrátil se do Kutnéhory, a chtě se vymstíti Vikterinu z Kunstatu, že k Pražanům se přidružil pod Vyšehradem, vojskem svým Uherským, kázal celou krajinu okolo Poděbrad, Nimburka a Kostomlat, zboží to bratří Hynka a Viktorina z Kunstatu, na dobro vyhubiti a v poušť obrátiti, že od té doby kolikeré tamní vsi docela zmizely. —

Ale i Tábor nelenil v zuřivosti; — zástupové vedeni Žižkou, vůdcem bystrým však hrozným, od města k městu, od hradu k hradu napořád jich dobývali, plenili, pálili, bořili; lidi vraždili, po hromadách v jizby, stodoly je zavírajíce, a tyto zapalujíce; zvláště bořili chrámy a kláštery, ničili obrazy svatých i nádoby bohoslužebné, mnichy (na mnoze cizinci), jeptišky a kněží topili ve vodách, pálili tu na hranicích, tu v sudech vysmolených. Takto vlastenci, — všickni krve jedné, proti sobě se vztekali co ďasem posedlí, a kroky své krví, zpoustou a hrůzou znamenali; — ano dvě kopy grošův platil Žižka každému, kdož mu přivedl kněze katolického, a však i vojsko císařské a Němci horníci totéž učinili, když dříve již několik set Husitův vmetali do jam či šachet Kutnohorských.

Vítězství pod Vyšehradem i v kraji našem roznítilo smělost Orebitův proti katolíkům, katolíci pak nelenili spláceti stejným přepychem. Tak měšťané Hradečtí, chtiví bohatstvíkněžského, s bratry Orebskými přikvačili na klášter cistercienský v Svatém Poli (nyní ves Klášter na Opočensku), jej vyplenili, vypálili a zbořili, mnichy do ohně uvrhnuvše; na to pak nadějíce se zdaru stejného, dne 15. prosince, s panem Alšem Vřešťovským z Risenburka vytáhli k Opatovicům, a na klášter benediktinský šturmem hnali, však od mnichův ostražitých krvavě jsou odbyti. Naproti tomu pan Hynek z Červenéhory, královský hejtman Jaroměřský, na druhý svátek vánoční brannou mocí vtrhl k městečku Krčínu, lid při službě Boží husitské v kostele shromážděný dílem povraždil, dílem poplašil, a konečně uchopiv kalich, koni svému k napájení podával, úsměšně provolávaje, že nyní i kůň jeho jest „podobojí.“ — Však potupa tato urychlila zkázu Jaroměře, tehdáž naskrz německé; zkáza hradu Červenohorského toliko na čas odložena. Nebo Žižka, když se jemu byly vzdaly Chrudim, Mýto, Litomyšl a Poličky útokem dobyl, co rána hromová s Pražany vtrhl do Hradecka, a oblehl Jaroměř, osočenou pro zarytou nenávist proti Husitům a Čechům; vůbec, a že tamní kanovníci řeholní v klášteře, někdy od Arnošta z Pardubic, svaté paměti arcibiskupa založeném, spolu pak dominikáni v blízké Zvoli, horlivě zasazovali se proti nové víře, podporováni v tom od pana Hynka Červenohorského. V úterý svatodušní (13. května 1421) obehnal Žižka město, a útokem příkopův se zmocnil, však se ztrátou velikou Pražan (700) a Táborův (900).⁸ Vidouce pak Jaroměřští nezbití, vzdali se druhého rána na slovo, a ku slibu, že jim popřáno bude aspoň s holým životem z města se vystěhovati. Však když ve čtvrtek měšťané s rodinami svými z města vycházeli, Táboři nad ztrátou bratří svých rozjitřeni, slova daného nezdrževše, jedny do Labe vrhali a topili, druhé ohněm v poli upálili; i dokládá pověst, že k ukrutenství přidali i posměch, když metajíce konšely a starší obecní do vody, pravili „že jim přednost patří“, měšťanům pak „žeby od nich neslušno bylo, aby představené své opustili.“ V pátek pak na to kněží i s proboštem Štěpanem, v počtu 21, na náměstí jsou upáleni: toliko tři kněží obhájili život přiznáním se ku článkům pod obojí. Tu dobu zrušen i klášterec řádu kazatelského ve Zvolí, kdež čtyři mniši na půlvůz vloženi, a po příkré stráni spuštěni. ve vlnách řeky Úpy bídně zhynuli.^{9 10}

Žižka obrátiv se ke Dvoru Králové, mocí dobyl Trutnov a vypálil, načež přes Boleslav přitáhl až k Litoměřicům, které bez odporu se vzdaly, nebo moci Žižkovy se bály. Však sotva že Žižka po zničení Trutnova zašel k Litoměřicům, knížata Slezská s městy, návodem krále Sigmunda, sebrali as 20.000 vojska, vtrhli do Čech na Policko a Náchodsko. Police dobyli a vypálili, na to (27. máje) šturmovali Ostaš a pustý učinili, páchajíce ukrutenství hrozné, když napořád muže. ženy, dítky a koho zastihnouti mohli, hubili, zabíjeli, jazyky jim vyřezávali, ano nohy, ruce a nosy osekávali. Po dvou nedělích vtrhli opět do Úpice, a ty samé vraždy opakovali, když byli městečko vypálili, ovšem, nešetříce ani vsí ani dvorcův okolních.

