Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic. 1614 - 1618

Z četných potomkův rodu Smiřického pozůstal jedině devatenáctiletý p. Albrecht Jan (neboť bratr jeho Jindřich, jsa blbý, neschopen byl k samosprávě), syn p. Sigmunda. ze Smiřic na Skalách a jinde, zemřelého v stáří 30 let r. 1608.; i nastoupil on po smrti staršího bratra svého Jaroslava r. 1611. panství Skály, Kumburk, Dub, Friedstein, Hořice a j.; nyní pak r. 1614. připadl jemu i Kostelec černý, Náchod a Škvorec tak, že veškeré zboží Smiřické, bohatství to znamenité, do ruky jeho se dostalo. —

V těch dobách rozbroje náboženské opět zmítaly zemí Českou, až i blahobyt národní strhly v propast záhubnou, o čemž tím více třeba zmíniti se, anť páni ze Smiřic stavěli se po bok straně protikrálovské.

Na konci válek husitských zákonně uznány byly strany pod jednou a pod obojí, z kteréžto vyšli též Čeští bratři, kteří však rozkazem císaře Ferdinanda I. z Čech byli vypověděni a sborové jich zavříny. Však mnozí se strany pod obojí učení Luterovo přijímati počali, a když císař Maximilian zrušil kompaktáty, kterými ustanoveno bylo, že v Čechách toliko náboženství křesťanské pod jednou a obojí trpíno býti má, i povolení dal, přiznávati se ke všem novým vyznáním, tuť pojednou strana pod obojí zmizela; neboť přiznávali se za Luterány neb Kalvinci, ano i Čeští bratři opět se objevili.¹

Vůle jednotlivých pánův rozhodla nad poddanými jich na venkově, dle oblíbené tehdáž zásady protestantské: „Čí jest kraj, toho i náboženství“; — neboť usazovali a usazovati dovolili jen takové správce duchovní a učitele školní, kteří by toho neb onoho vyznání vymíněného přidržovali se, o čemž nejedny listy nadací při městech svědčí. Lid tím snadněji takovéto změně se poddal, anť starodávní obyčejové katoličtí, byť jen povrchně se zachovávali, na příklad: roucha mešní, oltáře s obrazy čili archy, světlo oltářní, památky svatých a j. se ponechali.

Po smrti Maximilianově r. 1576. nastoupil vládu syn jeho císař Rudolf II., zvláštní ctitel věd a umění, který se i s dvorem svým do Prahy odstěhoval a na tamním slavném hradě; stálé obydlí vyvolil. Tentýž jsa Veliký milovník náboženství katolického, r. 1581. obnovil rozkaz, aby bratři Čeští v zemi trpěni nebyli, nad to pak r. 1602. rozkázal, aby dle starého řádu žádné jiné vyznání nebylo držáno, leč pod jednou a pod obojí dle kompaktát. Tím vzešla veliká nespokojenost a brojení po zemi, čehož použil arcikníže Matiáš, bratr císařův, pán to nad míru vlády chtivý. Předkem tedy smluvil se s pány Uherskými a Rakouskými, aby ho za vladaře zemského přijali, přislíbiv jim mnohé svobody i v náboženství, taktéž učinil i s pány Moravskými; na to sebrav vojsko 25.000 mužův, vtrhl do Čech až k Čáslavi, kamž pány České na sněm povolal, chtě přinutiti bratra Rudolfa, by jej uznal za správce všech zemí. Císař, nechtě války s bratrem vlastním, postoupil jemu Uhry a Rakousy na dobro, a správu Moravy jemu svěřiv, Čechy sobě pozůstavil; načež na sněmu v Praze držaném stavové protestantští, žádali ouplnou svobodu v náboženství. Když pak císař Rudolf toliko víru pod jednou a pod obojí dle starého řádu a obyčeje v zemi míti chtěl, tuť stavové protestantští přes zápověd císařovu schůzku sobě učinili (r. 1609), ze sebe 30 direktorů vyvolili, vojsko sbírali, se Slezany ve spojení vešli a konečně násilně na císaře doléhali. V nouzi své císař Rudolf povolil, a od sebe list svobody náboženské dal, kterýž nazývali majestátem. I zželelo se císaři, že protivníkům svým násilným takových svobod propustil, a když bratr jeho arcikníže Leopold vojsko z Pasova do Čech byl poslal. Rudolf přijal je; však i stavové hned po zemi vojsko sbírati počali a Matiáše ku pomoci přivolali; i přišlo 8000 Uhrů. Pasovští nemohouce odolati, takové síle na cestu zpáteční se dali, však dostiženi byvše, nesmírnou porážku utrpěli; načež vojsko stavovské osadilo Prahu i hrad královský, a Matiáš, který do Prahy přibyl, od stavův zvolen za správce zemského. Vida tedy Rudolf, že jej i koruny zbaviti usilují, sám se poděkoval k ruce bratra Matiáše, který ihned (23. máje 1611) byl korunován, když byl stavům svobody jich potvrdil; však Rudolf císař z hoře velikého brzo umřel dne 20. ledna 1612. Král Matiáš vyvoliv Vídeň za stálé sídlo své, a jsa bezdětek, jako bratr jeho císař Rudolf, strýce svého Ferdinanda, knížete Štýrského, za nástupce svého stavům Českým představil, kteří ho i uznali i korunovali (29. června 1617).

