Předmluva

Kněz Josef Myslimír Ludvík, narozený v Dolanech u Jaroměře dne 22. dubna 1796, studoval na gymnasium Brúmovském filosofii slyšel v Litomyšli a bohosloví v Králové Hradci, kdež také na kněžství posvěcen byl dne 24. srpna 1819. Kaplanil v Náchodě 1820— 1831., kdež příteli svému a soukaplanu J. Regnerovi pomáhal vysazovati keřinami pustý vrch zámecký; načež na zámku zastával službu kaplana hradního; v lednu 1833. přesazen do Studnice za správce duchovního, kdež r. 1846. na játra nebezpečně onemocněv, po čtvrt letě pouzdravěl; r. 1847. povýšen na Bohušín za faráře. —

Ač se jemu zde i samota i poloha romantická dosti líbila, předce churavost tělesná přiměla jej po radě lékařské, by žádal na odpočinek; a jelikož toho času fundace Pfeiferovská ve Skalici upráznila se úmrtím ctihodn. kněze Frant. Hurdálka — proslulého pěstitele květin, zvláště jiřinek (Dahlií) – tuto na přilepšenou přijal, a dne 7. prosince 1848 do Skalice se odstěhoval. — Ač churavost jeho nepominula, nenadálá byla předc smrt jeho. Poslední den roku 1855. s bratry a sestrou vesele se bavil v Náchodě, a o novém roce 1856., zdráv jsa, ještě odpolední služby Boží odbýval, vyžádav si to výslovně. V dobrém rozmaru s domácími se rozešel na odpočinutí odebral; však zachvácen mrtvicí před půlnocí usnul v Pánu. — Dne 5. ledna pochován na hřbitově Skalickém proti hlavnímu vchodu kostelnímu; 18 kněží sprovodilo jej.—

Záhy přijatým jménem Myslimír vyslovil povahu svou tak, že netřeba čeho dokládati. — Již na školách latinských v Brúmově německém, vědom a pamětliv jsa rodu českého, tím více později horlivým stal se ctitelem probuzené literatury české i pěstitelem, jak to idyllická doba tehdejší s sebou přinášela. Mezi spoluzakladateli Matice České byl 21tý. Co spisovatel objevil se od r. 1824., i vydal tyto spisy:

  • Chimanyho utěšenky pro dítky k ušlechtění srdce a t.d. V Hradci Kr. 1824.
  • Věrná ryzka aneb stálost lásky. V Hradci Kr. 1825.
  • Romulus, první král Římský od Lafontaina. 2 svazky. V Hradci Kr. 1827.

Mimo to rozličné časopisy větší menší články od něho přinášely, totiž: Čechoslav, Poutník, Krok, Rozličnosti Pražských novin, Přítel mládeže, Věnec ze zpěvů, Květy, Časopis musejní, a posledně i Školník.

S oblibou zvláštní jal se prohlížeti městský archiv Náchodský, jehož první kniha gruntovní počíná roku 1442., klada váhu hlavní na řeč přesnou v listinách starých dochovanou, v druhé řadě všímaje sobě i památek dějinných a místních. — Vůbec známo, že teprv p. Palackým dějepis kritický a diplomatický ve vlasti naší v platnost uveden byl vydáváním Dějů země České — s počátku v řeči německé —, Archivu, pohříchu záhy zaniklého, pojednání dějepisných v Musejníku a j. Až do té doby Hájek a stoupencové jeho požívali vážnosti neomylné; co kde psáno neb tištěno, bezohledně za pravdu bráno, a kde nestávalo ani takových pramenů, povídkám víra dávána celá, ostatní domyšleno aneb z rozličných i titěrných výkladů jmen osob, míst a poloh dle chuti sestavováno.1 Za takových časů Ludvík náš, určitého nemaje směru, pro pouhou toliko zábavu počal zaznamenávati sobě rozličných pamětí z archivu městského, později i ze zámeckého s pilností stále rostoucí, přesedávaje napotom celé dni a večery u spisů a knih zatuchlých — nejvíce za pobytu svého ve Studnici. Nepomýšleje nikdy na vydání sbírek svých, neohlížel se tudíž po památkách mimo domova roztroušených; nestopoval jiných prací historických, by podal živý obraz osob znamenitějších a v dějinách proslulých, na př. Jiřího Poděbradského, knížete Octavia Piccolomini a j. co však jemu do ruky se dostalo, pilně použil, nepřestávaje při tom přátel svých se doprošovati o příspěvky k děje- a místopisu Náchodskému. — Teprv r. 1847. na Bohušíně počal sestavovati sbírky své, a v práci té pokračoval ve Skalici. V posledním roce života svého zatoužil jako mimovolným pudem, by spatřil sbírku třidcítileté píle své vytištěno; veškerá mysl a snaha jeho k tomu jen se nesla. V prosinci 1854 vážil cestu do Králové Hradce, kdež požádal kněze Josefa Ant. Šrůtka, Náchodského, registratora při v. d. b. konsistoři, by proklestil cestu k vydání toho díla, a napotom i převzal jeho korrekturu; spolu pak s dávným přítelem svým p. J. H. Pospíšilem smluvil se konečně o tisk rukopisu, a ihned tištěn a rozeslán list vyzývací ku předplacení; avšak smrt náhlá do toho vkročila. — Zpraven byv o smutném tomto případu, ihned do Skalice vydal jsem se, bych opatřil rukopisy před ztrátou; o pohřbu pak, když přátelé nebožtíkovi ochotně vyjádřili se, že na tisk nakládati budou, slíbil jsem převzíti redakci. V unoru dodány mi rukopisy. Prohlížeje nejprve dobu XIII. a XIV. století shledal jsem, že nejedna listina byla pominuta, ano i listy nadací města Náchoda scházely. Slibu svému chtěje dostáti, netoliko sbírky své skrovné jsem prohledal jakož i spisů tiskem vydaných, ale i také výpisy z Prahy jsem pohledával, v čem mi laskavě propůjčil se p. V. V. Tomek, professor universitní, — takto mysle příteli počest záhrobní vzdáti, a nejmenován, čtenářům doručiti dílo, pokud možná, úplné. — V dubnu měsíci vkročila do toho velmi prosaická případnost; — písemně i ústně na mne doleháno, bych rukopis do tisku zasílal, anť prý mnozí odběratelé se horší, že „Památky“ nevydávají se a snad i peníz, předplatní ztracen bude. — O týden později překvapila mne v listech veřejných opakovaná zpráva, že já převzal pořádání rukopisu, i vybízeno, by mně dána byla důvěra i poshovění. — Odpovědnosti této veřejně na mne vložené podrobil jsem se konečně, nezapíraje si, žeť na roli národu povinen jsem konati, seč síla stačí. Jelikož ale dle usilování mnohých tiskem rychle mělo býti pokračováno, nemohl jsem jinak, než že veškeré dílo na základě jistých a bezpečných zpráv sestavoval jsem, a ihned bez prodlení arch po archu k tisku posílal. V kvapu tom dusivém běželo mi ovšem pouze o podání udalostí pravdivých; na řeč, sloh, uhlazenost a j. nepřebývalo, nepostačovalo chvíle. Nejednalo se tu o sepsání povídky smyšlené, ale o pravdu přesnou historickou; a poněvadž mi i ta, týkajíc se podrobnějších pamětí Náchodských až po tu dobu nepřístupná zůstala, snadno uvěří čtenář soudný, že jsem několik těch měsíců úplně práci té věnoval, v obět dávaje jaro i léto. —