Tuto dobu právě shromážděn byl v Čáslavi valný sněm netoliko pánův husitských, ale i katolických k obnovení řádu v koruně České (od 3. června). Zpráva o vpádu Slezanů a ukrutném jich počínání nemile dojmouti musela i Viktorina z Poděbrad, pána Náchodského, i všecky sněmovníky; pročež sněm jednosvorně nařídil veřejnou hotovost proti těmto zhoubcům, a den 15. června ustanoven, kdežto u Náchoda páni s vojskem strhnouti se měli. I sešli se Čechové do mnoha tisíc, však strhl se rozbroj mezi nimi, neboť páni Čeněk z Vartenberka a Hynek Krušina z Lichtenburka nechtěli s lidem svým dále táhnouti, kdežto kněz Ambrož z Hradce na tom úsilně stál, by proti Slezákům polem dále se táhlo. Nesvorností celá výprava byla zmařena.

To dodalo smělosti Němcům Slezským, neboť silně vtrhli do Čech v suché dni před sv. Václavem, a tu u Petrovic za Náchodem vyloudivše Čechy po sobě, obrátili se zase na ně, i ztepali je, a žádného neživíce, na 300 jich usmrtili, a to v pátek 19. září, — právě téhož samého dne, kdež německé vojsko křižácké na město Žatec valným útokem šestkráte po sobě hnalo, a předc ani do předměstí, vniknouti nemohlo, načež i celá výprava křižácká s nepořízenou se rozešla. —

Král Sigmund opětně sice s vojskem uherským vtrhl do Čech až do Hory Kutné, však přepaden od Žižky, couvati musel k Německému Brodu, kdež vojsko jeho poraženo, Brod (10. ledna 1422) dobyt, lid povražděn, město vypáleno a zničeno tak, že sedm let stálo pusté, a vlci a psi na rynku mrtvá těla jedli. Zdeť padl též pan Hynek z Červenéhory do zajeti Žižkova, a napotom vyměněn byl za pana Kostku z Postupic a na Litomyšli.

Téhož roku list v Náchodě daný a do desk dvorských vložený seznamuje nás s některými osobami okolí našeho. Výtah listiny takto zní: Oneš z Vlčnova v dluhu 50 sß. synovci svému Matějovi z Vlčnova seděním ve Hronově postupuje svůj roční plat 3 sß. 40 gr. v Rovni od p. Alše ze Šternberka a z Holic koupený. Svědčí rytíř Čeněk z Chvalovic a panoš Gabriel z Otoslavic, v ty časy purkrabí na Náchodě, Hanuš z Adrspachu seděním ve Zbešince, Mikuláš z Veselice seděním na Náchodě, Léva z Železnice seděním ve Stblovém (Zblovém), Matěj z Babic seděním v Újezdci, Dobeš z Dúbravice seděním ve Slaném (3. dubna 1422).¹¹

Léta 1423. bratr Žižka znesnadil se s šlechtou českou, a znikly nové a krvavé boje. Staří letopisové doslovně praví (str. 56.): „Když Žižka táhl po kraji Hradeckém, lidi sobě podmaňuje, tu jsú se naň páni sbírali (pan Čeněk z Vartenberka a pan Arnošt z Černčic mimo jiné). A on zvěděv to, táhl jest.před nimi. k Hořicím, nemaje než dva řady vozův. I položil se s nimi u kostela sv. Gotharda, proto, aby se s svými děly na vršku postaviti mohl, a k tomu rozumu, že naň jezdecky táhli, aby s koní ssedati musili, ani k čemu koní uvázati neměli. Kdež potom na ně to přišlo, že jsú s koní dolů ssedati musili, a ssedavše šturmovali,

obtíženější jsúce zbrojí, nežli pěší, kteříž se k tomu připravují, majíce pěšky bojovati. Kdež oni jdúce k vrchu ustali, k vozům šturmujíce, a on jich čekal s děly a s lidmi neustalými; a prvé než mu vozův dobyli, nabil se jich do vůle; a když je od vozův odbil, pustil na ně lidi čerstvé. A to mu pán Bůh pomohl, že pana Čeňka a pana Arnošta s jinými pány vojensky porazil i s jich lidmi, a vozy a pušky jim pobral A sám pan Čeněk s pole utekl s málem lidu svého.“ (dne 20. dubna.)