Mezi tím byli protestanté na rozličných místech nové kostely stavěli, tak i v Brúmově městě kláštera sv. Beneše a v Hrobu na statku arcibiskupa Pražského. Když o to stížnost vzešla, že toliko vrchnostem protestantským, ne pak poddaným, povoleno kostely stavěti, císař zrušení kostelů těchto rozkázal; i dalť tedy arcibiskup kostel Hrobský rozbořiti, opat pak Brúmovský toliko zavříti. A tato udalost stala se počátkem, ač ne příčinou, 301eté války, která celou říši Německou, zvláště pak korunu Českou, v poušť a zříceninu proměnila. — Zvěděvše stavové protestantští, co se bylo v Brúmově a Hrobu stalo, ihned v Praze sešli se, a psaní stížné do Vídně zaslali. Přísně však odpověděl císař, že se to k rozkazu jeho stalo, a on ty trestati míní, kdoby se protivili jemu. Obdrževše stavové výpis tohoto psaní císařského, na druhý den se zástupy lidu ozbrojeného, sami na mnoze majíce za pásy bambitky a jinou zbraň, vydali se na hrad, a do kanceláře pánův místodržících vešli, mluvíce zde slova trpká a hanlivá, vinu dávajíce především místodržícím Vilémovi Slavatovi z Chlumu a Jaroslavovi z Martinic, a když tu Václav z Roupova vyřkl, že dobře bude po staročesku svrhnouti je s oken, ihned přistojící, mezi nimi i mladý a prudký Albrecht Jan ze Simiřic, chopili se místodržících těchto dvou, a jednoho po druhém s okna svrhli do příkopu, do hloubky 28 loket, za nimi pak i písaře jich Fabricia Platera;² než Boží ochranou žádný o život nepřišel ani k úrazu patrnému; neboť padli na velikou hromadu smetí, a všickni tři útěkem ušli zuřivosti nepřátel svých (23. máje 1618.). — Po tomto opovážlivém skutku stavové bojíce se hněvu císařova, žádali sice zvláštním listem císaře Matiáše za odpuštění, omlouvajíce se, že toliko zrádce zemské spravedlivě potrestali; avšak i hned 30 direktorů ke správě země České ze sebe zvolili, mezi nimi i Albrechta Jana ze Smiřic, a vojsko sbírati počali, jemuž za vůdce dali Jindřicha Matiáše Thurna, a ihned ze země vyhnali arcibiskupa Pražského, opaty Brúmovského a Strahovského, a mimo jiné mnohé i Jesuity, jimž vysoké školy byly svěřeny. Poslalť sice císař Dampierra vůdce vojenského s 10.000 mužů do Čech, však poražen byl od Thurna u Čáslavi, napotom u Lomnice, neméně nešťastný byl i druhý vůdce císařský Buquoi. Při tomto štěstí válečném stavové Čeští nemeškali do služby vzíti i bojovného hraběte Arnošta z Mansfeldu s 14.000 žoldnéřů, po zemích německých sebranými, který se hned jal dobývati Plzně, až jí i dobyl.

Při tomto obléhání Plzně ve vojsku stavovském nalézal se i náš Albrecht Jan ze Smiřic. Rozstonav se zde, dal se do Prahy zavézti, kdežto dne 18. listopadu 1618 mezi 3. a 4. hodinou v noci skonal, maje toliko 24 roků věku svého, anť se byl dne 17. prosince 1594 narodil. Tělo jeho uložené v truhlu skvostnou, vystaveno bylo v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, načež po vykonaných kázáních pohřebních na voze k tomu černě ozdobeném v průvodu mnoha osob panských a urozených, i velikého zástupu lidstva vezeno (28. ledna 1619) městem nejprv do Koloděj, a dále do Kostelce nad černými lesy, kdežto ve chrámu vystaveno byvši, dne 30, ledna v kryptě rodinné ku předkům uloženo bylo. Že pak co ženich zemřel, v rakvi ozdoben byl skvostným věncem rozmarinovým, provinutým perlami drahými, nad to pak podobiznou, na řetězi zlatém visutou, kterou byla jemu zasnoubená jemu nevěsta, hraběnka z Hanau-Minzenberg, k blízkému sňatku poslala. —

Zvláštní osud zavládl nad posledními potomky rodu tohoto; neboť všickni tři: Albrecht Václav, Jaroslav a Albrecht Jan obdařeni mnohými dary ducha, vzděláni tu na školách vysokých, tu cestami po Evropě, k tomu vládnouce bohatstvím znamenitým, ani plného roku 24. věku svého nedosáhli.

Albrecht Jan, mimo bratra Jindřicha blbého, poslední po meči v rodu Smiřických, v závětu svém jedinou dědičku všeho zboží rodinného ustanovil sestru mladší, Salomonu Marketu, provdanou za Jindřicha Slavatu z Chlumu a Košmberka, jíž toliko za povinnost uložil, pečovati o bratra Jindřicha a sestru starší Alžbětu Kateřinu, kteráž buď za příčinou neduhu duševního aneb provinění rodinného na hradě Kumburském chována byla v nevolnosti.