Tím-li snad nějaké zásluhy sobě přidávaje, Ludvíkovi ujímám? — Dějezpytu českému na venkovu dařiti se nemůže, proto že pramenové jeho v Praze nalezají se, totiž: dsky zemské, dvorské, kněžské, listiny roztroušené po úřadech a knihovnách a t. d. Velmi na skrovnu toho, co tiskem vydáno, — daleko zůstáváme za Moravou sesterskou; těžko ba nemožno jednotlivci tráviti čas v Praze a vyhledávati i vypisovati z ohromných těch skladů; ba kdyby jen všude ještě bylo přístupu volného! — Překážky to nepřemožitelné i vůli horoucnější. — Protož s vděčností oceníme, co Ludvík náš 30-letou pilností snášel, nežádajíce od něho, k čemuž neměl přístupu. Nad to churavostí tělesnou sklíčen, nemohl ani rukopis svůj soudně dodělati. — Nechť sám o sobě svědčí. — Když jsem jemu poukazoval na některé omyly v okázce podané, k tomu ho maje, by dočerpal dsky s Regesty a tisku svého poodložil do té doby, až život Jiříku Poděbradského v Dějích země České od Palackého bude uveřejněn, takto mi odepsal: „Arciť dsky — Regesta — Palacký — ; čekal jsem dlouho co na Mesiáše; — a stáří a pamět má — ; a tak co již pohromadě, ať se ukáže.“ — „A opět: „Ovšem psal jsem více kroniku dle starého způsobu, a na; přísně kriticky diplomatický spis nemohu nárok činiti; to musím zanechati budoucímu; ač kde jsem jen trochu mohl, nezanedbal jsem toho.“ — „Nechať časem opraví dobrá vůle, co sebrala dobrá vůle.“ — To zajisté ospravedlní Myslimíra u přísného dějezpytce, a práce jeho, co obět lásky synovské, s vděkem bude přijata, jménu jeho, pak počestnou památku dochová ve vlasti, již vřele miloval; — já toliko přispěl „dobrou vůlí“, na kterou se důvěrně odvolával, a která předkem a nejprvé starému příteli náleží. —

Díl druhý obsahovati má místopis dějepisný. Jelikož pak rukopis toliko z polovice spracován jest a nejeden výpis z desk zemských a dvorských posud schází, nemohu vydání jeho tiskem ujistiti; a však se ho neodříkám. — Ostatně radím milému čtenáři, by oprav a dodatků — až do chvíle poslední sbíraných — na konci vytištěních, předkem povšíml sobě a je na místě patřičném vyznamenal. —

Městě Novém Hradišti nad Metují
na den Nanebevzetí Bohorodičky léta Páně 1856.

Kněz Jan Karel Rojek, děkan.

Pečeť měšťanův Náchodských

1 Leží přede mnou kmen rodu od pilného jinak a šlechetného spisovatele českého sestavený dle Paprockeho, LL. Erect. atd. a našemu Ludvíkoví obětovaný, kdež od Hrona z Náchoda v posloupnosti mužské; pocházejí: Heiman z Dubé s bratry, Ješek z Náchoda na Kostelci Černém, Dětřich z Náchoda jinak z Janovic, Koldové z Náchoda (z Žampachu) a od těchto na Moravě vymřelí hrabata Březnicští z Náchoda — ! —Výkladů jmen místních dle Hájkova: Líto-mi-měřice, a to tvrdě držených, i my tu posud máme, ku př. Proruby, že tam při zakládání vsi pili „na vruby“. —