Téhož léta páni Hynek a Viktorin bratři z Poděbrad, Diviš Bořek z Miletínka a jiní táhli s lidem zbrojným do Moravy proti pánům, náchylným králi Sigmundovi, i dobyli zvláště města Přerova, a polem u Kroměříže se položili (v červenci), kdež svedena byla bitva velmi krvavá, však konečně pole obdrželi a nazejtří Kroměříž obsadili. — Než nemohli dále užíti vítězství svého, ale museli míti se k návratu do Čech, kdež Žižka proti straně jejich válku, zdvihl. Diviš Bořek z Miletínka vládl Hradcem Králové, i svěřil město, odcházeje do Moravy, bratru svému Jetříchovi. I daliť Hradečtí o tom zprávu Žižkovi, meškajícímu u Litoměřic na hradě svém Kalichu, kterýž nemeškaje k Hradci přispíšil, kdež obec zbouřivši se jemu brány městské otevřela; i vyhnal odtud posádku, a hrad královský obořiti kázal. Diviš Bořek z Miletínka vrátiv se na rychlo z Moravy, spojil se s Pražany i některými pány a přitáhl k městu, aby se nad Hradeckými pomstil. „A bratr Žižka s Hradeckými vytáhl proti nim z města, i stal se jest boj u Strachova dvoru mezi stranami; a šla archa proti arše (t. „pod obojí“ proti sobě bojovali). A Pražané utekú, poraženi jsúce od Žižky na tom poli; a tu ztepú drahně lidu a jmú jich na dvě stě; a Diviš ujel s svými na Horu (Kutnou či Kunětickou?). A toho kněze, ježto nesl archu z Pražské strany, Žižka zabil ho palcátem.“ (4. srpna.)

Brzo pak obě strany učinili příměří mezi sebou, ale Táborům stýskalo se při zahálce a pokoji, a proto „bratří na Žižku domlúvali, aby někam tažení učinil“; i učinil jim po vůli, „zpraviv čtyry řady vozův a děl což mohl najvíce“, táhl ku podzimku do Moravy mimo Jihlavu, do Rakous i do Uher až za Trnavu, kdež s mnohými těžkostmi bylo zápasiti jemu, však bystrostí ducha neobyčejnou vyšel ze všelikého nebezpečenství, — Vraceje se pak do Čech, zaměřil přímo do Hradecka, kdež u Skalice nad Úpou (6. ledna 1424) s pomocí Hradečanův porazil pány proti němu spojené, Jana z Opočna, Putu (Hynka?) z Červenéhory, Arnošta z Černčic, a na to pále a vraždě táhl k Hostinné, Smidarům až do Kostelce nad Labem. Zde však obležen jsa od pánův a Pražan, u velikém postaven byl nebezpečenství, z něhož jej vytrhli předkem Hynek a Viktorin z Poděbrad, i zaměřil s vojskem svým až do Malešova u Kutné Hory, kdež, sám slepý jsa na obě oči, vyhral bitvu nejkrvavější nad velikou přemocí Pražan, jichž tu 1400 zhynulo. Smířiv se pak s Pražany, vydal se na Moravu, a na té cestě položil se u hradu Přibyslavi, dobývaje ho. Tu však „bratr Jan Žižka“ roznemohl se nemocí smrtelnou od hlíz, a když byl poručenství učinil, zvláště panu Viktorinovi z Poděbrad, život svůj dokonal, dne 11. října 1424. — A tu lid jeho vzali sobě to jméno „Sirotci“, jakoby jim otec umřel; a dobyvše hradu Přibyslavi, upálili těch, ježto se na něm bránili, na 60 lidu branného, a hrad také vypálili a zbořili; — a to byla pohřební oslava jeho. — Tělo jeho pochováno v Hradci, později v Čáslavi. —

Žižka co vojevůdce plným právem sluje nepřemoženým, a převyšuje mnohé za tou příčinou v dějinách oslavované muže, jelikož stvořil sám sobě vojsko tak řka z ničeho, ale i způsob vedení boje, v kterém Čechové na dlouhý čas stali se národem nejvítěznějším; — i to jisto, že toliko hrdinství Žižkovo zjednalo převahu husitství ve vlasti; — a však co musí souditi přítel člověčenství a blaha národního nad třeštěncem, který „pro zákon Boží“ ohněm; a mečem hubil vlast a proléval potoky krve lidské? — —

---